TOP 3 nejhorší reklamy

...nedělního dopoledne
3. Třetí místo obsazuje esenciální debilita a češství zobrazené v reklamě na lichvu od Home Credit. Taková normální česká rodinka  - prostý pivař s hořčicí na košili, sterilní učitelka a finančně znalý synátor - na nedělním obědě se pokouší o klasicky český "suchý" humor, ale výsledkem je absolutní křeč. Stále u českých marketérů nedokážu pochopit obsesivní posedlost atmosférou komunismu, kterou má v této reklamě vyvolat např. "pelíškovské" oblečení herců, brýle synátora, či vystupování úči. Pokud nás zatuchlost a smrad socialismu provází i v nejkreativnějším komerčním oboru, pak potěš pánbůh. 
2. Druhý místo za nejhloupější reklamu u mě s velkym náskokem obsazuje Renault. Od slizkosti obou herců přes celkovej nedostatek kreativity mi asi nejvíc vadí samotnej slogan, kdy hlavní hrdina odpoví na otázku: "Promiňte a potřebujete vůbec tento vůz?" odpoví: "Ne, ale chci ho.". Postavit celou reklamu na základní premise konzumerismu není v době nejhorší hospodářské krize od roku 1929 úplně košer a o jakýkoliv nadsázce nemůže být ani řeč.

1. Nejhoršim reklamním počinem roku je bezkonkurenčně Vodafone. Nejinovativnější českej operátor spáchal atentát na poslední zbytky dobrýho vkusu, jež v český společnosti zbyly. Kombinace socialistickýho kýče s poplatnym zvukem "trendy" kapely Nightwork utváří v konečnym důsledku sedumdesátkovej východoněmeckej patos, z jehož zapříčiněný nespavosti nepomůže ani dvojtá dávka hypnogenu.

Zastávka na trase New York - Praha

Při procházení Archiwebu jsem narazil na článek popisující New York projekt High Line Park veřejného prostoru, jež povstal z prachu, či lépe řečeno z pilířů tamní nákladní drážní dopravy. Ta původně sloužila k přepravě surovin mezi továrnami, avšak druhá polovina dvacátého století v čele s levnějšími technologiemi a přesunem velkých továren mimo centra měst, se podepsala na drážní dopravě stejně jako zavedení véčka při skocích na lyžích.

Odhlídnu-li od tun hipsters a turistů, představuje pro mne High Line Park téměř ideální představu o projektu 21. století, jehož primárním cílem je dostat obyvatele městského centra (v tomto případě Manhattanu) do ulic (či lépe řečeno nad ně). Spojení zeleně, kulturních akcí a sociální interakce přímo v srdci schnilýho jabka ve mě evokuje dojem vlastního izolovaného světa, vlastní Galaxie. Galaxie, jíž si obyvatele vytvořili a zušlechtili navzdory silniční dopravě a Galaxii hektického New Yorku, žijícího si svůj život pod jejich nohama. Vizuálně mi High Line Park připomíná fúzi Chicagský nadzemky a Semiradiminých zahrad, a právě proto mě tolik baví. Jelikož nápad a účel vynikne mnohem více pokud je zároveň na první pohled krásný a esteticky zajímavý.



A když už jsem u té chvály, po zadu nezůstává ani Praha. Více už Adam Gebrian ZDE.

New (media) charity

Každý potřebuje peníze. A každý je přesvědčen, že jich nemá dost. Někdo potřebuje na zajištění rodiny, jiný na kýbl kuřat v KFC, a další třeba na "ňákej ten shopping v Arkádách". Pro každou společnost, komunikující přímo s cílovým spotřebitelem, je tak stále těžší a těžší vytáhnout peníze z jeho kapsy a přesunout je do té své. Konkurence se vyostřuje a hledají se nové marketingové postupy. Facebook, Twitter, G+, či Youtube channel jsou již samozřejmostí (aktivní a efektivní chování na sociálních sítích už často bohužel nikoliv). Ale co neziskový sektor? Měl by se i on v prostředí internetu "snížit" k tvrdému boji o spotřebitele. Rozhodně ano.

