Poslední den - únava - přehršel dojmů - krásný počasí. Po ránu si přivstanu (na zemi stejně nejde spát víc jak 4 hodiny) s cílem natočit si pár záběrů UH, ale dopadá to jako obvykle a foťák zůstává v baťohu. Alespoň si tak na autobusáku koupím lístek do Prahy na 3am. Překvapuje mne, že lístek je o třetinu levnější než lístek vlakový, navíc cesta trvá kratší dobu. Pecka. Od 9ti mám možnost napravit včerejší rest v podobě filmové odysey. Stan Espace Orleans je téměř prázdný, a tak se mi daří uloupit nejlepší sedadla - filmové úterý může začít. Kick it Kev.
Vydobytého pohodlí (řada jíž protíná spojovací ulička) se mi nechce vzdávat a tak se rozhodnu zůstat v Espace Orleans i na další film. Rozhodnutí je to jednoduché, jelikož se bude promítat
Tejút, film který jsem před dvěma lety nemohl najít (ukrást na netu) ve chvíli, kdy ve mě vřela touha shlédnout ambientní film. Tejút nebo-li Mléčná dráha je soustava deseti statických záběrů, ve kterých se odehrává neorganizovaně organizovaný děj. Estetika je zde postavena na piedestal a milovníci zlatého řezu prožívají orgie. Ambientní hudba (v podstatě zhudebněné ticho) umocňuje kompoziční celky a umožňuje divákovi vlastní interpretaci minipříběhů. To mě na tomhle filmu bavilo asi nejvíc. Člověk byl přímo vybízen k vlastní iniciativě a nutno říct iniciativě pozitivní, čímž se pro mne Tejút zařadil do Top 3 filmů na LFŠ pro tento rok. Překvapením pro mne bylo jméno režiséra - ano, tím nebyl nikdo jiný než Bence Fliegauf (režisér Dealera). Stálo tak přede mnou rozhodnutí, zda si zkazit dojem z filmu další galaxtickou sebeláskou, a nebo mu dát druhou šanci. Toto dilema za mne vyřešili vedlesedící, kteří Benceho toužebně očekávají a kteří by pravděpodobně mé "s dovolením" ani nezaregistrovali. Benedek překonává svůj výkon s Dealera s rezervou jakou mívala Isinbajeva na 4,80 ve dnech svý největší slávy. Tak např. film natočil v období kdy intenzivně praktikoval zen buddhismus, klasický způsob meditace je však pro něj příliš konvenční a neuznává ho, raději medituje při lyžování, skateboardingu, plávání, sexu, nebo hitchhikingu; A Bence pokračuje: světoví umělci a galerie se o něj přetahovali kvůli jeho vytříbenému citu pro estetiku, ale on řekl ne! V tomto stylu probíhala diskuse přes půl hodiny... a na můj osobní vrchol řadím diskusní pasáž o hudbě. Benedek (samozřejmě) vydal své vlastní ambientní album a ambientní hudbu doslova miluje, denně ji poslouchá a nedokáže si bez ní život představit. Na dotaz jaký je jeho nejoblíbenější umělec z tohoto žánru však odpověď (překvapivě) nezná. Nezná totiž žádnýho. Absolutně symbolicky tak Benedek ze svýho nejoblíbenějšího hudebního stylu zná jen jednoho umělce - sama sebe. Cestou na oběd tak přemýšlím jakým způsobem vnímat film i umění jako takové. Izolovaně od jeho tvůrce? Od jeho publika? Svého času jsem přestal chodit na hiphop koncerty kvůli publiku, které jsem tam potkával. Je to správně? Nějak se nemůžu přenést přes to, že autor jinak skvělýho filmu je asshole a modla unifikovaně vystajlovanejch středoškoláků a studentů arts managementu na VŠE. Nevim dál.
Cestou ke Hvězdě se srážim s Marošem a jeho kámoškou, poobědváme chipsy s pivkem a vyrážíme každý jiným směrem. Masterclass s Bencem si opravdu už nestřihnu a tak mířím na současný ruský film
Lovec od gruzínského režiséra Bakura Bakuradzeho. Zpracování popisující obyčejného sedláka(?), žijícího svůj obyčejný život na jatkách a vyrovnávajícího se svým obyčejným životem s odkazem hrdinství Sovětského svazu, je prostě a jednoduše až příliš obyčejné. Jedná se o neuvěřitelně rozvleklý film, který ani zajímavá messege nemůže zachránit. Škoda.
