Naděje Pang Chi-Suna

"Celej tenhle rok byl pěkně dosranej, ale ten další to pořádně nakopnu, hned zejtra začínám..."

Kecy.

Vždycky když Oldřich poslouchal svůj vlastní vnitřní hlas, věděl, že lže sám sobě, ale ani přes svůj vrozený cynismus tu naději pohřbít nedokázal. Naděje. Nenasytná svině, která parazituje na všech racionálních úvahách. Bezdomovec svírající stírací los, pasažéři padajícího letadla, fotbaloví fanoušci Slavie... Vždycky nás bude sžírat. Čím to? Kdo za tak silnou víru v zázraky nese odpovědnost? Strach ze smrti? Obama? Hollywood? Asi těžko.

Když 3. října roku 1999 na severu provincie Kangwon vedli 3 severokorejské rolníky na popravu, jedním z členů popravčí čety byl i pětadvacetiletý Sung-Chi. Sung-Chi popravy nesnášel, ale práce je práce. Práce je od toho, aby se do ní chodilo. Práce je od toho, aby se vykonávala. Už tak nepříjemný pocit ze čtvrtečních poprav byl však tentokrát ještě více umocněn, jelikož jedním z odsouzených kráčejících na smrt byl i Pang-Chi-Sun.

Znali se.

Víc než to. Vyrůstali spolu. Trávili spolu každý den. Po přestěhování do Pchjongjangu však spolu udržovali kontakt stále méně a méně. Sung-Chi se přidal k armádě. Získal jisté místo, jistý přísun peněz a bezpečí pod křídly režimu, zatímco Pang Chi-Sun režim nenáviděl, nicméně systematicky nedělal nic, čím by se mu vzpouzel, neřku-li bojoval. Když se při občasných konverzacích, které spolu vedli, Pang rozohňoval nad destrukčností režimu Sung-Chi jen tiše přitakával. Nebyl slepý. Věděl, že systém je prohnilý skrz naskrz, ale co jiného měl dělat? Vzdát se pohodlí? Bezpečí? Jen říkat prázdná slova a nic nedělat jako Pang? Snít?

Když se toho říjnového odpoledne setkali tváří v tvář, Pang Chi-Sun upřímně netušil proč má být popraven. Žádné zdůvodnění, žádný zinscenovaný proces, ani vznesení obžaloby... Po spatření Sunga pocítil obrovskou naději. Naději že vše dobře dopadne. Netušil však, že to byl právě jeho přítel z dětství, mířící na něj svou puškou, který jej pod nátlakem udal. Neměl na výběr. Strana kompletně monitorovala Sungovi schůzky, věděla, že se ti dva schází a Sungovi dala na vybranou - buď se od Panga izoluje, nebo přijde o veškeré výhody, které mu režim nabízí.

Izolace v Severní Korey končí u zdi.

Přesvědčování ze všech stran o správnosti jeho rozhodnutí mu nepomáhalo. Nemírnilo jeho vnitřní znechucení z nemožnosti vzepřít se režimu. V jádru věděl, že režim je prohnilý, ale jak se zachovat když každé řešení je špatné? Do poslední vteřiny Sung-Chi netušil, zda bude schopen zmáčknout spoušť.

Zmáčkl.

Neschopen střelit svého dlouholetého přítele do hlavy a ukončit tak ve vteřině jeho naděje, jej trefil do krku. I v kaluži krve Pang Chi-Sun nepřestával věřit ve zdárný konec. Radost z toho, že stále žije byla větší než uvědomění si, že umírá. Žádné spojenecké helikoptéry. Žádné zázračné uzdravení. Pang Chi-Sun po třech minutách vykrvácel netušíc proč a Sung-Chi žil pohodlný život bez otázek s postupně mizející skvrnou na svědomí.

Oldřich se po přečtení příběhu pousmál, zavřel noviny a šel spát s pocitem, že zítra začne nový život. Hned zítra...

A další 3...

Enderova hra: http://www.kukatko.cz/clanky/recenze-deti-pojdte-si-hrat/

DK: http://www.kukatko.cz/clanky/recenze-dk-radikalni_zivot/

Jen 17: http://www.kukatko.cz/clanky/recenze/

3 filmové recenze pro kukátko.cz

Prisoners: http://www.kukatko.cz/clanky/recenze-zmizeni-mezi-artem-a-hollywoodem/