V prostředí internetu, každá společnost/neziskovka/charita musí bojovat o pozornost. Neziskový sektor by se pak měl snažit dvojnásobně, jelikož nabízí něco v co věří a za čím si stojí. V českém prostředí se mi nejvíc zamlouvá asi přístup Člověka v tísni s poměrně přehlednou facebook landing page a upraveným Youtube kanálem. Nedávno jsem však narazil na charitu, jejímuž konceptu se prostě musí zatleskat.

Charitywater.org pochopila, že pro k získání člověka pro dobou věc nestačí pouze pasivně poprosit a čekat, ale přímo ho zainteresovat. Spojením přehledného webu (stačí porovnat s českými neziskovkami) a vymakaným Youtube dokázala, že business postupy se dají úspěšně aplikovat i v neziskovém sektoru. (viz. video)



Cynici by opět mohli namítat, že každá kampaň něco stojí (a kdepak asi na ni berou peníze) a zahrnout každou lidskou snahu tunou racionalizačních zdůvodnění o zbytečnosti, či zmanipulovanosti, avšak nakonec skončíme u jednoduché otázky. Bude vrták, nebo nebude vrták?.)

Ask President Obama

Politická kultura 21. století v USA - nechej své podporovatele i oponenty zeptat se, interakuj, buď otevřený...
"The President is committed to creating a system of transparency, public participation, and collaboration. That’s why President Obama and more than twenty-five members of his administration will be responding to your questions about the speech all week and talking about the issues that matter most to you (check out the full schedule here)."




Politická kultura 21. století v ČR - neptej se, nestarej se, mlč, tomu bys nerozuměl...
"je spuštěn mediální lynč...nic víc vám k tomu neřeknu..." - 168 hodin od 7:27

Nahá Ewa Farná je lepší příklad...

Pár postřehů z včerejší konference New media inspiration 2012.

• filosofové maj míň záchodů než ekonomové
• Patrik Zandl je bůh
• Středozem neleží na Moravě
• pizzerii trattoria da laura vede moc "chytrá" paní
• Bára Buchtová nemá ségru
• v Brně se mluví pořád stejně
• Respekt si nekoupíš
• sjíždět 100.000vě dimenzionální sjezdovku je megahustě těžký...
• ...obzvlášť když jedeš šusem [:rozuměj derivuješ:]...
• ...a zvlášť když ta sjezdovka má profil jak Manhattan 
• sociální demokraté jsou nejtvrdší crew na facebooku
• mezi kvalitativním a kvantitativním výzkumem je rozdíl!!!
• některý ženy by zabíjely pro vlasy Dominiky Myslivcové...
• ...a podle jinejch uráží jejich pohlaví
• nahá Ewa Farná je lepší příklad, než nahá Helena Vondráčková
• Kinect už rozezná černochy (i malý Thajce)...
• ...zato se psama má pořád problém
• První ročník New Media Inspiration byl prostě skvělej.) 

Žlutými tkaničkami proti systému...

Kde končí společenské konvence a začíná originalita?

Máme jako studenti větší právo experimentovat?

Chápeme označení "normální" jako urážku?

Je správné zpochybňovat a překonávat zažité mechanismy?

Zpomalují zažité akademické tradice rozpuk společnosti?

Kde začíná a končí rebelie vůči systému?

A hlavně... je potřeba na tyto otázky vůbec odpovídat?

Přijít na státnice v zabahněných modrých kanadách se žlutými tkaničkami?

To má prostě koule, o tom žádná!

