150 milionů v hotovosti a desítky kil zlata, Nečas, Nagyová, Bárta, Tejc, bible, Hitler and many more

Víme kdo je Pavel Drážďanský?
Ok, tak něco lehčího.
Každý si asi pamatujeme Vladimíra Zavadila.
Ne? Tak jinak.
Vzpomeňte si na Ibragima Todaševa a...
Wait a minute.
Kde je Hořín?

Co je to za jména? Znali jsme je? Měli bychom je znát?

Pavel Drážďanský je šéf Konstruktivy branko, která měla za sedmičku vína rekonstruovat Rathův Buštěhrad. Vladimír Zavadil je bejvalej Stbák, kterej na příkaz Šloufa den před prezidentskýma volbama zveřejnil nacionalistický plakát v Blesku proti jednomu z kandidátů. Ibragim Todašev je kamarád bratrů Carnajevů, kterého zabil agent FBI při výslechu a konečně Hořín je jedna z nejvíce postižených obcí při současných povodních.

Ale co mají společného?

1. o každém z nich se v určitém časovém okamžiku informovalo napříč většinou médii
2. každé jméno nekonečně mnohokrát padalo v online reportážích v průběhu jednoho a více dní
3. každý z nich je součástí velké kauzy (události) o které čt24 měla vícedenní speciál (kauza Rath, prezidentská volba, stíhání Džochara Carnajeva, Povodně 2013)
4. nikoho dnes už nezajímají (kromě rodiny Pavla Drážďanského a Ibragima Todaševa, Miroslava Šloufa a obyvatel Hořína)

Kauza Rath je stará něco přes rok, volba prezidenta něco přes 100 dní, Carnajev něco přes měsíc a Hořín něco přes den. Životnost těchto kauz byla a je dána časem, než se objeví kauza/konflikt/událost nová, víc šokující, víc aktuálnější. (Syřané by mohli vyprávět) Konzumujeme zpravodajství stejně jako jogurty. V den zveřejnění zprávy horlivě diskutuje na sociálních sítích, vymýšlíme vtipy, organizujeme hnutí, druhý den už nás to "neustálý připomínání povodní/Ratha/11. září" začíná otravovat a třetí den už diskutujeme o laku nehty/mac vs. PC/botech a jsme lační po další novince.

Informace byla degradována na produkt. Stejně jako v každém odvětví existují i zde dobré produkty (které jsou většinou dražší) a zmetky (které jsou levnější). Prokletím informací zůstává, že všechna online (real time) zpravodajství jsou zadarmo a to jak ta kvalitní tak ta nekvalitní. Vzniká tak obrovská houba online informací, kterou nestíháme absorbovat, ba ani nestíháme kriticky analyzovat její obsahovou kvalitu. Nakonec nám tak z této houby nezbývá nic jiného než nasát pár vybraných informací, kterým věříme (chceme věřit) a které se co nejvíce trefují do našeho světonázoru (a pak je samozřejmě sdílet). Nákupu jogurtu v našem životě přikládáme důležitost právě a pouze v momentě kdy jej nakupujeme a kdy jej konzumujeme. Je přece tolik důležitějších věcí...

A tak to je a bude i s jogurtem Nagyová.

Procházíme tím samým kolečkem jako u běžný politický kauzy.

Čt24 online.

Nečas se potí, banalizuje situaci.

Filip mluví o morálce.

Ano ten komunista.

Kníže spí.

Tejc mluví o lidech, o všech lidech, o všech normálních lidech.

Levice tleská.

Přichází Zaorálek.

Ztlumujeme TV (počítač) o 10 stupňů.

Dále Kalousek (jediný rétoricky vybavený člověk v PSČR) fabuluje.

Pravice tleská.

Kníže spí.

Jirka Šlégr se loučí a geniálně stírá všechny co se mu smáli.

Konec.

Osobně pro celý kolotoč infotainmentu mám pochopení. ČT podle mě odvádí neuvěřitelně kvalitní práci. V tak delikátním a kruhovém vztahu jakým je médium - příjemce, nelze označit viníka, nelze exaktně pojmenovat problém a vyřešit ho. Jen mám takový pocit, že na obou stranách chybí vnímání komplexity a mantrou zůstává okamžitost, krátkodobost a krátkozrakost.

Ale co, teď máme na práci důležitější věci.