Gravity: http://www.kukatko.cz/clanky/recenze-vesmirne-hledani-pudy-pod-nohama/

Pěna dní: http://www.kukatko.cz/clanky/recenze-pena-dni-jako-drogovy-raus/

Gyros

"Funf Euro."
vysoukala ze sebe nejlacinější šlápota z oblasti Karláku.
Chyběly jí přední zuby.
Oldřichovi jí bylo líto, avšak ne natolik aby využil jejích služeb, a tak mlčel. Po pár desítkách vteřin žena své snažení vzdala a odešla. Oldřich stál na rohu Lazarské a Vodičkovi ulice a v ruce svíral ten nejhnusnější gyros, který lze ve tři hodiny ráno sehnat.
"Is it tasty?" zeptal se opodál stojící Anglán.
Oldřich mlčel.
"Hey you, is it tasty? Do you like it?"
Oldřich tušil, že v tomto případě bude nutné odpovědět. Angličan naplňoval veškeré stereotypy Angličanů jezdících do Prahy za "zábavou" - vyhrnutý límec růžového polo trika, armádní účes i dvojnásobnou hlasitost projevu v porovnání s celou ulicí.
Proč nikdy nenosí svetr?
Vždyť je 5 stupňů nad nulou, to jim není zima?
Znají vůbec pravidla póla?
Ani jednu z otázek Oldřich nepoložil. Odpovídat otázkou člověku, který strávil více času v posilovně, než-li v lavicích vzdělávacích institucí, se rovná rozsudku smrti. Nemají rádi otázky.
"I don´t know."
"You don´t know?"
Angličan se začal smát. Nahlas. Poté čekal na Oldřichovo doplnění, které nepřicházelo, a tak po chvíli odešel.
"Ale já opravdu nevím." řekl si pro sebe Oldřich.
Ten gyros se nedal jíst, ale přesto byl Oldřich přesvědčen, že bez něj by mu bylo hůř.
Ať už se dnes Oldřich probudí v kteroukoliv hodinu, ponese jeho následky.
Věděl to.
Stejně jako věděl, že si rozhodnutí o koupi gyrosu bude schopen ospravedlnit. Od určitého bodu si je člověk schopen obhájit cokoliv. Oldřich jednoduše využil příležitosti dříve než o ní začal přemýšlet. Noční tramvaj jela už za 5 minut!
Oldřich přišel domu a zvracel.
Zvracel i odpoledne...

Markéta

Těstoviny mohli na jakýkoliv způsob a kdykoliv. Oldřich s Kristýnou spolu nevařili často, avšak když už tato událost nastala, pak se téměř vždy jednalo právě o těstoviny.
Ten den Oldřich nemluvil. Neměl o čem a nechtěl vyplňovat kuchyňský prostor zbytečnými slovy.
Kristýna se ho ze všech sil snažila povzbudit, nicméně si neuvědomila, že dobře míněná otázka, kterou položí, nepatří mezi Oldřichovi nejoblíbenější.
"Co by tě jakoby v životě nejvíc bavilo dělat?"

Když bylo Oldřichovi 7 let zeptal se ho na zálesáckém táboře kamarád, čím chce být až vyroste.

"Astronom." váhavě odpověděl.

Bylo to krátce poté co dočetl svou první Verneovku "Do měsíce" a přesto že se o hvězdy nikdy předtím ani nikdy potom nezajímal, vždy ho fascinoval pohled na noční oblohu. 

"Proč?"
"Co proč?"
"Proč astronomem?"
"Nevím...
... nenapadlo mě nic lepšího."
Když o pár let později Oldřich ležel na poli nejpoetičtějšího kopce Orlických hor, vzpomínal právě na zálesácký tábor a moment, kdy u hořícího táboráku vzhlížel k nočnímu nebi. Stejně jako tehdy se měsíc svou majestátností vysmíval všem na Zemi, a přesto potají plakal nad nemožností se více přiblížit. A ty hvězdy...
"Nikde nesvítí hvězdy tak jasně jako v Orlických horách." pomyslel si Oldřich.
Byl opilý.
Nebe se klenulo jak tichá jeskyně a Oldřich si poprvé na vlastní kůži ověřil, že Země je kulatá. Uprostřed hvězdného chaosu nehledal nic jiného než chaos. Uvědomění vlastní malosti v Oldřichovi vždy vyvolávalo euforii, svobodu, nadšení, potvrzení, že může všechno co chce, jelikož na konci bude vždy jen konec.
Intenzivní naslouchání po chvíli vyrušil tlumený zvuk hudby, vycházející z nedaleké chaty.

