Zápisky z LFŠ 2/4

Punk k LFŠ patří, i tak si ale příště vemu aspoň deku. Po čtyřech hodinách spánku vstávám z koberce ZŠ Sportovní a vyrážíme do prosluněného Uherského Hradiště. Ožralýho Mareše, ani politiky lokálního významu válející se po zemi na tomhle festivalu nepotkáváme. Místo toho před školou už po ránu středoškoláci posilujou na venkovních nářadích (neboli free outside gym).

Čeká nás Schůzka s (kosmopolitní) Venuší. Pokud si nějaký film zaslouží přízvisko mezinárodní, pak je to rozhodně tato dvouhodinová freska maďarského režiséra Istvana Szabo. Film vznikl v americko-japonsko-britsko-maďarské koorodukci, odehrává se ve Paříži a Budapešti a Marian Labuda v něm hraje východního Němce. Každá z národností je ve filmu občas až groteskně karikována (stávkující Francouz, spořivý Labuda, excentrická Italka se špagetami, sebestředný Amík), jež znemožňuje důvěryhodnost dramatické roviny, nicméně pokud beru Schůzku s Venuší jako komedii, pak je to komedie výborná. Připojí-li se k tomu hudba R.Wagnera (výběr zaručující francouzsko-německé konflikty) pak musím zařadit tento film do té lepší poloviny z letošní LFŠ.

Na přesun z Domu Kultury do Reduty mám přesně minutu. Zvládnu to za dvě, ale i tak už mne černovlasá slečna s baterkou v ruce nechce pustit do sálu. Nakonec ale přece jenom jedno místo zbylo, a tak se přesouvám v čase a místě na Filipíny roku 1971. I přesto že je film Big Doll House uveden v rámci Blaxpotation, tak rozhodně nenese charakterictický znaky tohoto žánru (později se dozvídáme, že je v této sekci zařazen kvůli Pam Grier). To ale vůbec nevadí. Tohle atmosférický béčko z ženský věznice už od první písničky "Long time woman" nasazuje parádní tempo, ve kterym ani na chvíli nepoleví (mučení, nahota, bahenní bitky, alkohol, vodní děla), ba naopak film ke konci graduje až k epičnosti v podobě polonahých modelek v každé ruce svírajících kalacha proti stonásobné přesile.

Po zasloužené pauze v pojišťovně Wustenrot, jež si uvědomila, že během filmovky vydělá víc peněž, když bude na svym nádvoří grilovat krkovičku, čekáme na Terku až dodiskutuje se Sauronem a vydáváme se hledat Oshimu, tedy hlavního (a nikdy nezobrazeného) hrdinu filmu Ztratil se člověk. Základním pilířem všech konferencí, přednáškových bloků, programů festivalů atd. je tzv. "after lunch" pravidlo, tj. očekávat, že diváci budou zmoženi obědem a budou mít snížený práh pozornosti. Ideálním řešením by byla např. komedie, ale ne - my se vydáváme na stodvacetšest minut trvající dokumentární drama.Usínám tak cca 1 minutu od prvního záběru. Po probuzení zjišťuju, že ze sálu Reduty mezitím zmizela téměř polovina diváků. To jestli se Oshima našel nebo ne už se asi nikdy nedozvim, jelikož odcházíme po 40 minutách, každopádně s odstupem pár hodin se všichni shodujeme, že při plné bdělosti by se jednalo o velmi zajímavý film.

Po srdceryvném rozloučení a zamávání Terce, která zamířila zpět do města (Prahy) se s Danem vydáváme na další dva dily Odysey a následovně kam jinam než do Rotteru na obědovečeři v Pohlreichově stylu. Po svíčkový, popř. kachních játrech se vůbec poprvé dostáváme tenhle rok do Hvězdy a to na Davida Leana a jeho Rozmarný duch. Komedie kterou natočil režisér bez smyslu pro humor a z níž čiší britství z každého dialogu, obdržela svého času Oskara ze speciální efekty. Neurazí, nenadchne.

Hlavním vrcholem dne má být jak jinak duo Moller-Shaft. O filmu Shaft skóruje se dozvídáme, že neni tak ikonickej jako první příběh soukromýho detektiva Shafta, ale je jednoduše lepší. Občas mi dělá problémy udržet pozornost, ale na ultradlouhou závěrečnou honičku (analogie na sweetbacka?) už jsem 100% ready. Auta, hlášky typu, že to co sněží není bavlna, čluny, vrtulník, všechno... Shaft je svou podobou nejvíce podobnej nedavnýmu remakeu Black Dynamite, nicméně narozdíl od něj je na Blaxpotation filmech ze sedmdesátých let nejúžasnější fakt, že opravdu až do konce netušíte, zda se jedná o nadsázku, či o realistické zachycení představy černošského hrdiny. Ve 2 hodiny ráno před domem kultury je zima jak v Rusku - jdu spát.