V průběhu filmu doráží s lehkým cca 50ti hodinovým zpožděním do Hradiště černošicko-americká parta, čítající Adama, Kryštofa a dvě Američanky, které svou nedostatečnou výšku nahrazovaly lehce hlučnějším projevem, avšak postupem času a hlavně vína první pozici v tomto ohledu přebral někdo jiný.) Na úvod pro tuhle partičku vybírám klasickou festivalovou lahůdku
Mezi dvěma světy - zfilmované srílanské poetično kombinující chaotický střih s nejednotnou dějovou linií nás zavádí nejdříve do centra velkého města kde nefungují televize a kde zuří pouliční nepokoje (nejvíc to schytá týpek v kostýmu Mickey Mouse) a následně i do typické asijské džungle. Ta umožňuje režisérovi dokonale čistý celky, jež jsou asi největší přidanou hodnotou tohoto filmu. I přes veškerou snahu se mi ale nedaří poskládat tuto obrazovou mozaiku do uchopitelného čehokoliv a jak se následně dozvídáme v diskusi s režisérem, tak to snad ani nešlo, jelikož jak sám přiznal, samotný film včetně střihu a kamery vnikal (schválně) totálně punkově.
Do Atomového Ivana, kterého jsem si vybral jako highlight dne, nám zbývá hodina a půl, tudíž v aktuální sestavě nerealizovatelný úkol. Ubytování, small talky, junk food, atd. klasika. Nakonec dostávám info, že atomovej Ivan nebyl žádná velká hitparáda, takže si můžeme v klidu projít centrum a pak vzhůru na Abbáse Kiarostamího a jeho
Zkušenost. Z nulového očekávání se nakonec vyklube perfektní lekce z vypravěčství. Sám režisér v následné diskusi svůj film tak trochu shazuje a láká na své další filmy, nicméně z dosavadního počtu shlédnutých filmů řadím Zkušenost do absolutně nejlepších. Jasně srozumitelnou dějovou linii doplňují téměř v každém druhém záběru linie geometrické. Kiarostamí je využívá jak při kompozici záběrů, tak přímo v záběrech samotných jakožto ohraničení obrazu, při odrazech zrcadla, stínů, atd. S dobrým pocitem odcházíme s kina.
Víno, hermelín, víno - je čas na dnešní šestý a zároveň poslední fillm -
Blackulu. Už cestou na něj někde ztrácíme Američanky a Kryštof sál opouští ještě v průběhu proslovu Olafa Mollera. Tento proslov už je doprovázen lehce hlasitým Adamovým komentářem, který Olafovu genialitu samozřejmě ještě nemůže docenit. O epičnosti Blackuly vypovídá hned první záběr, kdy se černošský obchodník (nebo princ?) setkává v Transylvánii s hrabětem Draculou, který ho nemilosrdně ztrestá (jak jinak než prokousnutím hrdla) za nevůli prodávat drogy černošským dětem. Největší rumunský drogový dealer tak dá vzniknout klasickýmu blaxpotation hrdinovi a zbytek znáte - auta, ženský, upíři, a tak... Chvíli po tom co se někdo rozsekal vzadu v sále na schodech vycházím z kina, dám checka s Adamem, pivko s Marošem a razim směr Praha. 22 filmů za 4 dny mi vytvořilo v hlavě kráter, který se snažím v průběhu následujícího dne zaplnit spánkem a půlnoční premiérou
Dark Knight Rises v Bio Oko, kterou víceméně celou probdím. Odnáším si z ní však alespoň komiks (Návrat temného rytíře) a jako správný ignorant zjišťuju, že jeho četba předčívá všechny 3 filmy dohromady. Především pak závěrečnej souboj Batman vs. Superman se z Nolanovou atomovkou (nebo co to bylo za bombu) nedá srovnávat.
Filmu zdar.
