O sdílení

Včera večer když jsem se přihlásil  na facebook a kromě tuny fotek jídel (tenhle fenomén mne nepřestává fascinovat), "soukromých" přání k narozeninám na veřejných zdech a obligátních kreslených vtipů typu FUUUUU (tentokrát nebyly žádný koťátka za volantem asi) jsem si všiml, že dvě informace sdílelo několik mých přátel nezávisle na sobě. První z nich byla fotka dvou fanynek Boston Bruins, které ve svých rukách třímaly obří nápis, že na střední škole třímaly (nejen v rukách) něco jiného, co patřilo hráči číslo 19 z domácího týmu Tylerovi "nějaký příjmení" (který projížděl okolo). Druhým odkazem pak byl záznam Vladimíra 518 z Pecha Kucha Night, ale nakonec je to vlastně úplně jedno...

Napadla mě kacířská myšlenka. Co kdyby, každý mohl vkládat jen své vlastní originální příspěvky? Vlastní nápady, fotky, idee, videa, atd.. Žádné sekundární sdílení.

Důležitým aspektem sociálních sítí je samozřejmě šíření informací, proto bych tuto utopickou myšlenku realizoval např. pouze jedenkrát týdně v neděli (kdy je obecně největší návštěvnost). Myslím, že by to bylo příjemné osvěžení a minimálně bychom o sobě navzájem, díky úbytku zbytečných sdílení, více věděli a naše vlastní nápady by se dostali k většímu publiku. Facebook je pravděpodobně nejnudnější sociální síť ze všech, jediné čím se odlišuje, je fakt, že byl první svého druhu (můžu se samozřejmě mýlit). Podle mě svým samotným prostředím (zaměřeným na klikovost) nemotivuje uživatele ke kreativitě, ba naopak spíše se jim snaží namluvit: "Buďte stejně nudní jako v reálném životě (tam vás taky nikdo nemotivuje k tvorbě), protože facebook je (přesně jako) váš reálný život!" Možná je to trochu přitažené za vlasy, ale v reálném životě (tzv. offline životě) vyžaduje každý kreativní čin uvažování mimo rámec ve kterém se pohybujeme.

Příklad. Když jsem nedávno ze setrvačnosti otevřel další ze série FUUUUU vtípků (jak se jim říká obecně?), tak jsem se po dlouhý době zasmál. Proč? Protože obrázek nepopisoval žádný obecný jev, ale konkrétní chování jednoho mého kamaráda z basketu, který je neponaučitelný gambler. Vtipné mi to přišlo, protože jsem znal jak člověka, kterého vtip zobrazoval, tak toho jež si musel dát (nějakou minimální) práci vtípek vytvořit. O co jde? I sebemenší kreativní čin je pořád kreativní čin a je lepší než pasivní klikání na tlačítko sdílet. Je osobní. Je zábavnější. Je o nás pro nás...

Od dneška bych vyhlásil každou neděli jako DPK - den personální kreativity!.)) Nejsme distribuční síť sdílených informací, jsme individuality, které mají co nabídnout...

UPDATE
tak mi opět lehký research dokázal, že téměř cokoliv mne napadne už v USA taky někoho napadlo (obzvlášť v případě diplomky mě to vždy opravdu potěší...)))  O podobném nápadu, ale na Google+ zde: http://mediatapper.com/my-dream-a-google-without-re-shared-posts/

Zabíjí kreativita umění?

Může tohle zdánlivě nesmyslný tvrzení být pravda? Jaký je váš názor na následující dvě (protichůdné?) teze. (Odhlédněte od generalizace (které se nevyhnu) a často nesrozumitelných formulací, myslím, že jádro je u obou tezí jasné.)