PS. kolega si mj. vytáhl otázku pravidla estetiky a kompozice

Mám ฿Ӂ (rád) Sémiotiku

Za přibližně 34 hodin mne doc. Ing. Prokop Toman, Csc., 2. místopředseda spolku českých bibliofilů a ikona katedry systémové analýzy FIS VŠE, vyzve abych si u státní závěrečné zkoušky z vedlejší specializace vylosoval dvě otázky. Jednou z oblastí zkoušky je část nazvaná Prezentace a komunikace informací. Jedná se o neuvěřitelně rozsáhlý a neuvěřitelně banální předmět a přesto je to nejčastěji právě tento předmět, který dělá studentům u státnic největší problémy (u mě to platí 100%). Problém je v tom, že naprosto běžné znalosti a informace o lidském chování musíme roztřídit do mnoha vrstev a členění a tato členění si zapamatovat.

Příklad. Agresivní typ člověka se v konverzaci bude chovat agresivně, submisivní typ submisivně a benevolentní typ benevolentně (jaké překvapení). Ne všechna členění jsou však tak "jasná". Tak např. máme 15 úrovní naslouchání:

1. aktivní
2. nenaslouchání
3. pasivní
4. na úrovni obsahu
5. empatické
6. zjišťující
7. vnímající
8. doplňující
9. slabě neutrální
10. silně neutrální
11. podřízené
12. filtrované
13. pocitové
14. útočné
15. hodnotící

přičemž označení jako pasivní, aktivní, neutrální, doplňující atd. se linou téměř každým členěním napříč celou látkou a v konečném důsledku utváří z poměrně zajímavého předmětu dokonalý guláš. Přemýšlel jsem jak z toho ven.

Jediné co se mi za předminulý semestr z výše zmíněného předmětu zarylo do paměti ze všech těch šílených členění byla "salámová taktika" (jedná se o taktiku v komunikaci, kdy při jednání předkládáme požadavky postupně). Proč asi. Označení "salámová" je natolik debilní (geniální), že si ho člověk prostě musí zapamatovat. Napadlo mne tak přiřazovat k nudným pojmenováním pojmenování zajímavá a hlavně zapamatovatelná a kupodivu to funguje. Nemusí se nutně jednat o označení z gastronomie, empatické naslouchání můžu přejmenovat na "starší ségra", zjišťující na "nejlepší kámoška" (v reálu jsou samozřejmě lepší reálná jména) atd. atd.. Sportovci mohou využít symbolů ze sportu, matematici číselné kódy a gurmáni výše užité symboly z gastronomie.

Napadlo mě, že určitě musí na internetu existovat podobná stránka, jež přiřazuje slovům a frázím konkrétní symboly pro lepší zapamatování. Žádnou takovou jsem bohužel nenašel (research byl opravdu krátký). Našel jsem však jinou zábavnou "vzdělávací" stránku Quizlet, která funguje na bázi kartiček (flashcards) a jejich neustálého opakování za účelem zapamatování. 

Pěkný, funkční nápad a hlavně plně pracující na občanské (studentské) spolupráci a sdílení nápadů, se symboly se zde však zatím nepracuje. Nevadí.

Samotná věda a způsoby vizuální komunikace skrze symboly (jak jsem se dozvěděl opět díky učení na státnice) je stará už téměř 150 let. Jedním z příkladů je jazyk Blyssymbolics viz. obrázek umístěný na začátku příspěvku (znamená Welcome to Blissymbolics International).
K využití vlastních symbolů při učení se na zkoušku jsem přistoupil dnes vůbec poprvé. Tak nevím. Je to dobrej nápad? Je to špatnej nápad? Nebo jakej je to nápad?

2011 - Rok strávený s filmem

Můj názor můj vkus.)