O sdílení

Včera večer když jsem se přihlásil  na facebook a kromě tuny fotek jídel (tenhle fenomén mne nepřestává fascinovat), "soukromých" přání k narozeninám na veřejných zdech a obligátních kreslených vtipů typu FUUUUU (tentokrát nebyly žádný koťátka za volantem asi) jsem si všiml, že dvě informace sdílelo několik mých přátel nezávisle na sobě. První z nich byla fotka dvou fanynek Boston Bruins, které ve svých rukách třímaly obří nápis, že na střední škole třímaly (nejen v rukách) něco jiného, co patřilo hráči číslo 19 z domácího týmu Tylerovi "nějaký příjmení" (který projížděl okolo). Druhým odkazem pak byl záznam Vladimíra 518 z Pecha Kucha Night, ale nakonec je to vlastně úplně jedno...

Napadla mě kacířská myšlenka. Co kdyby, každý mohl vkládat jen své vlastní originální příspěvky? Vlastní nápady, fotky, idee, videa, atd.. Žádné sekundární sdílení.

Důležitým aspektem sociálních sítí je samozřejmě šíření informací, proto bych tuto utopickou myšlenku realizoval např. pouze jedenkrát týdně v neděli (kdy je obecně největší návštěvnost). Myslím, že by to bylo příjemné osvěžení a minimálně bychom o sobě navzájem, díky úbytku zbytečných sdílení, více věděli a naše vlastní nápady by se dostali k většímu publiku. Facebook je pravděpodobně nejnudnější sociální síť ze všech, jediné čím se odlišuje, je fakt, že byl první svého druhu (můžu se samozřejmě mýlit). Podle mě svým samotným prostředím (zaměřeným na klikovost) nemotivuje uživatele ke kreativitě, ba naopak spíše se jim snaží namluvit: "Buďte stejně nudní jako v reálném životě (tam vás taky nikdo nemotivuje k tvorbě), protože facebook je (přesně jako) váš reálný život!" Možná je to trochu přitažené za vlasy, ale v reálném životě (tzv. offline životě) vyžaduje každý kreativní čin uvažování mimo rámec ve kterém se pohybujeme.

Příklad. Když jsem nedávno ze setrvačnosti otevřel další ze série FUUUUU vtípků (jak se jim říká obecně?), tak jsem se po dlouhý době zasmál. Proč? Protože obrázek nepopisoval žádný obecný jev, ale konkrétní chování jednoho mého kamaráda z basketu, který je neponaučitelný gambler. Vtipné mi to přišlo, protože jsem znal jak člověka, kterého vtip zobrazoval, tak toho jež si musel dát (nějakou minimální) práci vtípek vytvořit. O co jde? I sebemenší kreativní čin je pořád kreativní čin a je lepší než pasivní klikání na tlačítko sdílet. Je osobní. Je zábavnější. Je o nás pro nás...

Od dneška bych vyhlásil každou neděli jako DPK - den personální kreativity!.)) Nejsme distribuční síť sdílených informací, jsme individuality, které mají co nabídnout...

UPDATE
tak mi opět lehký research dokázal, že téměř cokoliv mne napadne už v USA taky někoho napadlo (obzvlášť v případě diplomky mě to vždy opravdu potěší...)))  O podobném nápadu, ale na Google+ zde: http://mediatapper.com/my-dream-a-google-without-re-shared-posts/

Zabíjí kreativita umění?

Může tohle zdánlivě nesmyslný tvrzení být pravda? Jaký je váš názor na následující dvě (protichůdné?) teze. (Odhlédněte od generalizace (které se nevyhnu) a často nesrozumitelných formulací, myslím, že jádro je u obou tezí jasné.)

Teze 1: Nové technologie přispívají ke zkvalitnění umění, k lepší distribuci informací a k názorové pestrosti.
Nové technologie (Internet, social media, Smartphones, střihací programy, DJ software, atd...) umožňují každému tvořit. Každý může být DJ a skládat hudbu, každý může být filmař a film si natočit, sestřihat i dostat do světa, každý může napsat knihu a vydat ji na internetu v elektronické podobě. Jedná se o pozitivní fenomén. Nad uměleckým trhem v budoucnu nebude držet ruku úzká komunita producentů, promotérů, vydavatelů a kritiků navzájem si klepajících na rameno. Technologie bourají bariéru mezi světem umění/médií a jejich konzumenty. Je to svobodný trh (na internetu) který určí co je kvalitní a co si zaslouží úspěch. Všichni budou postupně na stejné startovní čáře a ti nejlepší vyniknou - jedná se o přirozenou selekci. Díky novým technologiím jsme lépe informovaná společnost se stále rostoucí kvalitou a diversitou v uměleckých oborech.

