neděle 22. dubna 2012

Mazánkovství made in CZ

O obtloustlých odborářích, kteří vyzývají z obrovského pódia k předčasným volbám, už si v kontextu ultrakomunisty Štěcha (dnešního předsedy Senátu) nelze myslet nic jiného, než že si připravují "poodborovou" kariéru v ČSSD. Když k tomu připočtu dnešní OVM a pohled na Jaroslava Zavadila s jeho zlatými hodinkami a zlatým prstenem okamžitě se mi vybaví zlatem ověšení odboráři s filmu Invaze barbarů. Tato sebenaplňující se cliché však nemohou překrýt realitu včerejšího dne.

Je totiž strašně jednoduchý urážet odbory a odboráře...

Nazývat je lůzou a burany je zárukou popularity (obzvláště v Praze). Bagatelizovat 100 tisíc lidí na Václaváku přirovnáváním k ovcím pak není nic jiného než projevem arogance moci. To že jsou lidi nasraný napříč politickým spektrem se říká od roku 1999 (Děkujeme, odejděte!) a fakt, že s tím pokaždé když mají možnost (ve volbách) nic nedělají je viditelný ještě déle. (Ostatně dnes to říkal v OVM i profesor Milan Zelený, jehož kultivovaný projev byl příjemným balzámem v porovnání s J. Drábkem a J. Zavadilem.) Lidi budou nasraný pravděpodobně i po předčasných volbách a nikdo se nemůže divit. Problém asi nebude jen v aktuální vládě. Jasně. Vláda, jejíž hlavní partaj je symbolem pro korupční chování a klientelismus a jejíž spoluúčastníci jsou buďto ze samotného klientelismu zrození (VV), či marketingovým recyklátem pro studenty a střední generaci (TOP09), asi nemá už žádný smysl k existenci, ale vzpomeňme si na minulé volební období.

Tehdy tato vláda měla obrovsky silný mandát, čímž společnost vyslala jasný signál: "Jsme připraveni se uskromnit, chceme zodpovědné hospodaření!" Proč tedy takovýto potenciál nedokázala využít a shořela (hoří) jako papír? Ukázalo se, že oddělit čistě technické spravování státu od vize a ideálů prostě nejde. (Proč mám při psaní těchto dvou slov pocit, že jsou v ČR neuvěřitelně zprofanovaná?) Nejenže tato vláda žádnou vizi nenabízí, ale hlavně nenabízí ani osobnosti, které by ji mohli reprezentovat. Proč? Trpí snad česká společnost nedostatkem takových lidí? Samozřejmě že ne. Jenom se jim naprosto logicky nechce vstupovat do systému mocenských her mezi stranickými aparáty. A komu by se taky chtělo.

V brazilském filmu Tropa de Elite jsou běžní policisté vyobrazeni jako symbol korupce a úplatkářství. Vědí to mezi sebou, vědí to drogoví dealeři a ví to celá společnost. Pokud se do jejich řad přece jenom rozhodne vstoupit slušný člověk, tak je okamžitě deformován prostředím anebo odstaven na vedlejší kolej, aby nemohl tak říkajíc "škodit". A přesně taková situace je cítit ze všech parlamentních stran. Buď to budeš dělat jako my, nebo jdeš proti nám a adios. Kdopak asi tyto pořádky v ČR nastavil?



Možná že jsem opravdu odtržen od reality České republiky roku 2012. Možná opravdu všichni mimo Prahu živoří jenom kvůli aktuální vládní politice a oranžovo-rudá, či oranžovo-kalousovská koalice je cestou ke spasení. Ale jedno se nám Pražákům, odtrženým od reality, upřít nedá. Na rozdíl od většiny zbytku republiky jsme měli téměř desetiletou zkušenost, jak probíhá společná vláda dvou velkých stran v té nejryzejší podobě. Každý včetně médií ví, že Bém s Mazánkem byli jen vrcholkem pyramidy.

Nahrazování vlád ODS a ČSSD dříve mělo v konečném důsledku vliv pouze na jména firem, které si přerozdělí veřejné zakázky. Dnes už je úplně jedno, jaká z těchto stran vládne.

Kroužkování by mělo být odrazovým můstkem k dalším změnám. Já myslim, že to pude. Co myslíš Kolibříku?

PS. Psát o politice mě opravdu silně nebaví, což je bohužel vidět i na kvalitě mých politických článků, ale kdybych tak nečinil, připadal bych si jakou součást těch co rezignovali.

úterý 10. dubna 2012

Stavěl Gočár podle Angry Birds?