Nejlepší filmy v kině

1. Melancholia

2. Půlnoc v Paříži

3. Drive

Největší zklamání v kině

1. Lincoln Lawyer

2. Harry Potter a relikvie smrti 2. část
3. Konec Roberta Mitchuma

Největší (pozitivní) překvapení v kině

1. Margin Call

2. Alois Nebel
3. Strom života

Nejhodnotnější kino zážitek 

1. Taxikář

2. Stalker
3. Strom života

Nejlepší filmy doma u krbu

1. Pusher I.-III.

2. Zvětšenina

3. Opravdová kuráž

Nejhorší filmy doma u krbu

1. Asterix, Obelix a Kleopatra

2. Hurricane season

3. Indiana Jones 4

Největší překvapení doma u krbu

1. How to train your dragon

2. Notre jour viendra

3. Ides of March

Nejlepší sportovní film

1. Damn United

Největší pozitivní úlet

1. Lord of the rings: Return of the king Extended edition

Největší negativní úlet

1. Sucker Punch

První věc po probuzení

Sám sebe chápu jako průměrného (ve smyslu lidství) člověka, proto se na svých vlastních návycích snažím studovat chování společnosti (jak naivní:)). Dnes mne na základě příspěvku Setha Godina napadla otázka "Jakou věc nejčastěji člověk vykoná po probuzení?", a následně: jakým směrem se u mne mění návyky po probuzení. Zjištění je hrozivé:

0-15 let: SNÍDANĚ. Na základní škole se jednalo pravděpodobně o jedinou pozitivní událost, jež stojí mezi spánkem a koncem školy.
15-18 let HYGIENA. Na střední škole jsem ve prospěch spánku vyškrtl snídani a svou aktivitu omezil pouze na základní hygienu.
18-doposud: POČÍTAČ. S vysokou školou paradoxně přišlo více "after-waking up" času (na přednášky od 7:30 by chodil jen blázen), bohužel však vznikl, ten nejhorší návyk: zapnutí počítače.

Pokud zachovám platnost výše zmíněného teorému aplikace vlastních návyků na většinovou společnost, pak dnes mladí lidé nejčastěji zapínají počítač v rozmezí 6.00 - 9.00. Pokud tedy chcete svou aktivitou (např. blogem, či statusem) někoho oslovit v prostředí internetu, pak nejvhodnějším časem je pondělí až pátek ve výše uvedeném časovém intervalu, zatím co nejhorším časem pátek a sobota večer, řekněme od 18.00.

Nemusím být "britský vědec" abych věděl, že počítač není po ránu to pravé ořechové. A jak tedy správně vstávat? Pomoct může článek 17 Ways To Wake Up Feeling Fresh In The Morning, z nichž je pro mne nejužitečnější rada číslo 17. Be grateful for not dying.)

Poznámka: tento příspěvek byl publikován v Pátek 18.21

Nápady co mě baví

2 weby, který podle mě disponují super nápadem a nejsou v ČR ještě obecně v povědomí.

Prvním z nich je Lumosity, tj. stránka, jež vám umožňuje trénovat mozek a to konkrétně v pěti jeho potenciálních dovednostech/funkcích - řešení problémů; paměť; flexibilita; pozornost a rychlost. Tento trénink probíhá prostřednictvím interaktivních her, jež jsou samy o sobě důvodem vracet se zpět na tyto stránky, bez ohledu na to jak vážně to se zlepšením svých mozkových aktivit myslíte. Trénink tedy probíhá zábavnou formou a když nic jiného, jako odreagování to u mne působí na 100% a ještě si procvičím anglickou slovní zásobu (Word bubbles).

Další web pracuje (jak jinak v dnešní době) s problematikou sociálních sítí a již jeho název jasně napovídá, jaký má účel - TransactSocially. Transact Socially v podstatě substituuje peníze zveřejněním informace o "nákupu" na sociální sítě. Logicky se nebude jednat o hmotné produkty, ale např. hudbu, videa, aplikace, atd... Každopádně pro začínající umělce, či vývojáře, kteří primárně potřebují vytvořit hype kolem svých projektů - ideální věc. Jeden z mnoha internetových náznaků "obcházení" klasického trhu, na kterém často musejí umělci pod křídla průmyslových gigantů, aby o ně zakopl pes. Transact Socially je jedna z možností, jež by mohla urychlit proces přímého trhu bez zprostředkovatelů, jež nám prostředí internetu nabízí a jež je např. v hudbě velmi žádoucí. 