Teze 1: Nové technologie přispívají ke zkvalitnění umění, k lepší distribuci informací a k názorové pestrosti.
Nové technologie (Internet, social media, Smartphones, střihací programy, DJ software, atd...) umožňují každému tvořit. Každý může být DJ a skládat hudbu, každý může být filmař a film si natočit, sestřihat i dostat do světa, každý může napsat knihu a vydat ji na internetu v elektronické podobě. Jedná se o pozitivní fenomén. Nad uměleckým trhem v budoucnu nebude držet ruku úzká komunita producentů, promotérů, vydavatelů a kritiků navzájem si klepajících na rameno. Technologie bourají bariéru mezi světem umění/médií a jejich konzumenty. Je to svobodný trh (na internetu) který určí co je kvalitní a co si zaslouží úspěch. Všichni budou postupně na stejné startovní čáře a ti nejlepší vyniknou - jedná se o přirozenou selekci. Díky novým technologiím jsme lépe informovaná společnost se stále rostoucí kvalitou a diversitou v uměleckých oborech.

Teze 2: Nové technologie pomalu zabíjejí umění, dochází k názorovým vyhrocením a kvalita (informací a umění) umírá ve stínu potřeby se vymezit.
Možnost tvorby vytvořila gigantický prostor plný nekreativního materiálu. Materiálu jež si zaslouží zapomnění/odsouzení. V tomto prostoru je však těžké rozpoznat kvalitní materiál od sraček - čistě kvůli jeho kvantitě. Naše pozornost je díky novým technologiím nesoustředěná. Multitaskujeme - na zapnutém počítači nám běží film, nahráváme do něj fotky z mobilu a v pozadí běží TV. Schopnost člověka rozeznávat kvalitní informace (např. v médiích), či kvalitní umění (hudbu, video,...) se rapidně snižuje. Prostor je tak obrovský, že pokud chce tvůrce "prodat (ve smyslu upozornit na) své dílo" musí oplývat schopnostmi, které nejsou s kreativním procesem spjaté - slizkost na sociálních sítích, podbízení se, zakomponování marketingových mechanizmů do umění, atd... Nové technologie přispívají k unifikaci tvůrčího prostoru, jež se bulvarizuje (média) a extrémní (hipster kultura v umění), zatímco pravá hodnota a kvalita umění umírá ve stínu potřeby se vymezit.

K jaké tezi se více přikláníte? Jak to vnímáte vy?

Hořkost mediální budoucnosti

Nedávno jsem na svym fcb publikoval (díky Evě Š.) tento článek Vítejte ve světě vymyšlených zpráv: jak to skutečně bylo s romskou stranou a uprchlým pokladníkem a doprovodil ho komentářem "Jak nezískat Pulitzera (Shattered Glass)", tj. názvem filmu týkající se vycházející novinářské hvězdy Stephena Glasse, který pravidelně publikoval smyšlené příběhy v magazínu The New Republic (film mj. dávali nedávno na ČT). Analogie mezi Václavem Prokůpkem a Stephenem Glassem se přímo nabízí - oba jsou podvodníci, oba falšovali zdroje a oba zapírali až do poslední chvíle, že se jedná o podvrh.

Jasně. Hlavní rozdíl je v tom, že Glass tak činil především kvůli vlastní prestiži, chtěl nahoru, chtěl být známý a získat si respekt. Proto také psal především o "lehkých tématech" jako např. příběh desetiletého hackera, kterého zaměstná firma, kterou hacknul. Naproti tomu Prokůpek je s největší pravděpodobností (viz. důkazy v článku) xenofobní prase, které celý život prorůstá nenávist k Romům. Ale o tento rozdíl ani tak nejde. S mediální nenávistí a především dvojím metrem vůči Romům se setkáme i na "serioznějších" serverech, než jsou bulvární parlamentní listy: http://www.novinky.cz/krimi/241592-policie-jiz-identifikovala-podezrele-z-macetoveho-utoku-jeden-se-prihlasil-sam.html a kauza "pokladník" právě otázku serióznosti, či chceme zaujatosti médií otevírá.

Podle mne prostě nestačí říct: OK, Parlamentní listy jsou škvár, iDnes, Týden, Deník.cz a Nova diletanti, vyhodit autora článku a vesele pokračovat v soukolí mediálně-reklamního businessu. Pokud ostatní média radikálně volají po lynčování PL, pak se jedná o příznak schizofrenie, jelikož kus PL je v každém z nich. Prokůpek svým článkem šokoval, zaujal, vyvolal emoce a odměnou mu bylo 20 tisíc likeů na facebook a pravděpodobně nejčtenější článek v historii PL. Touhu po kliknutí vyhnal do absurdity, protože článek zfalšoval (většinou stačí dezinterpretace, či "funky headline"). Nechtěně nám však otevřel okno do budoucnosti, jež se bude odehrávat ve znamení války o klik. Papírové noviny postupně úplně vymizí (či se stanou nostalgickou výsadou kavárenských povalečů), dříve (do roka) nebo později (do dvou let) se dočkáme kompletního zpoplatnění seriózního zpravodajství na internetu a záplava přibývajících zpravodajských serverů nebude mít za následek nic jiného, než touhy které dnes Prokůpek symbolizuje.