"Hele, to je velkej vůz ne?"  pronesl ženský hlas.
Oldřichovi chvíli trvalo, než rozpoznal přibližující se siluetu.
Markéta.
Vždycky ji chtěl. Ostatně každý z ročníku ji chtěl. Později se dozvěděl, že v jednom krátkém období ho chtěla i ona, avšak nakonec se jejich cesty nikdy nestřetly.
"Věděl si, že je to součást Velký medvědice?" pokračovala.
Žádný osvětlovač by nedokázal Markétu nasvítit smyslněji, než příroda. Ještě více si tak uvědomoval jak ji chce.
Ale ne poslouchat.
Věděl, že teď to nesmí pokazit. Na mysl mu však nevyvstávala dostatečně poetická odpověď o Velký medvědici. O posraný Velký medvědici! Koho to vlastně zajímá? Nikdo neměl radši noční nebe než Oldřich, ale nikdy ho nezajímalo, proč si lidé museli kategorizovat, omezit a ohraničit každou menší skupinku hvězd do nějakého názvu. Nezajímalo ho ani proč je měsíc bílý, ani proč hvězdy vybuchují, ani proč je vesmír nekonečný. Měl rád ten svůj vesmír a nejistota pro něj znamenala svobodu jej formovat.
"Fakt jo? To jsem nevěděl."
Neupřímnost Oldřichovi řečnické otázky sršela do všech stran.
Markéta se nedala odradit, i tak však její hlas při další otázce nesl znaky nejistoty.
"A tamhle je Polárka. To je ta co ukazuje sever co?"
Oldřich byl v koncích. Pravděpodobně se jednalo o sexuální narážky, které nedokázal dešifrovat, protože jestli ne a tenhle frontální útok na poslední zbytky lidské fantazie myslela vážně, pak další na řadě budou pravděpodobně znamení zvěrokruhu. Markéta už má určitě připraven oslí můstek, jak sdělit, že naše znamení jsou si souzena. Minimálně tedy v týdnu 12.7.- 19.7..
Výborně. Bude stačit mlčet.

Plác.

Oldřich začal zvracet.
V poslední chvíli stačil odvrátit obličej od Markéty, kterou tak zasáhl pouze do levé nohy. Ve své podstatě se ani nejednalo o přímý zásah, ale o odraz ze země, i tak však zjevně šokovaná Markéta odcházela s zuřivým výrazem a skrze zuby pouze procedila:
"Ty jsi fakt debil."
Tenkrát to bral jako lichotku.

Těstoviny byly převařené. Oldřich Kristýně neodpověděl jestli by chtěl být astronom. Správnou odpověď neznal, tak neodpověděl nic a dál čekal na správnou otázku.

Buzer lístek

"Teď nebo nikdy!"
řekl si Oldřich, otočil se ke Kristýně zády a čekal na dotek, který nepřicházel. Usnul.

Na zdi nad stolem měl napsáno "Fail fast, learn fast!". Ne tedy přímo na zdi, ale na takovém tom 3M nalepovacím papírku, který se jednou odlepí při prvním průvanu a jindy drží, jak přibitý kladivem. Oldřich nikdy nevěřil podobným frázím, přesto jimi měl poseté stěny celé své ložnice, která byla zároveň jeho pracovnou. Považoval je za nejefektivnější formu sebemrskačství. Dokonce si vytvořil i "buzer lístek". Slyšel o něm na jedné z těch zbytečných konferenci o seberealizaci, prokrastinaci a všech ostatních "icích", které si absolventi "icovitých" oborů byli schopni vyhledat ve slovníku. Oldřich na podobné konference nechodil kvůli obsahu, ten by se ostatně dal vždy shrnout do souvětí "Mám velký koule a stíhám školu, práci i thaiskej box najednou a pokud budete tvrdě makat, tak to taky dokážete.", hlavním důvodem Oldřichovi přítomnosti bylo jídlo zdarma a otázky do publika. Ty Oldřich miluje. Naposled se takhle antiprokrastinační lektor zeptal do davu:
"Co je pro vás v životě nejdůležitější?"
"Kariéra." Odpověděla bez váhání půvabná slečna.
Byla to Asiatka a několikavteřinové ticho po její odpovědi značilo, že ji myslela vážně. Oldřich hned cítil ten dokonale falešný pocit, který mají všichni cestující v metru - Jsem lepší člověk.

Polotovar Tolstého

Miloval srazy pod koněm. Sedíce na bočním schodu s knihou v ruce si vždy připadal jak Truffaut na střeše. Oldřich kvůli tomuto pocitu chodil na schůzky s Kristýnou vždy o několik minut dříve a ani mu nevadilo, že se často opozdila. Stejně jako mu nevadilo, že si ho společně s monumentem fotili turisté. Turisty lehce pohrdal napříč všemi národy, přesto se bavil představou, jak 17ti leté blogerky z Iowy komentují jeho fotku způsobem: "OMG, this Prague photo looks so parisienne." a náležitě tomuto pocitu se také tvářil.