Teze 2: Nové technologie pomalu zabíjejí umění, dochází k názorovým vyhrocením a kvalita (informací a umění) umírá ve stínu potřeby se vymezit.
Možnost tvorby vytvořila gigantický prostor plný nekreativního materiálu. Materiálu jež si zaslouží zapomnění/odsouzení. V tomto prostoru je však těžké rozpoznat kvalitní materiál od sraček - čistě kvůli jeho kvantitě. Naše pozornost je díky novým technologiím nesoustředěná. Multitaskujeme - na zapnutém počítači nám běží film, nahráváme do něj fotky z mobilu a v pozadí běží TV. Schopnost člověka rozeznávat kvalitní informace (např. v médiích), či kvalitní umění (hudbu, video,...) se rapidně snižuje. Prostor je tak obrovský, že pokud chce tvůrce "prodat (ve smyslu upozornit na) své dílo" musí oplývat schopnostmi, které nejsou s kreativním procesem spjaté - slizkost na sociálních sítích, podbízení se, zakomponování marketingových mechanizmů do umění, atd... Nové technologie přispívají k unifikaci tvůrčího prostoru, jež se bulvarizuje (média) a extrémní (hipster kultura v umění), zatímco pravá hodnota a kvalita umění umírá ve stínu potřeby se vymezit.

K jaké tezi se více přikláníte? Jak to vnímáte vy?

Oskaři 2012 - jak to vidí eDav

Když jsem viděl jak Miloš Forman přebíral v roce 1975 Oskara za nejlepší režii a Jack mu ve tmavých brýlích se svým Oskarem v kapse tleskal z první řady, byl jsem opravdu dojatej. Ne snad že bych byl už tak starej, ale při Formanových narozeninách jsem sledoval dokument Co tě nezabije..., kde mj. běžel záznam z tohoto předávání. Porazit v pětasedmdesátym Kubricka (Barry Lyndon), či Feliniho (Amarcord) není jen tak a v kombinaci se spontánním proslovem Miloše Formana asi v každém z nás zaplesá kousek české hrdosti (pokud nějaký zbyl).

Zítra se Oskaři budou udělovat už jánevimpokolikáté a proto je čas na diskuse, hádky a fabulování který film by si zlatou sošku nejvíce zasloužil. Nemá cenu diskutovat nad samotnou relevancí Oskarů. Někde jsem četl, že v odborné akademii jsou i vrátní Kodak (trochu hořké) Theatre kvůli zachování co největší názorové různorodosti. Někdo Oskary sleduje jiný ne. Těmi jinými je očividně mladá generace, jíž se pár posledních let producenti marně snažili přitáhnout k televizním obrazovkám a jak se ukázalo, byl to boj s větrnými mlýny. Také proto nyní sází na moderátorského veterána Billyho Crystla.

Letošní Oskaři budou (ostatně jako každý rok) naprosto revoluční. Uživatelé Apple se opět posadí na režisérskou židličku a budou si moci volit z jakého pohledu chtějí sledovat červený koberec, zákulisí, real-time rozhovory s vítězi atd.. Většinu aplikací vytvořených přímo pro dnešní noc lze nalézt na hlavní stránce Oskar.go.com, nebo na přidružených blozích. Dále jsou samozřejmě připraveny real-time palce nahoru a dolu, podobně jako je při Planetě Zemi využila Česká televize (palec nahoru), aplikace na iPad umožňující zmražení a okamžité sdílení a již klasické chaty, hottest informace o filmech a uživatelské vybírání vítězů.

Jaké filmy by dle uživatelů sociálních sítí měly dostat nejvíce sošek je možné vidět na přiloženém obrázku (zdroj: MediaTapper). Je samozřejmě skandál, že Fincherova Holka s tetováním draka (Muži, kteří nenávidí ženy) ukořistila jen jednu nominaci. Averzi amerických diváků možná dokládá i fakt, že na obrázku je u nominované Rooney Mara chybně uvedená jiná herečka (Glenn Close) a ne název filmu, ale co už.) Hlas lidu vynáší do nebe především film The Help, který jsem neviděl, nicméně dle popisku (předsudky americké společnosti) jsou jeho nominace logické, jelikož na Oskary prostě patří morální apely a útok na konzervativní americké návyky. Právě proto si myslím, že Viola Davis porazí favoritku Meryl Streep, jejíž role bude pro americké diváky příliš neuchopitelná. A právě proto se bojím, že by The Help mohl získat i cenu za nejlepší film.

