"Celej tenhle rok byl pěkně dosranej, ale ten další to pořádně nakopnu, hned zejtra začínám..."
Kecy.
Vždycky když Oldřich poslouchal svůj vlastní vnitřní hlas, věděl, že lže sám sobě, ale ani přes svůj vrozený cynismus tu naději pohřbít nedokázal. Naděje. Nenasytná svině, která parazituje na všech racionálních úvahách. Bezdomovec svírající stírací los, pasažéři padajícího letadla, fotbaloví fanoušci Slavie... Vždycky nás bude sžírat. Čím to? Kdo za tak silnou víru v zázraky nese odpovědnost? Strach ze smrti? Obama? Hollywood? Asi těžko.
Když 3. října roku 1999 na severu provincie Kangwon vedli 3 severokorejské rolníky na popravu, jedním z členů popravčí čety byl i pětadvacetiletý Sung-Chi. Sung-Chi popravy nesnášel, ale práce je práce. Práce je od toho, aby se do ní chodilo. Práce je od toho, aby se vykonávala. Už tak nepříjemný pocit ze čtvrtečních poprav byl však tentokrát ještě více umocněn, jelikož jedním z odsouzených kráčejících na smrt byl i Pang-Chi-Sun.
Znali se.
Víc než to. Vyrůstali spolu. Trávili spolu každý den. Po přestěhování do Pchjongjangu však spolu udržovali kontakt stále méně a méně. Sung-Chi se přidal k armádě. Získal jisté místo, jistý přísun peněz a bezpečí pod křídly režimu, zatímco Pang Chi-Sun režim nenáviděl, nicméně systematicky nedělal nic, čím by se mu vzpouzel, neřku-li bojoval. Když se při občasných konverzacích, které spolu vedli, Pang rozohňoval nad destrukčností režimu Sung-Chi jen tiše přitakával. Nebyl slepý. Věděl, že systém je prohnilý skrz naskrz, ale co jiného měl dělat? Vzdát se pohodlí? Bezpečí? Jen říkat prázdná slova a nic nedělat jako Pang? Snít?
Když se toho říjnového odpoledne setkali tváří v tvář, Pang Chi-Sun upřímně netušil proč má být popraven. Žádné zdůvodnění, žádný zinscenovaný proces, ani vznesení obžaloby... Po spatření Sunga pocítil obrovskou naději. Naději že vše dobře dopadne. Netušil však, že to byl právě jeho přítel z dětství, mířící na něj svou puškou, který jej pod nátlakem udal. Neměl na výběr. Strana kompletně monitorovala Sungovi schůzky, věděla, že se ti dva schází a Sungovi dala na vybranou - buď se od Panga izoluje, nebo přijde o veškeré výhody, které mu režim nabízí.
Izolace v Severní Korey končí u zdi.
Přesvědčování ze všech stran o správnosti jeho rozhodnutí mu nepomáhalo. Nemírnilo jeho vnitřní znechucení z nemožnosti vzepřít se režimu. V jádru věděl, že režim je prohnilý, ale jak se zachovat když každé řešení je špatné? Do poslední vteřiny Sung-Chi netušil, zda bude schopen zmáčknout spoušť.
Zmáčkl.
Neschopen střelit svého dlouholetého přítele do hlavy a ukončit tak ve vteřině jeho naděje, jej trefil do krku. I v kaluži krve Pang Chi-Sun nepřestával věřit ve zdárný konec. Radost z toho, že stále žije byla větší než uvědomění si, že umírá. Žádné spojenecké helikoptéry. Žádné zázračné uzdravení. Pang Chi-Sun po třech minutách vykrvácel netušíc proč a Sung-Chi žil pohodlný život bez otázek s postupně mizející skvrnou na svědomí.
Oldřich se po přečtení příběhu pousmál, zavřel noviny a šel spát s pocitem, že zítra začne nový život. Hned zítra...