Každopádně palec nahoru.

Pronikavý pohled Jonase Kaufmanna

Today is the day – Koncert Jonase Kaufmanna v Praze! Ne snad že bych patřil mezi extrémní fanoušky opery, potažmo vážné hudby, ale dnešní koncert pro mne, a troufám si tvrdit i pro drtivou většinu Pražanů a jednu Plzeňačku, znamená významnou událost.

S dnešním dnem totiž končí (tedy alespoň doufám) masivní bannerová a citylightová reklamní kampaň, jež trvala dle mého hrubého odhadu neuvěřitelné 3 měsíce. Jonas se během ní stal jedním z nás. Jeho pronikavému pohledu člověk neunikl téměř na žádné tramvajové zastávce, či veřejných WC. Tak například před třemi dny jsem cestou z Karlova náměstí na Náměstí Míru napočítal hned 4 místa, na nichž nás Jonas zve na svůj koncert. Bohužel se mi nikde na internetu nepovedlo najít celkovou sumu, jež byla za kampaň utracena, ani počet míst na nichž se vyskytuje, a proto si do této chvíle nemohu vysvětlit její racionalitu. 

Co se mi podařilo zjistit je fakt, že poslední dvě vystoupení Jonase Kaufmanna v Praze od sebe nejsou vzdálena ani rok (únor 2011). Doufám tedy, že tentokrát si Jonas dopřeje trochu delší pauzu a my se s jeho kudrnatými vlasy v pražském veřejném prostoru nesetkáme minimálně celý rok 2012. A vůbec, trochu méně citylightů a pouličních reklam ve veřejném prostoru by Praze jen prospělo. Pořád platí, že ze všech evropských hlavních měst má Praha po Varšavě největší počet billboardů na obyvatele.

  

Magic Box

„To, co lidé nazývají štěstím, je okamžik, kdy přestanou mít strach.“
Gilbert Pierre Cesbron

Hájek - Okamura 1:1

...aneb kdo je víc paranoidní?

Hradní vícekancléř (vážně, co je to za funkci?) Petr Hájek je svou oblibou v konspiračních teoriích velmi dobře znám. Miluje kontroverzi a miluje když sám o sobě může číst v novinách (připomíná vám to někoho?). Petr Hájek např. zpochybňuje vysvěcení Tomáše Halíka, americké občanství Baracka Obamy a v neposlední řadě označuje Usamu Bin Ladina za mediální fikci a jeho dopadení za pohádku pro dospělé. Po každém takovémto prohlášení se panu vícekancléři (dokonce ani Word nezná tu funkci) dostane od médií skvělé zpětné vazby, nejčastěji v podobě první zobrazené zprávy na všech mainstreamových zpravodajských serverech. Čím si tuto abnormální pozornost vícekancléř zaslouží? Jedná se snad o osobu, jež prošla volebním mechanismem a disponuje patřičným mandátem? Jedná se o vykonavatele zákonodárné, výkonné, či justiční moci? Jedná se o významnou osobnost z akademické, intelektuální, náboženské, kulturní, či podnikatelské sféry? NE, NE a NE. Tak čím?

Petr Hájek je vícekancléř, nic víc, nic míň. Abnormální kvantita  (ostatní autoři konspiračních teorií, a že jich je na internetu požehnaně, mohou jen závidět) výskytu jeho jména v médiích je otázkou dobrého vkusu samotných médií a jejich svobodného rozhodnutí. A tak to přesně má být. O to více mne osobně překvapil tento článek: http://zpravy.idnes.cz/media-ovladla-nas-svet-k-volbam-uz-ani-nema-cenu-chodit-mini-hajek-p8w-/domaci.aspx?c=A120102_183122_domaci_jj.