Naopak velmi tvrdě mohou v noci narazit dva hlavní favorité, dva filmy o filmu - Hugo a Umělec. V případě Huga je vítězství za nejlepší film téměř utopie (ikdyž bych mu to přál). Co si vzpomínám, tak za posledních 20 let získal Oskara za nejlepší film pouze jeden film s hlavním dětským hrdinou - Slumdog Millionaire. Navíc Hugo je o lásce k filmu, o inovátorství a vizuální kráse a to nejsou témata, která v minulosti bodovala. U Umělce by měla být jistotou cena za hlavní mužskou roli pro Jeana Dujardina. Ve prospěch Umělce u filmu v hlavní kategorii by mohla hrát touha Akademie dokázat svůj moderní přístup (jako např. v hudbě za Social Network). Hlasovat pro němý, černobílý, FRANCOUZSKÝ film je prostě cool a záda akademiků by jistě byla poklepána i ze strany kritiků.

Já osobně bych přál nějakou tu cenu Woody Allenovi, jehož Půlnoc v Paříži byla nejen zábavná, ale i inspirativní, a to i přesto že se jednalo o Allena postopadesáté (postopadesáté stejně dobře). Nicméně každé předávání Oskarů, Grammy, či volba prezidenta (např. Kerry-Bush) mne utvrdí v tom jak málo rozumím americké kultuře a že ne vše co nám ze Starého kontinentu připadá nadmíru jasné, má v Severní Americe stejnou odezvu.

Ženy, kde (na netu) jste?

Účet na Pinterest  mám něco málo přes rok. Téměř vůbec ho nepoužívám...
Pokud chci kvalitní fotky a nechci se prolistovávat tunou nepoužitelných, tak většinou zabrousim na specializovaný blogy: Mám rád např.: Drips, Iconic Photos, Kýbl a tisíce dalších (a stašně rád se dozvim o novejch, tak kdyžtak do zpráv). Minulý týden jsem se na Pinterest však znova asi po půl roce lognul, jelikož jsem o něm uviděl reportáž na ČT24. Kromě pár grafických novinek pořád to samé, tak čím si zasloužil v médiích takovou pozornost?
Tak v první řadě Pinterest minulý měsíc dosáhl psychologické hranice 10 milionů registrovaných uživatelů, přičemž denně aktivních uživatelů je na této stránce přes 2 miliony. To si zasluhuje pozornost. Kde však Pinterest získává konkurenční výhodu oproti twitteru a facebooku? Sdílet fotky přece mohu i zde a navíc se o tom dozví více mích "přátel" a "followerů". Zásadním rozdílem je jeho cílová skupina. Pinterest (pravděpodobně neplánovaně) oslovuje především něžné pohlaví. Přesné procento genderového rozdělení pinuživatelů a pinuživatelek se mi nalézt nepovedlo, ale počet fans (v USA) na facebooku hovoří jasně.

Velké procento žen, slečen a dam si z něj udělalo jakousi diskusní platformu pro nakupování. Navzájem si pomáhají vybrat svatební šaty, kozačky, či oblečky pro děti. Je to dost ulítlý, na druhou stranu proč ne. Asi by bylo lepší kdyby se pod obrázkem brand new kozaček vedla diskuse o původu jejich materiálu a pod obrázkem oblečků dětí diskuse o tom jak je vychovat a ne obléknout, ale Pinterest je hlavně o zábavě (hlavně pro marketéry módních značek). Není tak sterilní a unifikovaný jako facebook a člověk se v jeho prostředí cítí svobodně (stálým uživatelem se samozřejmě stejně nestanu). Pinterest se fenoménem mezi sociálními sítěmi pravděpodobně nestane, ale aspoň nám potvrzuje jeden pozitivní trend. Lidé při nakupování stále více věří sobě navzájem, než megalomanským marketingovým kampaním s pseudo i real celebritami. Kéž by tomu tak bylo nejen u nakupování.
That´s how it works:

ADM news vol. 2

1. We love Chinese... food
2. This is my 45, aneb výchova dětí po americku
3. IPO Facebook - One Important Person

1. Minulý týden internetový svět obletěla dvě videa rychlostí blesku. Řeč není ani o prvoplánových videohrách od Lany Del Rey, ani o poslední scéně z Osobního strážce, ale o dvou uživatelských videích "obyčejných" lidí, z nichž se jedno dostalo dokonce i do zpravodajského vysílání českých televizních stanic. Obě videa mají mají dva společné jmenovatele: obě zachycují neortodoxní přístup k výchově dětí a obě pocházejí (byla natočena) ze Spojených států. Co však společného nemají jsou emoce a reakce, jež uvnitř americké společnosti vyvolali.
Silně odsuzující reakci vyvolala výchova "po čínsku", kdy čínský pár nechává své dítko pobíhat ve spodním prádle po zasněžené New Yorské ulici. Opět se tak otevírá otázka, kam až sahá svoboda rodičů ve výchově svého dítěte. Otec vlčích dětí dostal v ČR osm let bezpodmínečně, zatímco otec tohoto dítěte (přezdívaný "Eagle father") pravděpodobně trestu unikne. V žádném případě mi odborně (ani nijak jinak) nepřísluší Orlího otce soudit, důvod proč mne tato informace ve zprávách zaujala je totiž úplně jiný.

Video je totiž na sociálních sítích doprovázeno komentáři typu: "Fuck Chinese people", či "China should be bombed by USA", čínská autorka knihy popisující rozdíly mezi čínskou a americkou výchovou dětí dostává denně desítky výhružných mailů, atd. atd. Čtyřletý He nám poukázal na jeden současný fenomén - obrovskou antičínskou náladu uvnitř americké společnosti, to jest téma okolo kterého se již několik měsíců přešlapuje jako kolem horkého kuřete tajemné chuti za 69,-. Hospodářská krize upevnila manželský svazek těchto dvou velmocí natolik, že rozvod v tuto chvíli nepřipadá v úvahu. Avšak rostoucí počet manželských hádek (který lze očekávat především s začátkem prezidentských kampaní) nemůže vést k ničemu dobrému - pokles poptávky po US dluhopisech, oslabení dolaru, zpomalení US spotřeby, prohloubení ekonom. krize, atd., atd. Předzvěst nabízí stránky (pravděpodobně) budoucího republikánského kandidáta Mitta Romneyho:

"But if you just continue to sit back and let them run over us, the policies of Barack Obama in China have allowed China to continue to expand their, their, entry into our computer systems, their entry… and, stealing our intellectual property…And of course, their, their military capacity…"

2. Co je horšího? Běhat polonahý v jednostupňovém mrazu, nebo přijít ze školy domů a najít svůj noťas rozstřílenej napadrť? Přesně to se totiž stalo patnáctileté Hannah ze Severní Caroliny. Řekněme si na rovinu, že podobná arogance a lenost, jíž Hannah prezentovala ve svém facebook statusu, není pro transatlantický náctiletý punks úplnou raritou. Ale byli jsme jiní? No... popravdě byli. A dost. Ale reagovat na to svou pětačtyřicítkou je už poněkud přehnané. Demonstrací otcovy síly však příběh nekončí...
Tommy Jordan (autor) pod videem zveřejnil svůj facebook profile. Na něm povolil volnou diskusi pod svými statusy (které mimo jiné mají v určitých případech i více jak 9 tisíc likes) a díky svým novým instantním podporovatelům vybral desítky tisíc dolarů na místní charitu. Ke cti Tommymu slouží, že úspěch svého vystoupení nechce (prozatím) nijak komerčně využít ve svůj prospěch a odolně odmítá pozvánky do různých amerických rádií a televizí.


3. A když už jsme opět u facebooku...
...ten tento rok vstoupí na americkou burzu. Každý z nás se tak bude moci "svézt" na úspěchu či neúspěchu této modly 21. století. Probírat se IPO prospekty je stejné jako poslouchat děkovné řeči na českých slavících - všechno to jsou kecy - stejný a nudný. S tím facebookovským mi však pomohl TechCrunch. Tak např. pozitivním znakem by mělo být, že Facebook chce zvýšit svou aktivitu v mobilizování uživatelů k větší společenské angažovanosti:

"We hope to change how people relate to their governments and social institutions. We believe building tools to help people share can bring a more honest and transparent dialogue around government that could lead to more direct empowerment of people, more accountability for officials and better solutions to some of the biggest problems of our time."