Když jsem včera na Hájích čekal na stopětadvácu a vnitřně proklínal vývojáře Angry Birds za nemožnost získat 3 hvězdy v 29. kole prvního levelu, uklidňoval jsem se pohledem na sídlištní scenérii. Kromě absolutně nejtvrdší budovy široko daleko, tj. Hotelu Kupa, jež patří v Praze do mé TOP10 a který dominuje v tomto skvělém krátkém filmu s názvem Year Zero, jsem si všiml i další dominanty tyčící se hned vedle autobusového nástupiště. Tou dominantou bylo Komunitní centrum Matky Terezy. Ne snad, že bych se nějak vyžíval v adoraci náboženských budov, ale pár věcí se jim nedá upřít - pro mě to jsou estetická krása a dominance v prostoru. Čím to, že právě kostely jsou v porovnání s ostatními pražskými budovami o tolik vizuálně zajímavější? Je to proto, že nemusejí mít zaručenou návratnost investice? Nevim. Ať tak či tak mě osobně nejvíc baví kostely z 20. a 21. století, i přesto že jako správný ignoranto-turista jsem navštívil zevnitř víc kostelů v zahraničí než v ČR. Kombinace bílé barvy, hranatých tvarů a povětšinou jedné vysoké věže ve mne vyvolává nejen asociace s Angry Birds, ale i pocit, že funkčnost a estetiku nelze brát jako dvě oddělené disciplíny. Obě na mne v případě pražských kostelů působí jako fotosyntetizující list, u něhož nelze říci, zda je jeho tvar dokonale uzpůsoben tak, aby po něm stékala voda, nebo zda po něm dokonale stéká voda, protože má takový tvar. Důležitý je hlavně fakt, že produkuje kyslík...

Vybrané kostely/komunitní centra/kaple/ atd...

Háje
























Nové Butovice























Spořilov




























Kbely























Jiřák





















A pro porovnání a pro zajímavost je potřeba uvést i nějaké ty zahraniční skvosty:


skromnost nadevše - Kolumbie
architekty nenáviděný, laiky milovaný Le Corbusier - Francie
epický kostel kam se vejde víc věřících než má celý ostrov obyvatel - Island







koncepční město si zasluhuje futuristický chrám - Brasil
všimněte si toho kříže nahoře na skále - Francie
námořnická kaple - USA
pokud na druhý straně skály není lanovka, pak respekt pro všechny mnichy - Francie







































ne tohle nejsou Bradavice, tohle je klasický norský kostel - Norsko









































tak určitě... Shell church - zemi netřeba dodávat



















neděle 8. dubna 2012

15x příliš


Mám...
  1. příliš mnoho filmů které bych chtěl zhlédnout
  2. příliš mnoho knih které bych chtěl přečíst
  3. příliš mnoho přátel se kterými bych se chtěl vidět
  4. příliš mnoho cizích lidí které bych chtěl poznat
  5. příliš mnoho informací které bych chtěl znát
  6. příliš mnoho míst které bych chtěl navštívit
  7. příliš mnoho hudby kterou bych si chtěl poslechnout
  8. příliš mnoho akcí na které bych chtěl zajít
  9. příliš mnoho webů které bych chtěl pravidelně navštěvovat
  10. příliš mnoho druhů jídla a pití které bych chtěl ochutnat
  11. příliš mnoho sportů a aktivit které bych chtěl pravidelně provozovat
  12. příliš mnoho jazyků které bych se chtěl naučit
  13. příliš mnoho geniálních projektů které bych chtěl dotáhnout do konce
  14. příliš mnoho nápadů které bych chtěl začít realizovat
  15. příliš mnoho předsevzetí které bych chtěl začít plnit
... a tak sedím většinu dní s laptopem na stehnech, knížkou rozevřenou na ochabujícím břiše, učebnicí vedle nohou, zapnutou ČT24 před sebou a hrající mp3 do sluchátek. Tj. nedělám vůbec nic. Okamžitost dnešních médií mne dohnala do všeobsažného nicnedělání zakrývajícího se pod rouškou multitaskingu a touhy po aktuálnosti. Snaha chápat/užívat/rozumět všechno a všemu vede pouze k pocitu obsahové povrchnosti...

Znáte ten pocit?

Kvalita naší práce, již není ovlivňována tím co děláme, ale tím co se rozhodneme nedělat...

středa 4. dubna 2012

Too cool to see The Artist

Když jsem před více než měsícem odcházel z kina po filmu The Artist měl jsem vesměs pozitivní pocity. Ano pozitivní - to je to správné slovo. Tento oskarový film se vznáší na oblaku nadsázky a kombinace humorných scén s originálně pojatou kamerou mu dodává vítr do plachet, čímž získává potřebný spád, který je u takovéhoto formátu extrémně žádoucí. Po kině jsme o filmu prohodili pár slov, šli se najíst a druhý den jsem si na film ani nevzpomněl. Život šel dál.