Zápisky z LFŠ 1/4

Kde je nejlepší místo pro sraz na hlaváku? Tak nějak mi uvnitř hlavní haly chybí nějaká ikonická socha, či jiný charakteristický útvar, který by řikal - Vítej v Praze!. (hlavně že voňavku si tu může člověk koupit snad na čtyřech místech) Tak jako tak - já, Terka a Dan se scházíme pod hlavní tabulí a v 6:51 CET a vyrážíme na filmovku do Uherskýho Hradiště.

Terka zpočátku nestíhá náš slang, nicméně už při přebíhání vagónů v okolí Starého Města pohotově doplňuje za každý druhý slovo "styl" nebo "hype". Krátce po jedenáctý už čekáme jenom na mojí akreditaci, kterou mi Skrillex girl nakonec vytiskne stejně špatně, což pro ní znamená, že se spolu budeme pravidelně setkávat ve dvouhodinových intervalech po zbytek dne.

Filmový maraton otevíráme ve sportovní hale filmem Black Caesar, který je součástí suverénně nejzábavnější sekce letošního roku - Blaxpotation. Záběry sedumdesátkovýho New Yorku v kombinaci se soundtrackem Jamese Browna by sama o sobě byla zárukou epický podívaný a když se k tomu přidaj i klasicky béčkový vtípky tak prostě není o čem.) Vesměs jako všechny mafiánský příběhy i tento popisuje cestu k moci, ale opět stejně jako většina těchto filmů (Kmotr II, American Gangster) tak nějak vystřihává část od první vraždy po lokálního Bosse. Nevadí - Black Caesar není zrovna film na který jdete kvůli příběhu, ikdyž např. atmosféra scény, kdy hlavní hrdina na konci filmu čistí boty místnímu šéfíkovi zkorumpovanejch poldů snese nejpřísnější kritéria.

Žádná velká pauza nepřichází v úvahu, a tak hned míříme na Carlose Sauru alias Saurona a jeho Zavázané oči. Z očekávaného filmu o terorismu se vyklubává bohužel mix lovestory a psychoanalýzy. Nejednalo se vůbec o špatnej film, ale nakonec ho bohatě překonala následující diskuse se Sauronem, během níž se stačí probrat od Buňuelovi hluchoty až po zasnoubení Sauronova syna s rodačkou z Uherského Hradiště úplně všechno.

Příběh filmu: Odysea v podstatě nejde nekritizovat. Pokud si jako autor dáte za cíl v patnáctihodinové sérii popsat historii filmu, tak si můžete být jisti, že se po vašich zádech sveze téměř každý kdo byl alespoň jednou za život v kině. I tak se jedná o naprosto unikátní zážitek a každej intoš stěžující si na přílišnou antiameričnost, irskej akcent, neobjevení se jeho oblíbeného filmu, objevení se jeho neoblíbeného filmu, atd. atd. se může ohánět pouze stejně subjektivní argumentací s jakou Mark Cousins vytvářel toto dílo. Vřele doporučuji.

Pokud má v programu nějaký film popisek "kultovní", je potřeba zbystřit. Maďarský film Svědek z roku 69 ho má, ba co víc, ve svý době, kdy se nemoch promítat to byla nefalšovaná urban legend. Téměř do posledního místa zaplněný Dům kultury vybuchá každých pět minut smíchy. Zvláštní. Minimálně třetina diváků je určitě mladší než já, a přesto je oslovujou tak trochu prvoplánový vtípky maďarskýho Švejka jménem Pelikán, jež jsou čistě postavený na zesměšňování tehdejšího socialistickýho aparátu. I přesto, že řemeslně film představoval opravdu kvalitně odvedenou práci (především výpravné scény u hráze), tak tyhle hořko-sladko-suchý komedie zesměšňující tehdejší dobu moc nemusim.

Po epesní večeři v Rotteru má následovat vyvrcholení dne - půlnoční výlet do samotného jádra Blaxpotation, film Sweet Sweetback´s Baadassss Song, s úvodním komentářem ikony německého filmového businessu Olafa Mollera. Rychlý průzkum před zahájením filmu prokázal, že ikoničnost Olafa Mollera dosáhla na LFS takových rozměrů, že více lidí přišlo na něj, než-li na film samotný. Ze všech věcí, které nás Olaf naučil mi nejvtipnější přišel fakt, že syn režiséra Melvina Von Peeblese Mario režíroval po pár letech film o natáčení tohoto filmu, ve kterém sám hraje svého otce, který ve filmu Sweet Sweetback´s Baadassss Song ztvárňuje hlavní roli. Ztratili jste se v té absurditě? Samotný film astronomická očekávání bohužel nenaplnil, avšak rozhodně nezasluhuje odsouzení. I přes absolutně chaotický střih (především pak střih hudby) a konstantní vyřvávání o vykořisťování matek, otců, sester a bratrů, lze najít konkrétní momenty (např. šikana člena černých panterů na mostu ze strany bílejch poldů), které umožní divákovi se přenést v čase do sedmdesátýhoprvního a představit si frenetickou atmosféru, živelnost a emoce černošského publika uvnitř kina. Každopádně Terka od týhle chvíle už s náma nešla na žádnej Blaxpotation film.))