Trh tlačí média k neseriózním headlineům (např. http://blisty.cz/art/62221.html) a s obsahem si již často nelámou hlavu. Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že většina zpravodajských serverů je jasně identifikovatelná na ose Havel-Klaus a svému postavení bezvýhradně uzpůsobuje obsah. A je vlastně obsah důležitý? "Ve světě kdy vám na každou otázku Google vyhodí dvě odlišné ("pravdivé") odpovědi"*?

Šokovat, zaujmout, kliknout...to je oč tu běží...

*Kmeny str. 502

Ženy, kde (na netu) jste?

Účet na Pinterest  mám něco málo přes rok. Téměř vůbec ho nepoužívám...
Pokud chci kvalitní fotky a nechci se prolistovávat tunou nepoužitelných, tak většinou zabrousim na specializovaný blogy: Mám rád např.: Drips, Iconic Photos, Kýbl a tisíce dalších (a stašně rád se dozvim o novejch, tak kdyžtak do zpráv). Minulý týden jsem se na Pinterest však znova asi po půl roce lognul, jelikož jsem o něm uviděl reportáž na ČT24. Kromě pár grafických novinek pořád to samé, tak čím si zasloužil v médiích takovou pozornost?
Tak v první řadě Pinterest minulý měsíc dosáhl psychologické hranice 10 milionů registrovaných uživatelů, přičemž denně aktivních uživatelů je na této stránce přes 2 miliony. To si zasluhuje pozornost. Kde však Pinterest získává konkurenční výhodu oproti twitteru a facebooku? Sdílet fotky přece mohu i zde a navíc se o tom dozví více mích "přátel" a "followerů". Zásadním rozdílem je jeho cílová skupina. Pinterest (pravděpodobně neplánovaně) oslovuje především něžné pohlaví. Přesné procento genderového rozdělení pinuživatelů a pinuživatelek se mi nalézt nepovedlo, ale počet fans (v USA) na facebooku hovoří jasně.

Velké procento žen, slečen a dam si z něj udělalo jakousi diskusní platformu pro nakupování. Navzájem si pomáhají vybrat svatební šaty, kozačky, či oblečky pro děti. Je to dost ulítlý, na druhou stranu proč ne. Asi by bylo lepší kdyby se pod obrázkem brand new kozaček vedla diskuse o původu jejich materiálu a pod obrázkem oblečků dětí diskuse o tom jak je vychovat a ne obléknout, ale Pinterest je hlavně o zábavě (hlavně pro marketéry módních značek). Není tak sterilní a unifikovaný jako facebook a člověk se v jeho prostředí cítí svobodně (stálým uživatelem se samozřejmě stejně nestanu). Pinterest se fenoménem mezi sociálními sítěmi pravděpodobně nestane, ale aspoň nám potvrzuje jeden pozitivní trend. Lidé při nakupování stále více věří sobě navzájem, než megalomanským marketingovým kampaním s pseudo i real celebritami. Kéž by tomu tak bylo nejen u nakupování.
That´s how it works:

ADM news vol. 2

1. We love Chinese... food
2. This is my 45, aneb výchova dětí po americku
3. IPO Facebook - One Important Person

1. Minulý týden internetový svět obletěla dvě videa rychlostí blesku. Řeč není ani o prvoplánových videohrách od Lany Del Rey, ani o poslední scéně z Osobního strážce, ale o dvou uživatelských videích "obyčejných" lidí, z nichž se jedno dostalo dokonce i do zpravodajského vysílání českých televizních stanic. Obě videa mají mají dva společné jmenovatele: obě zachycují neortodoxní přístup k výchově dětí a obě pocházejí (byla natočena) ze Spojených států. Co však společného nemají jsou emoce a reakce, jež uvnitř americké společnosti vyvolali.
Silně odsuzující reakci vyvolala výchova "po čínsku", kdy čínský pár nechává své dítko pobíhat ve spodním prádle po zasněžené New Yorské ulici. Opět se tak otevírá otázka, kam až sahá svoboda rodičů ve výchově svého dítěte. Otec vlčích dětí dostal v ČR osm let bezpodmínečně, zatímco otec tohoto dítěte (přezdívaný "Eagle father") pravděpodobně trestu unikne. V žádném případě mi odborně (ani nijak jinak) nepřísluší Orlího otce soudit, důvod proč mne tato informace ve zprávách zaujala je totiž úplně jiný.

Video je totiž na sociálních sítích doprovázeno komentáři typu: "Fuck Chinese people", či "China should be bombed by USA", čínská autorka knihy popisující rozdíly mezi čínskou a americkou výchovou dětí dostává denně desítky výhružných mailů, atd. atd. Čtyřletý He nám poukázal na jeden současný fenomén - obrovskou antičínskou náladu uvnitř americké společnosti, to jest téma okolo kterého se již několik měsíců přešlapuje jako kolem horkého kuřete tajemné chuti za 69,-. Hospodářská krize upevnila manželský svazek těchto dvou velmocí natolik, že rozvod v tuto chvíli nepřipadá v úvahu. Avšak rostoucí počet manželských hádek (který lze očekávat především s začátkem prezidentských kampaní) nemůže vést k ničemu dobrému - pokles poptávky po US dluhopisech, oslabení dolaru, zpomalení US spotřeby, prohloubení ekonom. krize, atd., atd. Předzvěst nabízí stránky (pravděpodobně) budoucího republikánského kandidáta Mitta Romneyho:

"But if you just continue to sit back and let them run over us, the policies of Barack Obama in China have allowed China to continue to expand their, their, entry into our computer systems, their entry… and, stealing our intellectual property…And of course, their, their military capacity…"

2. Co je horšího? Běhat polonahý v jednostupňovém mrazu, nebo přijít ze školy domů a najít svůj noťas rozstřílenej napadrť? Přesně to se totiž stalo patnáctileté Hannah ze Severní Caroliny. Řekněme si na rovinu, že podobná arogance a lenost, jíž Hannah prezentovala ve svém facebook statusu, není pro transatlantický náctiletý punks úplnou raritou. Ale byli jsme jiní? No... popravdě byli. A dost. Ale reagovat na to svou pětačtyřicítkou je už poněkud přehnané. Demonstrací otcovy síly však příběh nekončí...
Tommy Jordan (autor) pod videem zveřejnil svůj facebook profile. Na něm povolil volnou diskusi pod svými statusy (které mimo jiné mají v určitých případech i více jak 9 tisíc likes) a díky svým novým instantním podporovatelům vybral desítky tisíc dolarů na místní charitu. Ke cti Tommymu slouží, že úspěch svého vystoupení nechce (prozatím) nijak komerčně využít ve svůj prospěch a odolně odmítá pozvánky do různých amerických rádií a televizí.


3. A když už jsme opět u facebooku...
...ten tento rok vstoupí na americkou burzu. Každý z nás se tak bude moci "svézt" na úspěchu či neúspěchu této modly 21. století. Probírat se IPO prospekty je stejné jako poslouchat děkovné řeči na českých slavících - všechno to jsou kecy - stejný a nudný. S tím facebookovským mi však pomohl TechCrunch. Tak např. pozitivním znakem by mělo být, že Facebook chce zvýšit svou aktivitu v mobilizování uživatelů k větší společenské angažovanosti:

"We hope to change how people relate to their governments and social institutions. We believe building tools to help people share can bring a more honest and transparent dialogue around government that could lead to more direct empowerment of people, more accountability for officials and better solutions to some of the biggest problems of our time."