Kromě vět typu: "Kýč dalajlamismu tady rezonuje asi 20 let" je na tomto článku, zachycující report extremistického ultrapravicového uskupení (slova bývalého kardinála Vlka) Lipový Kříž, zarážející především Hájkův povzdech nad tlakem a mocí dnešních médií. Ta dle vícekancléře Hájka propagují programový ateismus a podporují deviace, čili jinými slovy informují jistým způsobem o tématech, o nichž by Hájek raději neinformoval vůbec, nebo agresivně (např. pochod homosexuálů).  Sám vícekancléř si však neuvědomuje, že popírá sám sebe. Fakt, že nacionalistické názory člověka, který nedisponuje jakýmkoliv výše zmíněným mandátem, jsou zveřejňovány dnes a denně na předních stranách většiny českých deníků, popírá samotné poselství o zmanipulovaných médiích. Média dávají prostor celé škále názorů, včetně těch extrémních (čehož je Hájek zářným příkladem) ve většině (neřku-li všech) probíraných problematikách a je jen na nás a našem svobodném rozhodnutí k jakému názoru se přiklonit, či jaké médium číst. Pokud Hájek tuto svobodu slučuje s médiokracií - budiž, ale nejedná se o nic jiného než dětinský brekot ve stylu "ta zlá média nepíšou to co JÁ chci". 

Pokud lze s vícekancléřem Hájkem v něčem souhlasit pak je to trend banalizace a zjednodušování zpráv ze strany médií, jehož příčinnou však dle mého názoru je mediální trh samotný (žádná tajemná síla s cílem manipulovat), potažmo chování jeho spotřebitelů (čtenářů). Tuto problematiku jsem nakousl v mých předchozích příspěvcích a bude mne zajímat i v příspěvcích budoucích. Teď ale k Tomiovi.)

Ach Tomio, Tomio. Dostalo se za poslední dny nějakému potenciálnímu prezidentskému kandidátovi většího PR než právě tobě? Jan Švejnar či Přemysl Sobotka dohromady nebyli skloňováni v médiích během uplynulého roku tak často jako ty za poslední týden. A ty si ještě stěžuješ (http://www.parlamentnilisty.cz/rss/zpravy/Okamura-Nekdo-se-me-boji-Slysel-jsem-ze-na-me-chystaji-spinu-218813) že na tebe (a kdo vlastně? "někteří lidé?") chystají špínu! Celá tato potenciální kandidatura neoficiálního mluvčího českého cestovního ruchu je směšná věc, ale zajímavá je, v kontextu Hájkova spílání, právě role médií. Okamura prodává. Média nám neříkají abychom Okamuru volili (spíše naopak), ale čistě informují o jeho názorech a komentářích, protože jeho jméno v headlinu v těchto dnech znamená zaručené kliknutí. A v tom je celý vtip - média se nestarají, zda Okamura zastává tradiční katolické hodnoty, zda podporuje Dělnickou stranu, či zda by zavedl trest smrti. Média se starají o to, aby uspokojili co nejvíce jedinců na straně poptávky. Pokud tedy zrovna nepíší, takovým způsobem jakým bychom si představovali, neviňme je, ale nás samotné, my jsme ta poptávka, my jsme ti jednotlivci, my jsme ti co stojí ve frontách před trafikou, my jsme ti kdo třímají v rukách myš. Nevytvářejme iluze zmanipulované společnosti. Nevytvářejme iluze všemocných médií.

Na závěr přikládám video demonstrující jazykovou vybavenost špičky českého cestovního ruchu, jež nás reprezentuje v nejvýznamnější celostátní americké televizi CNN.) 

http://www.youtube.com/watch?v=iZVWBGLTLz8 

Inspirace

Ač dýchal,
tak nežil,
ač můzou nepolíben,
stále v ní věřil.
Věřil a hledal,
leč kloudný nápad
na povrch se nedral.
Až prostá náhoda
oheň zažehne,
osud změní,
až prostá náhoda
víčka otevře,
probudí snění.