Toho dne však s sebou žádnou knihu neměl.
Poprchávalo.
Oldřich bloumal mezi lidmi a deštníky.
Když nakonec vcházel do knihkupectví, nevěděl zda-li se chce schovat před dotěrnými kapkami, nebo jen zabít čas prohlížením knih, které si stejně nekoupí. Knihkupectví bylo přeplněno nervózně vyhlížejícími lidmi. Oldřich zkontroloval telefon.
"V pořádku, Vánoce jsou až za půl roku." oddechl si a otočil se zpět, aby mohl pozorovat postupně sílící déšť.
"Co tady stojíte?" ptala se podsaditá žena, která do Oldřicha vědomky vrazila.
Oldřich poslouchal zmateně ženiny slova aniž by se pohnul.
"Copak nemůžete popocházet? Tady jen překážíte!" pokračovala. Vyprovokována Oldřichovou pasivitou žena začala drmolit a rozhazovat rukama. Skrze poskakující blonďatou ofinu Oldřich spatřil pronikavé modré oči sršící zápalem pro boj. Pro jakýkoliv boj. Za práva i za protiprávnost, za legalizaci i uzákonění, za svobodu i vězení, za cokoliv. V ruce svírala Annu Kareninu, pravděpodobně nedávno viděla filmový remake remakeu remakeu a řekla si, že přece nemůže žít (nebo umřít) bez toho aniž by četla takovou klasiku.

A nebo jen naletěla informačnímu hlášení místního knihkupectví, do kterého se Oldřich zaposlouchal, aniž by vnímal ženino drmolení.
"... a také soudobou verzi, která  je plně přizpůsobena soudobému čtenáři, a proto se vydává ve stravitelnější, převyprávěné a zkrácené verzi! Dobrodružství jako v originále! Luxor, šetří váš čas! Edice světových klasiků! Knihu nalezne..."





Oldřich věnoval ženě poslední lítostivý pohled a popostoupil více do obchodu. Uprostřed hlavní chodby stály stojany zaplněné novinkami, z nichž Oldřicha nejvíce zaujala ta s názvem "Přisedněte si" od Davida Ratha. Pousmál se a ostentativně zakroutil hlavou, tak aby si toho nešlo nevšimnout.
Nikdo si jej nevšiml.
Zkontroloval telefon a odešel na schůzku s Kristýnou.
Byl to on, kdo přišel pozdě.

Pátrání po Golemovi

Každý kdo má kameru to zná - desítky rozstříhaných projektů v "Premiéře" nebo "Fajnlkatu". Množství natočeného materiálu roste tak třikrát rychleji, než množství toho sestřihaného. Posledním v řadě projektů je Říčkovský golem 2013 u nějž jsem se pokusil zachytit hledání hrdinství v na první pohled obyčejných gestech. Takže stay tuned někdy mezi 2022-2030.)

150 milionů v hotovosti a desítky kil zlata, Nečas, Nagyová, Bárta, Tejc, bible, Hitler and many more

Víme kdo je Pavel Drážďanský?
Ok, tak něco lehčího.
Každý si asi pamatujeme Vladimíra Zavadila.
Ne? Tak jinak.
Vzpomeňte si na Ibragima Todaševa a...
Wait a minute.
Kde je Hořín?

Co je to za jména? Znali jsme je? Měli bychom je znát?

Pavel Drážďanský je šéf Konstruktivy branko, která měla za sedmičku vína rekonstruovat Rathův Buštěhrad. Vladimír Zavadil je bejvalej Stbák, kterej na příkaz Šloufa den před prezidentskýma volbama zveřejnil nacionalistický plakát v Blesku proti jednomu z kandidátů. Ibragim Todašev je kamarád bratrů Carnajevů, kterého zabil agent FBI při výslechu a konečně Hořín je jedna z nejvíce postižených obcí při současných povodních.

Ale co mají společného?

1. o každém z nich se v určitém časovém okamžiku informovalo napříč většinou médii
2. každé jméno nekonečně mnohokrát padalo v online reportážích v průběhu jednoho a více dní
3. každý z nich je součástí velké kauzy (události) o které čt24 měla vícedenní speciál (kauza Rath, prezidentská volba, stíhání Džochara Carnajeva, Povodně 2013)
4. nikoho dnes už nezajímají (kromě rodiny Pavla Drážďanského a Ibragima Todaševa, Miroslava Šloufa a obyvatel Hořína)

Kauza Rath je stará něco přes rok, volba prezidenta něco přes 100 dní, Carnajev něco přes měsíc a Hořín něco přes den. Životnost těchto kauz byla a je dána časem, než se objeví kauza/konflikt/událost nová, víc šokující, víc aktuálnější. (Syřané by mohli vyprávět) Konzumujeme zpravodajství stejně jako jogurty. V den zveřejnění zprávy horlivě diskutuje na sociálních sítích, vymýšlíme vtipy, organizujeme hnutí, druhý den už nás to "neustálý připomínání povodní/Ratha/11. září" začíná otravovat a třetí den už diskutujeme o laku nehty/mac vs. PC/botech a jsme lační po další novince.

Informace byla degradována na produkt. Stejně jako v každém odvětví existují i zde dobré produkty (které jsou většinou dražší) a zmetky (které jsou levnější). Prokletím informací zůstává, že všechna online (real time) zpravodajství jsou zadarmo a to jak ta kvalitní tak ta nekvalitní. Vzniká tak obrovská houba online informací, kterou nestíháme absorbovat, ba ani nestíháme kriticky analyzovat její obsahovou kvalitu. Nakonec nám tak z této houby nezbývá nic jiného než nasát pár vybraných informací, kterým věříme (chceme věřit) a které se co nejvíce trefují do našeho světonázoru (a pak je samozřejmě sdílet). Nákupu jogurtu v našem životě přikládáme důležitost právě a pouze v momentě kdy jej nakupujeme a kdy jej konzumujeme. Je přece tolik důležitějších věcí...

A tak to je a bude i s jogurtem Nagyová.

Procházíme tím samým kolečkem jako u běžný politický kauzy.

Čt24 online.

Nečas se potí, banalizuje situaci.

Filip mluví o morálce.

Ano ten komunista.

Kníže spí.

Tejc mluví o lidech, o všech lidech, o všech normálních lidech.

Levice tleská.

Přichází Zaorálek.

Ztlumujeme TV (počítač) o 10 stupňů.

Dále Kalousek (jediný rétoricky vybavený člověk v PSČR) fabuluje.

Pravice tleská.

Kníže spí.

Jirka Šlégr se loučí a geniálně stírá všechny co se mu smáli.

Konec.

Osobně pro celý kolotoč infotainmentu mám pochopení. ČT podle mě odvádí neuvěřitelně kvalitní práci. V tak delikátním a kruhovém vztahu jakým je médium - příjemce, nelze označit viníka, nelze exaktně pojmenovat problém a vyřešit ho. Jen mám takový pocit, že na obou stranách chybí vnímání komplexity a mantrou zůstává okamžitost, krátkodobost a krátkozrakost.

Ale co, teď máme na práci důležitější věci.

Seriously (Den 2 + 3 + 4)

Tenhle příspěvek už píšu asi postý.)

Původně jsem chtěl udělat výpis failů, zkratů, paniky a HNS (historek na stáří) o tom jak jsem nestihl natočit půlku scénáře, o absolutních skriptovejch lapsech typu "hele a nebyl v tom minulym záběru v pozadí rozsvícenej vánoční stromek?", o zvukaři, kterej mě od půlky filmu chtěl podříznout, atd. pak pár dalších vtípků o cizím (mém) neštěstí a zakončit to nějakym happy endem, že každej v sobě máme trochu Nicka Revea, že miluju film, že příště se to určitě povede a všechno je nakonec v pohodě...

Ale já nejsem Nick Reve a nic neni v pohodě. Od druhýho natáčecího dne se cejtim jak Barry Egan a mý pocity se daj jednoduše vyjádřit následujícím videem (od 0:27).



Co se teď děje? Seriously. Co se bude točit? Seriously. Musim mít kravatu? Seriously. Je mi vedro.
Seriously. Seriously.
Nebaví mě to. Nebaví mě zklamávat sám sebe. Nebaví mě si z toho dělat srandu. Ale co člověku nakonec zbejvá?.)

Úzkost střídá sebeironie,
prázdnotu smích.
"Něco" jsme vytvořili.
Co?
Něco.
To neni podstatný.
Tvořili jsme.
Kreativita je zprofanovaný slovo,
nesnášim ho.
Nasrat.

Nasrat.
Sedim v kuchyni - předposlední den - 5 minut - kofein. Vchází jeden z herců. Je nervózní, čeká ho jedna z finálních scén a dvoustránkovej monolog.

A najednou to příde.
Zeptá se!
Zeptá se jak to má zahrát, jaký emoce upřednostnit, jaký gesta použít.
Vim přesně co chci.
Zkoušíme, 3-4x projíždíme závěrečnou řeč, než uslyšíme zvukařovo "Tak můžeeeem."
Těhlech 190 vteřin, kdy jsem se cejtil jako PTA už mi nikdo neveme.
Ha. Půl roku ve 190ti vteřinovym pocitu....

And that´s that.

"Ono" "to" "nějak" půjde (Den 1)

Naposled když jsem viděl policajta řídícího dopravu uprostřed křižovatky, bylo to v "To Rome with love". Tenhle vršovickej policajt bohužel nemluví do kamery, ale s kamenným výrazem opravdu řídí dopravu.

Shit, jsem na řadě.
Shit, vůbec netušim co ty jeho gesta znamenaj. Mám problémy i se značkama, natož s gestama. Pokaždý když jsem nucenej řídit auto, tak si vygoogluju celou trasu, podél ní si podle streetview najdu značky a ty si následně opět projedu googlem co vlastně znamenaj. Miluju Google. Ale gesta? Nemám ni páru. Tahle situace může mít jen dvě vyústění.

a) vsadim na oční kontakt a poprvé když se policajt koukne mym směrem, tak to prostě risknu
b) budu stát do tý doby, než na mě začnou troubit nervózní týpci za mnou, který v tu chvíli budou časovej skluz 30 vteřin na cestě do svýho kanclu považovat za konec světa

Za a) je správně. Jsem král světa. Dorážim k Pavlovi pro kameru a jedu zpátky na plac. Cestou přemejšlim jestli Spielberg taky v začátcích objížděl LA ve svym Fordu a svážel techniku a herce. Asi ne.) Kamera na place, jede se pro Oldu Navrátila.

Mám mžitky před očima. Z Red Bullu už je mi na zvracení, ale je to jediný pití co mám po ruce, navíc jsme cestou museli vyzvednout důležitou rekvizitu - rybu. Její smrad indikuje, že ta hospoda, kde nám jí upekli by asi od Pohlreicha hvězdu nedostala.

Olda se tváří v pohodě. To je dobře. Jedinej problém spatřuju v tom, že místo smluvenýho kostýmu má na sobě kraťasy. Možná tim chce vyjádřit svůj názor na fakt, že natáčíme Štědrej den v květnu, možná že kostým už má na místě, nevim. Na druhý křižovatce sbírám odvahu a otevírám téma kostým. O ničem nevěděl. Obracíme se. Na náladě v autě to rozhodně nepřidává, ale už v tuhle chvíli si uvědomuju jedno - je to absolutní profík. I přesto, že na naší (ne)připravenost musí mít svůj názor, tak ani teď ani pozdějš nehne ani brvou a předvádí 100% výkon.

Dorážíme na plac.
Uf.
Herci jsou na místě. Všichni jsou skvělý a plný úsměvů. Mám pocit, že to nakonec pude.
Uf.
Nikdo z nich sice nemá takový oblečení jaký jsem psal, ale to nevadí. To se "nějak" udělá. (Slova "nějak" a nevyslovené zájmeno "ono" se vůbec stávají mantrou všech natáčecích dnů.)
Uf, uf, uf.

Ve chvíli kdy doráží technika, rozjíždí se ten pravej kolotoč. Chybí jen Pavel Poulíček. Zkoušíme, štelujeme, točíme, improvizujeme... Snažíme se jéct podle původního plánu, ale čas jde neúprosně proti nám. Řežeme to jak to jen jde, jedeme na krev. Bavim se. Únava je pryč, ale čas nejde porazit. Po sérii ultrakompromisů propouštíme s dvouhodinovým skluzem Oldu. Vim, že jsem jim moch předejít, vim jak, ale co... řikám si... jsme punkeři, všichni tu makaj zadarmo, jde o zábavu, ale...

...ale  nic.

Jednou když jsme se vraceli s kamarádem ze sněžnic v Rakousku, tak si řidič auta omylem zabouch klíče ve svý dodávce. Byl to pohodovej týpek, takovej ten outdoor srdcař, kterej je ohleduplnej jak k lidem tak k rostlinám. Když si je zabouch, bylo vidět, jak je na sebe naštvanej. Do toho mu nějáká random holka začala dávat kartáč za to, jak může bejt tak blbej a o čem přemejšlel, atd... V tu chvíli zasáh kámoš a řekl naprosto zásadní souvětí, který mi pomáhalo nejen v průběhu celýho natáčení, ale i v každodenních problémech před ním. Znělo nějak takhle: "Teď nemá cenu řešit proč/jak problém vzniknul a kdo za to může, ale čistě to jak ho vyřešíme."

Opravdu to funguje.) A tak jsem v klidu, točíme ještě do noci, něco stihnem, něco ne. Je pohodová nálada. Někdy kolem jedný/druhý/třetí rozvážíme poslední herce domů a relativně šťastný uleháme s pocitem, že dnešek se povedl.

V noci se mi zdá, že celá lokace vyhořela, v půl devátý vyrážím vstříc pravdě. Byl to jen sen. Bohudík, říkám si v tu chvíli.

Na paniku není energie (Den -1)

"Hermelín a křídla!" křičí pikolík v místním kiosku.

Sedíme s Terkou na pravym břehu Vltavy, dopíjíme přeslazenou malinovku, mlčíme, smějeme se a užíváme si nicnedělání na území nikoho mezi Modřany a Braníkem. Za poslední 3 dny bez spánku je to první chvíle, kdy mám možnost se zastavit a provést krátkou rekapitulaci.

Ok. Zejtra natáčíme film. Chybí nám herečka na jednu z hlavních rolí, nemáme 90% rekvizit, ani auto na odvoz techniky a teprve včera jsem konečně našel a dohodnul hlavní lokaci, což je barák po babičce, takže když se něco posere, budu v lepším případě ukřižován. Po dnešním přestavění nábytku jsem navíc zjistil, že budu muset předělat celej storyboard.

Panika. Panika. Panika.
Stop.
Ne teď ne.

Teď si ještě pár minut budu užívat pohled na koruny stromů... Tree of Life... Malick... Smetana... Všechno dává smysl.


Delirium hraničící s meditací přerušuje až zvuk motoru. Na místní miniparkoviště přijíždí ve svym cabriu lokální tuning boss naplňující všechny stereotypy lokálního tuning bosse - polo tričko s vyhrnutym límcem, zastrčený nohavice do kotníčkových najků a obligátní podsvícení podvozku.
Závidím mu jeho bezstarostnost.

Vracíme se do lokace. Terka se ujímá zatemňování oken, já připravuju kuchyni na scénu, která se stejně nestihne natočit. Miliony zpráv a telefonátů mi zahlcujou mobil. Jen dvě z nich se v tu chvíli jeví pozitivně - Máme herečku! a Máme Tondu! Tonda, který později v průběhu natáčení zastává asi pět různých funkcí, se zároveň přidává do naší řidičské jednotky. Jsem rád, jelikož řízení nepatří mezi mé oblíbené činnosti (v tu chvíli ještě netuším, že vnitřek auta bude pro mne v následujících dnech tím nejklidnějším a nejvyhledávanějším útočištěm).

Zpátky do kolotoče. Koupit záclony, vyzvednout boty, půjčit žebřík, alobal, izolepy, gramofon, desky... uaaaaa... jezdíme po Praze jak Jack Bauer a hodinky na autorádiu nemilosrdně odečítají vteřiny do začátku natáčení. Slyšim ten jejich osudovej zvuk. Můžu se ho dotýkat. Bolí mě u srdce.



Mezi tím vším se zastavuju na Náplavce, kde mi Tom z freecinemy předává finální režisérský rady. Padaj slova jako trademark, detaily, gesta... Kdyby jen tušil v jaký jsme fázi...
Před půlnocí se dostávám domů. Tohle nemůže dopadnout dobře. Chci všechno zrušit. Zvednout telefon a oznámit, že jsem nemocnej a všechno se odkládá.
Terka zasahuje.
Nic se rušit nebude. Storyboard a scénář už upravit nemůžem, tak alespoň do 3.00 přepracováváme natáčecí plán podle pár hodin starých informací o tom, kdo z herců zrovna bude přítomen na place. Usínám v klidu, na paniku už nemám energii.

Vstáváme v 5.00 - Red Bullu je dost, jede se natáčet.

MILOŠ na hrad !!!

Nikdo neumí pojmenovat českou malost líp než Miloš Forman. Miloš Forman Vás urazí, vy se tomu nejen zasmějete, ale nakonec i zatleskáte. To je zároveň největší deviza i prokletí našeho češství - v konečném důsledku je nám všechno u prdele. A já mám tuhle vlastnost docela rád.

To neustálý hledání výmluv proč něco nejde, tu sebeironii z vlastních proher i ten maloměšťáckej alibismus, když má člověk přijmout odpovědnost. Hlavně že je na pivo. Nechápu proč nás na prvním stupni ZŠ mučili s Boženčinou Babičkou, když film "Hoří, má panenko" naprosto ideálně slouží jako dokonalý exkurs a okno do duše našeho národa. (btw. výběr královny krásy (viz. obrázek) z tohoto filmu, nebezpečně připomíná tuto přímou volbu) Proto říkám: "Miloš Forman na hrad!" - nikdo nezná lépe tento národ než on!

Miloš (Forman samozřejmě) nekandiduje. Bohužel. A tak jsem se v rámci prokrastinačně-masochistické terapie rozhodl mrknout na netu na první a zároveň poslední kandidátskou debatu - SUPERDEBATU! (Je fakt, že lví podíl na tom měl mail od kamaráda, který říkal, že na ní probíhaly soutěže v recitování básní.) Byl to samozřejmě promrhaný čas, tak už to u prokrastinace bývá, ale ty reminiscence na Formanovo dílo mě tak bavily, až jsem postupně zjistil, že Forman nevědomky zhmotnil téměř každého současného kandidáta v nějakém ze svých filmů. Zde jsou ony asociace:

1. Zuzana Roithová - Andula (Lásky jedné plavovlásky)

Blonďatá Andula je tak trošku naivka. Všichni jí maj rádi, ale vzít si jí za ženu (zvolit prezidentkou) to ne. Je nejsympatičtější ze všech ze Zruče (ČR), dokonce už byla i v Praze (Bruselu), kde všechno šlo podle jejího plánu (nebo to aspoň tvrdí), ale dokázala by šéfovat celý Zruči?