Co se však nezmění vůbec je dominantní postavení Marka Zuckerberga. Ten si ponechává 57,1% podíl a koncentruje tak ve své osobě v podstatě veškeré exekutivní pravomoce, a to i např. právo určit dědice Facebooku po svém úmrtí. V internetovém businessu se u volně obchodovatelných společností jedná o raritu:

Proč by nás to mělo zajímat? Nebude to trvat dlouho a Mark Zuckerberg získá svého miliardtého uživatele a bude disponovat informacemi o téměř šestině obyvatel na Zemi. Soukromými informacemi. Informacemi, o jejichž soukromí/ceně/přístupu rozhoduje jeden jediný člověk. Sedmadvacetiletý Mark Zuckerberg, který má o míře soukromí našich údajů poněkud svéráznou představu.

Fincher, Zuckerberg a ostatních 500 milionů

Miluju Fincherovy filmy... Muži kteří nenávidí ženy (Girl with the Dragon Tatoo) byl pro mě za poslední dobu jeden z nejlepších filmových zážitků, ale je to jinej Fincherův film o kterym teď přemýšlím - The Social Network. Na minimálním prostoru (hovořím-li o potenciálu děje, nikoli rozpočtu) vytvořil Fincher dle mého názoru dokonalé komorní drama. Film, u něhož předem víme průběh i konec a přesto je schopen nás pohltit. Proč ale mluvím o dva roky starém filmu...
Dneska jsem díky stránkám jednoho z mých učitelů na VŠE narazil na tento web, který mj. mapuje rozsáhlé články o zajímavých událostech a časosběrnou metodou je najednou zveřejní, aby zachoval kontinuitu události. (taková internetová Helena Třeštíková) Před pěti dny tento web zveřejnil články týkající se vzniku a rozvoje Facebook.com. Přiznávám, že jsem svůj dnešní večer nestrávil dvakrát nejefektivněji, ale většina článků (a především citací Marka Zuckerberga) byla svým geekovským způsobem fascinující, že jsem je přelousk. A teď k pointě...
Nemůžu si pomoct, ale Fincher svou výbornou režisérskou řemeslností (a především Sorkin svým scénářem) vytvořil veřejné mínění, jež dle mého názoru, tak úplně neodpovídá pravdě. Filmový charakter Marka Zuckerberga je motivován především touhou po lepším životě, po elitních harvardských klubech, glamour parties a po glamour studentkách. Nicméně z raných článků (rok 2005) vyplývá, že Zuckerberg žádné ultimátní cíle neměl, byl pohlcen vlastním projektem a sám sebou (z jeho komentářů lze vyčíst lehkou aroganci). Scénář k filmu The Social Network byl napsán člověkem fungujícím mimo IT průmysl, který odhadoval motivy hlavního hrdiny dle svých vjemů a životních zkušeností. A v tom je jádro pudla. Před vynesením soudu nad jakýmkoliv jedincem bychom se měli podrobně zamyslet nad jeho motivy, nad prostředím ze kterého pochází, nad jeho sociálním statutem atd.. (nejočistnější je tento proces u rodičů, se kterými v mládí v 99% nesouhlasíme a nyní jim s odstupem času dáváme za pravdu)
Dle mého názoru si Mark Zuckerberg nezaslouží odsouzení, tak jak je nám to Hollywoodem naznačováno, ale pochopení. Mark Zuckerberg vytvořil neuvěřitelně dvojsečnou zbraň, kterou ještě málo kdo z nás umí používat... A to že se díky této zbrani stal miliardářem? Proč ne...

Posuďte z videa zda si zasluhuje více soucit či odsouzení...


Na závěr pár zajímavostí a fotek:

• když byl Mark Zuckerberg lyžovat v Coloradu, měl vždy v báglu svý Sony VAIO, aby mohl reagovat na uživatele Facebooku
• oba dva zbylí zakladatelé Facebooku (Moskovitz, Hughes) už z firmy odešli 
• Hughes byl hlavním koordinátorem online volební kampaně Baracka Obamy
• Mark Zuckerberg má na vizitce napsáno: "I´m CEO...bitch"
• Bratři Winklevossové se účastnili olympiády v Pekingu
• Oba tyto bratry ztvárnil ve filmu pouze jeden herec - Armie Hammer

Skvělej trailer na Social Network:

Facebook Board of Directors:

Bratři Winklevossové a Dyvia Narendra: