Toho dne však s sebou žádnou knihu neměl.
Poprchávalo.
Oldřich bloumal mezi lidmi a deštníky.
Když nakonec vcházel do knihkupectví, nevěděl zda-li se chce schovat před dotěrnými kapkami, nebo jen zabít čas prohlížením knih, které si stejně nekoupí. Knihkupectví bylo přeplněno nervózně vyhlížejícími lidmi. Oldřich zkontroloval telefon.
"V pořádku, Vánoce jsou až za půl roku." oddechl si a otočil se zpět, aby mohl pozorovat postupně sílící déšť.
"Co tady stojíte?" ptala se podsaditá žena, která do Oldřicha vědomky vrazila.
Oldřich poslouchal zmateně ženiny slova aniž by se pohnul.
"Copak nemůžete popocházet? Tady jen překážíte!" pokračovala. Vyprovokována Oldřichovou pasivitou žena začala drmolit a rozhazovat rukama. Skrze poskakující blonďatou ofinu Oldřich spatřil pronikavé modré oči sršící zápalem pro boj. Pro jakýkoliv boj. Za práva i za protiprávnost, za legalizaci i uzákonění, za svobodu i vězení, za cokoliv. V ruce svírala Annu Kareninu, pravděpodobně nedávno viděla filmový remake remakeu remakeu a řekla si, že přece nemůže žít (nebo umřít) bez toho aniž by četla takovou klasiku.
A nebo jen naletěla informačnímu hlášení místního knihkupectví, do kterého se Oldřich zaposlouchal, aniž by vnímal ženino drmolení.
"... a také soudobou verzi, která je plně přizpůsobena soudobému čtenáři, a proto se vydává ve stravitelnější, převyprávěné a zkrácené verzi! Dobrodružství jako v originále! Luxor, šetří váš čas! Edice světových klasiků! Knihu nalezne..."
Oldřich věnoval ženě poslední lítostivý pohled a popostoupil více do obchodu. Uprostřed hlavní chodby stály stojany zaplněné novinkami, z nichž Oldřicha nejvíce zaujala ta s názvem "Přisedněte si" od Davida Ratha. Pousmál se a ostentativně zakroutil hlavou, tak aby si toho nešlo nevšimnout.
Nikdo si jej nevšiml.
Zkontroloval telefon a odešel na schůzku s Kristýnou.
Byl to on, kdo přišel pozdě.