2. Jan Fischer - Lorenzo (Goyovy přízraky)

Kam vítr tam plášť, aneb tenhle klučina se neztratí v žádnym režimu, ba naopak v každym najde tu správnou skulinku, aby se dostal na jeho vrchol.






3. Jana Bobošíková - sestra Ratched (Přelet nad kukaččím hnízdem)

Já vím. Takovýhle přirovnání si sestra Ratchedová opravdu nezaslouží.










4. Táňa Fischerová - Sheila Franklin (Vlasy)

Stop War! Mír, Lásku, Družstevní ekonomiku, humanitu a korfbal na olympiádu!









5. Přemek Sobotka - kompars (ve všech filmech)

Přemek, neboli Unknown Person si zahrál kompars ve všech Formanových filmech (X let v Senátu), ale nikdo ho vlastně vůbec nezná. Kdo to je?








6. Miloš Zeman

Na zobrazení takovýhle postavičky je každý scénárista krátký. I kombinace sestry Ratcheedový a Lorenza je oproti Milošovi andělská. O těch největších s****ch se naštěstí točí dokumenty, ať už kultovní "Vládneme, nerušit" nebo "Tady je Šloufovo...".







7. Vladimír Franz - W.A. Mozart (Amadeus)

Tak tady je to jasný. Avantgardní hudební génius a podivín co si občas zachrochtá místo toho, aby se smysluplně vyjádřil. Tak trochu ale nevidí, že se na jeho talentu chtějí svézt jiní v čele se Salierim.








8. Jiří Dienstbier - Milda (Lásky jedné plavovlásky)

Milda je tak trochu trouba. Hraje si na velkýho klavíristu a světáka. Mladej kluk no, holky balí na Picassa a zve je do Prahy. Problém nastává, když fakt přijedou a neví o tom jeho vlastní rodiče (Sobotka+ Škromach), který ho pořád ještě vychovávaj, a vzniká tak trapná situace. Je to něco jako prodat vlastní obličej a nemít ani předjednanou podporu vlastní strany. Ale jinak asi hodnej kluk.


9. Karel Schwarzenberg - Josef II (Amadeus)

Josef II si žije ve vlastním vesmíru, který je izolován od reality, jelikož jediným kontaktem s realitou jsou jeho našeptávači v čele se Salierim (Kalouskem). Ti využívají Karla pouze jako maskota a loutku. Nejvtipnější na tom je, že Karel o tom ví, ale místo toho aby se jich zbavil, tak se chce dostat do funkce, kde by ho našeptávači neotravovali.


Bonus - Tomio Okamura - Andy Kaufman (Man on the Moon)

Tak je to fake? Nebo to neni fake?










My všichni voliči

Caraxe nebo Janýra?

Znáte to. Dneska na těch internetech snad neexistuje žádný prostor, kde by na vás nevyskočilo téma gladiátorských her v podobě přímé volby. Márovi Zuckerbergů vděčíme za online sondu do neryzejší podoby českého kreténismu (http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/kretenizmus-kretenismus) v podobě diskusních vláken pod statusy novinářů, nenovinářů, studentů, sportovců, modelek, batolat, psů, no prostě všech. Díky čau.

Není lepší jít radši do kina, nebo si pustit doma film? Je! A jelikož je čas žebříčků a hodnocení, tak přikládám svých TOP 5 filmů (bez pořadí), které mají u roku výroby uvedeno 2012. Informační hodnota mého žebříčku je naprosto stejná jako příspěvky všech online celebrit typu Janýr, Patočka, Samková nebo Kotrba, (tj. v záplavě ostatních žebříčků) - nulová, ale alespoň píšu o tom co mám rád. Naopak hodnota samotných níže uvedených filmů je podle mě nesrovnatelně větší. Kromě jednoho se všechny filmy stále dají zastihnout v kinech. Tak hurá ven...

Beasts of the Southern Wild - Film na který by Ladislav Jakl a zbylí členové servil-party opravdu, ale opravdu neměli chodit

Cosmopolis - Emočně vyprahlej kyber-kapitalista, miliardy dolarů, budoucnost a krysy jako jednotka měny.

Holy Motors - Další film z bílé limuzíny. Naprosto jinej film. Naprosto jinej Carax.

Moonrise Kingdom - Nejlajkovanější komentář pod timhle videem mluví za vše.

Ve stínu - Jak aktuální pro výše zmíněné diskuse. Kapitán Hakl na hrad!