Ovce křičí: „Nebuď ovce!“ 2/2

Kde hledat v době informačního zahlcení pramen názorů jedince na celospolečenská témata?

Jak je možné, že většina (generalizuji, čistě empiricky v z mého okolí můžu říci cca 90%) populace má jasný názor v otázce radaru, EU, globálního oteplování, Obamy, atd.? 

Lidská společnost je závislá na informacích, jež se k ní skrze média dostanou, přičemž k médiím chová bazální důvěru ve věci objektivnosti prezentovaných informací. Jak s touto důvěrou média pracují není nezajímavá otázka, avšak tato otázka není pointou mého příspěvku. Není v silách žádného člověka čerpat informace o všech tématech z mnoha zdrojů, neřku-li z primárních, a podrobovat je kritické analýze, proto si většinou utváří názor na základě důvěry k jemu sympatickému médii, či osobnosti. A to je špatně. Každý názor, který chceme prezentovat v rámci celospolečenské diskuse, musí podléhat vlastní kritické analýze a nikoliv pouze důvěře ve zdroj. Pokud se tak neděje, vznikají nebezpečné názorové korelace a poměrně jasné rozdělování společnosti na dvě soupeřící poloviny.

Příklad.

Kolik lidí volajících po suverenitě ČR a vystoupení z EU má názor, že globální oteplování je velkou hrozbou pro naši planetu?

Kolik lidí podporující práva homosexuálů by brojilo proti podepsání Kjótského protokolu? 

Kolik lidí usilujících o co nejvíce volný trh podporuje volnější evropský přístup v otázce imigrantů?

Ve všech otázkách jsou spojeny problematiky, které spolu téměř nesouvisejí, a přesto by se u všech odpověď limitně blížila nule. Proč je to problém? Vznikají nám zde dva názorové archetypy, přesvědčení o své pravdě, mezi nimiž už není možná diskuse. V prostředí ČR lze tento jev demonstrovat na tolik známém názorovém souboji pravdolásky s klausoláskou.

I za šíleného předpokladu, že by jedna z těchto stran fakticky disponovala lepšími/pravdivějšími/objektivnějšími názory ve všech celospolečenských tématech, pak je pořád výše zmíněná korelace velkým nebezpečím. Slepé názorové následování autorit, z nás tvoří kmeny (analogie s knihou Vladimíra 518: http://shop.biggboss.cz/products/kmeny) jejichž uniformou je názorová poslušnost k autoritě samotné. Názorová uniformita rovná se manipulovatelnost. Nehledě na fakt, že každý kmen má svá média, svou pravdu, svou objektivitu. V prostředí internetu se zdroj vždy najde! Pravda je zde relativizována, pravda je nepojmenovatelná, pravda je přizpůsobována výsledku, jež má interpretovat. V prostředí, kde je pravda takto znásilňována, lze jen těžko vést debatu.

Za typický příklad názorového kmenismu a jeho důsledků může posloužit kauza Drobil, kdy byl jeden z ministrů ČR jasně usvědčen z nabádání ke zničení korupčních důkazů http://zpravy.idnes.cz/audio-ministr-drobil-vyzyva-sefa-fondu-michalka-at-znici-dukazy-o-korupci-1ra-/domaci.aspx?c=A101215_115521_domaci_jan. Drobil je však blízkým přítelem vůdce kmenu (VK), který zpochybnil věrohodnost úředníka, jenž na korupci upozornil (Libora Michálka), jehož mj. označil za lumpa a darebáka http://www.novinky.cz/domaci/220482-tajna-dohoda-vv-nominuji-policejniho-prezidenta-ods-superinspektora.html, načež kmen "klausolásky" rozmělnil debatu na marginální aspekty kauzy (etiku odposlouchávání, Michálkovu minulost a v neposlední řadě Michálkovo náboženské přesvědčení http://www.lidovky.cz/neni-ten-michalek-jehovista-pta-se-klausuv-vicekancler-hajek-prn-/ln_domov.asp?c=A110106_213003_ln_domov_ani). V konečném důsledku se pak kauza rozmělnila jak fakticky (nebyl nikdo poslán do vězení), tak mediálně (nerozebírala se korupce samotná, ale výše zmíněné osobní přestřelky; neupozorňovalo se na roli KPMG v kauze, atd.) a byla nahrazena další, aktuálnější, kauzou, což s sebou neslo nepřímé následky - frustrace společnosti, potenciální strach úředníků z moci, oddálení reálného života od života veřejného.

Názorový kmenismus, či chceme-li ovečkovství, chápu jako jednu z největších překážek progresivního vývoje společnosti. Kdo na této překážce nese největší vinu? Politika? Média? My všichni?

Ovce křičí: „Nebuď ovce!“ 1/2

Žijeme v nejsvobodnější době v celé historii českých zemí. Máme svobodu projevu, svobodu shromažďování, svobodu pohybu a všechny výdobytky s těmito svobodami související. Můžeme si svobodně myslet a říkat (skoro) všechno co chceme a hojně těchto svobod využíváme. Avšak jak moc svobodně přemýšlíme nad názory, které reprezentujeme, které říkáme a za kterými si stojíme? Nakolik jsou naše názory opravdu naše? Lze každou větu klasifikovat jakožto náš názor momentem jejího opuštění dutiny ústní?

V současné podobě informační společnosti je jedinec zahlcen nadbytkem informací. Tisk, televize, rozhlas a v neposlední řadě internet denně chrlí nové a nové informace ze všech oblastí lidského počínání a tempo, kterým se k nám tyto informace dostávají, se neustále zvyšuje. Tento jev, umožňující jedinci vyhledávat různé pohledy na téměř veškerou rozebíranou problematiku, je bezpochyby pozitivní. Čím více informací mám k dispozici, tím lépe se mohu rozhodnout, či utvořit názor.

Problém tkví v tom, že každý jedinec má své mantinely absorpce informací. Přirozeným procesem selekce, tak z médií čerpáme pouze omezené kvantum informací, přičemž existují prakticky dva možné přístupy:

1. snaha o co největší rozsah - snažím se o co možná největší přehled napříč všemi aktuálními informacemi
2. snaha o jasné zaměření - vyberu jednu až dvě hlavní informace a v delším časovém období je podrobuji kritické analýze (např. porovnáním jejího podání z různých zdrojů)

Oba tyto přístupy mají jednoho společného jmenovatele - plytkost obsahové znalosti u většiny společenských problematik, jež nám média servírují. U prvního příkladu se jedná o plytkost stoprocentní, v případu druhém o částečnou. Co si pod oněmi problematikami představit? Jedná se především o celospolečenská témata, tj. témata dotýkající se v praxi nás všech. Řeč je např. o tématech typu "finanční krize", "Evropská unie", "vliv člověka na globální oteplování", atd.. Tématech, jež názorově rozdělují společnost na dva tábory, a to i přes fakt, že se nad nimi nevede a nikdy nevedla ucelená celospolečenská debata. Tento paradox je vysvětlitelný právě kvantitou a tempem podávání nových informací. Ještě před vznikem televize se celé rodiny scházely u rozhlasových přijímačů a poslouchaly zprávy, jež zpravidla bývaly obsahově (ne názorově) stejné napříč všemi stanicemi. Médium tak bylo schopno vyvolat celospolečenskou debatu, jelikož mělo možnost lidem nabídnout pouze omezený počet zpráv (těch nejdůležitějších). 

Jak v praxi pracuje společnost s informacemi dnes?