Shit, jsem na řadě.
Shit, vůbec netušim co ty jeho gesta znamenaj. Mám problémy i se značkama, natož s gestama. Pokaždý když jsem nucenej řídit auto, tak si vygoogluju celou trasu, podél ní si podle streetview najdu značky a ty si následně opět projedu googlem co vlastně znamenaj. Miluju Google. Ale gesta? Nemám ni páru. Tahle situace může mít jen dvě vyústění.
a) vsadim na oční kontakt a poprvé když se policajt koukne mym směrem, tak to prostě risknu
b) budu stát do tý doby, než na mě začnou troubit nervózní týpci za mnou, který v tu chvíli budou časovej skluz 30 vteřin na cestě do svýho kanclu považovat za konec světa
Za a) je správně. Jsem král světa. Dorážim k Pavlovi pro kameru a jedu zpátky na plac. Cestou přemejšlim jestli Spielberg taky v začátcích objížděl LA ve svym Fordu a svážel techniku a herce. Asi ne.) Kamera na place, jede se pro Oldu Navrátila.
Mám mžitky před očima. Z Red Bullu už je mi na zvracení, ale je to jediný pití co mám po ruce, navíc jsme cestou museli vyzvednout důležitou rekvizitu - rybu. Její smrad indikuje, že ta hospoda, kde nám jí upekli by asi od Pohlreicha hvězdu nedostala.
Olda se tváří v pohodě. To je dobře. Jedinej problém spatřuju v tom, že místo smluvenýho kostýmu má na sobě kraťasy. Možná tim chce vyjádřit svůj názor na fakt, že natáčíme Štědrej den v květnu, možná že kostým už má na místě, nevim. Na druhý křižovatce sbírám odvahu a otevírám téma kostým. O ničem nevěděl. Obracíme se. Na náladě v autě to rozhodně nepřidává, ale už v tuhle chvíli si uvědomuju jedno - je to absolutní profík. I přesto, že na naší (ne)připravenost musí mít svůj názor, tak ani teď ani pozdějš nehne ani brvou a předvádí 100% výkon.
Dorážíme na plac.
Uf.
Herci jsou na místě. Všichni jsou skvělý a plný úsměvů. Mám pocit, že to nakonec pude.
Uf.
Nikdo z nich sice nemá takový oblečení jaký jsem psal, ale to nevadí. To se "nějak" udělá. (Slova "nějak" a nevyslovené zájmeno "ono" se vůbec stávají mantrou všech natáčecích dnů.)
Uf, uf, uf.
Ve chvíli kdy doráží technika, rozjíždí se ten pravej kolotoč. Chybí jen Pavel Poulíček. Zkoušíme, štelujeme, točíme, improvizujeme... Snažíme se jéct podle původního plánu, ale čas jde neúprosně proti nám. Řežeme to jak to jen jde, jedeme na krev. Bavim se. Únava je pryč, ale čas nejde porazit. Po sérii ultrakompromisů propouštíme s dvouhodinovým skluzem Oldu. Vim, že jsem jim moch předejít, vim jak, ale co... řikám si... jsme punkeři, všichni tu makaj zadarmo, jde o zábavu, ale...
...ale nic.
Jednou když jsme se vraceli s kamarádem ze sněžnic v Rakousku, tak si řidič auta omylem zabouch klíče ve svý dodávce. Byl to pohodovej týpek, takovej ten outdoor srdcař, kterej je ohleduplnej jak k lidem tak k rostlinám. Když si je zabouch, bylo vidět, jak je na sebe naštvanej. Do toho mu nějáká random holka začala dávat kartáč za to, jak může bejt tak blbej a o čem přemejšlel, atd... V tu chvíli zasáh kámoš a řekl naprosto zásadní souvětí, který mi pomáhalo nejen v průběhu celýho natáčení, ale i v každodenních problémech před ním. Znělo nějak takhle: "Teď nemá cenu řešit proč/jak problém vzniknul a kdo za to může, ale čistě to jak ho vyřešíme."
Opravdu to funguje.) A tak jsem v klidu, točíme ještě do noci, něco stihnem, něco ne. Je pohodová nálada. Někdy kolem jedný/druhý/třetí rozvážíme poslední herce domů a relativně šťastný uleháme s pocitem, že dnešek se povedl.
V noci se mi zdá, že celá lokace vyhořela, v půl devátý vyrážím vstříc pravdě. Byl to jen sen. Bohudík, říkám si v tu chvíli.