Od té doby jsem o Umělci debatoval se třemi lidmi, kteří mne vlastně nechtěně donutili přemýšlet o filmu úplně z jiné perspektivy. Dozvěděl jsem se, že samotné shlédnutí filmu je loose-loose situation, jelikož se stáváte jak zosobněním konzumu, tak hipsterem. Absurdní? Zde je jejich argumentace:

1) stav zosobnění konzumu
  • nechávám si diktovat vkus Hollywoodem
  • přitom je tolik skvělých filmů, který si zaslouží pozornost
  • šel jsem na něj jenom protože jsem se chtěl cítit "arty" (umělecky)
2) stav hipster
  • nechávám si diktovat vkus Hollywoodem
  • přitom je tolik skvělých filmů, který si zaslouží pozornost
  • šel jsem na něj jenom protože jsem se chtěl cítit "arty" (umělecky)
Zdá se vám to podobné? Nezdá, argumentace byla naprosto stejná, jen s jiným závěrem (soudem).

Prohrál jsem a prohraju i příště. Svůj sociální status pravděpodobně nezachráním ani svou permanentkou do Ponrepa, takže můžu hrdě prohlásit, že už se nemůžu dočkat na remake Total Recall, jehož trailer byl v neděli slavnostně zveřejněný.



Na závěr nutno podotknout, že ani jeden s mých přátel hodnotící film The Artist ho neviděl..) 

pondělí 2. dubna 2012

O sdílení

Včera večer když jsem se přihlásil  na facebook a kromě tuny fotek jídel (tenhle fenomén mne nepřestává fascinovat), "soukromých" přání k narozeninám na veřejných zdech a obligátních kreslených vtipů typu FUUUUU (tentokrát nebyly žádný koťátka za volantem asi) jsem si všiml, že dvě informace sdílelo několik mých přátel nezávisle na sobě. První z nich byla fotka dvou fanynek Boston Bruins, které ve svých rukách třímaly obří nápis, že na střední škole třímaly (nejen v rukách) něco jiného, co patřilo hráči číslo 19 z domácího týmu Tylerovi "nějaký příjmení" (který projížděl okolo). Druhým odkazem pak byl záznam Vladimíra 518 z Pecha Kucha Night, ale nakonec je to vlastně úplně jedno...

Napadla mě kacířská myšlenka. Co kdyby, každý mohl vkládat jen své vlastní originální příspěvky? Vlastní nápady, fotky, idee, videa, atd.. Žádné sekundární sdílení.

Důležitým aspektem sociálních sítí je samozřejmě šíření informací, proto bych tuto utopickou myšlenku realizoval např. pouze jedenkrát týdně v neděli (kdy je obecně největší návštěvnost). Myslím, že by to bylo příjemné osvěžení a minimálně bychom o sobě navzájem, díky úbytku zbytečných sdílení, více věděli a naše vlastní nápady by se dostali k většímu publiku. Facebook je pravděpodobně nejnudnější sociální síť ze všech, jediné čím se odlišuje, je fakt, že byl první svého druhu (můžu se samozřejmě mýlit). Podle mě svým samotným prostředím (zaměřeným na klikovost) nemotivuje uživatele ke kreativitě, ba naopak spíše se jim snaží namluvit: "Buďte stejně nudní jako v reálném životě (tam vás taky nikdo nemotivuje k tvorbě), protože facebook je (přesně jako) váš reálný život!" Možná je to trochu přitažené za vlasy, ale v reálném životě (tzv. offline životě) vyžaduje každý kreativní čin uvažování mimo rámec ve kterém se pohybujeme.

Příklad. Když jsem nedávno ze setrvačnosti otevřel další ze série FUUUUU vtípků (jak se jim říká obecně?), tak jsem se po dlouhý době zasmál. Proč? Protože obrázek nepopisoval žádný obecný jev, ale konkrétní chování jednoho mého kamaráda z basketu, který je neponaučitelný gambler. Vtipné mi to přišlo, protože jsem znal jak člověka, kterého vtip zobrazoval, tak toho jež si musel dát (nějakou minimální) práci vtípek vytvořit. O co jde? I sebemenší kreativní čin je pořád kreativní čin a je lepší než pasivní klikání na tlačítko sdílet. Je osobní. Je zábavnější. Je o nás pro nás...

Od dneška bych vyhlásil každou neděli jako DPK - den personální kreativity!.)) Nejsme distribuční síť sdílených informací, jsme individuality, které mají co nabídnout...

UPDATE
tak mi opět lehký research dokázal, že téměř cokoliv mne napadne už v USA taky někoho napadlo (obzvlášť v případě diplomky mě to vždy opravdu potěší...)))  O podobném nápadu, ale na Google+ zde: http://mediatapper.com/my-dream-a-google-without-re-shared-posts/