Co se však nezmění vůbec je dominantní postavení Marka Zuckerberga. Ten si ponechává 57,1% podíl a koncentruje tak ve své osobě v podstatě veškeré exekutivní pravomoce, a to i např. právo určit dědice Facebooku po svém úmrtí. V internetovém businessu se u volně obchodovatelných společností jedná o raritu:

Proč by nás to mělo zajímat? Nebude to trvat dlouho a Mark Zuckerberg získá svého miliardtého uživatele a bude disponovat informacemi o téměř šestině obyvatel na Zemi. Soukromými informacemi. Informacemi, o jejichž soukromí/ceně/přístupu rozhoduje jeden jediný člověk. Sedmadvacetiletý Mark Zuckerberg, který má o míře soukromí našich údajů poněkud svéráznou představu.

Made in Czech Republic

"Natočíme k tomu video!"
Podobná zvolání v Čechách zaznívají čím dál častěji, ať už se jedná o propagaci nějakého produktu, zaznamenání akce, či self-promu na sociálních sítích. Někdy lze říci díkybohu, někdy zase bohužel...
Audiovisuální technologie jsou bezpochyby účinnější než-li psaný text, nebo mluvené slovo. V případě jejich špatnýho využití se však dobrý záměr může změnit v absolutní průser a bylo by chybou doufat v naplnění dogmatu "Špatná reklama, taky reklama.". Toto sousloví může platit maximálně v případě ságy Ivety Bartošový, nicméně pokud uvidím okotrhající video na jogurt, tak si ho prostě nekoupím.

Vybral jsem 3 videa made in CZ, která mě svým způsobem zaujala. Prvním je dnes už legendární video Dobešova projektu EF-TRANS. Ano je to úlet, na druhou stranu nestálo v řádech milionů, tak jak na to upozorňovali Dobešovi odpůrci, ale pouze 40 tisíc korun. To však neomlouvá absolutní diletantství MŠMT. Ne snad za ideu natočení motivačního videa, ale za fakt že tuto verzi pustili do světa. Mohli naprosto slušně poděkovat, zaplatit a pokorně video nezveřejnit. Nejzábavnější mi přijde závěr s novou károu a holkou v bikinách (kde je mj. porušeno pravidlo osy). Autor se vyjádřil ve smyslu, že chtěl na konci použít trochu nadsázky a ironie. To by samo o sobě nebyl špatnej nápad, pokud by celý klip sám nelavíroval právě na hraně ironie a vážnosti. To co mi už moc zábavné nepřipadá je zpěv v průběhu klipu, kterej je absolutně falešnej, a proto doporučuju výrazně ztlumit (nebo rovnou vypnout) zvuk.

Naopak co se mi moc líbí, jsou knižní trailery. Na první pohled neuchopitelné spojení videa a knihy podle mě funguje a pro lidi kupující, či půjčující si knihy přes internet se jedná o příjemné zpestření. Vybral jsem Umberta Eca. Stručně, jasně, výstižně...


Tak nevim co si o tom mám myslet. Videovizitka, či videoCV není zas tak špatnej nápad. Proč ale nevyužít plnej potenciál kamery? Proč by měla tato vizitka vypadat jako hlášení vězňů na Pankráci. Možná jsem jen neprošel stránky talkCV důkladně, ale všechny jejich videoprofily vypadaj úplně stejně unifikovaně. Ostatně stejně tomu tak je u papírových CV, a video tak ztrácí svou konkurenční výhodu. Jo a slovo "talk" se čte jinak než píše..)

Fincher, Zuckerberg a ostatních 500 milionů

Miluju Fincherovy filmy... Muži kteří nenávidí ženy (Girl with the Dragon Tatoo) byl pro mě za poslední dobu jeden z nejlepších filmových zážitků, ale je to jinej Fincherův film o kterym teď přemýšlím - The Social Network. Na minimálním prostoru (hovořím-li o potenciálu děje, nikoli rozpočtu) vytvořil Fincher dle mého názoru dokonalé komorní drama. Film, u něhož předem víme průběh i konec a přesto je schopen nás pohltit. Proč ale mluvím o dva roky starém filmu...
Dneska jsem díky stránkám jednoho z mých učitelů na VŠE narazil na tento web, který mj. mapuje rozsáhlé články o zajímavých událostech a časosběrnou metodou je najednou zveřejní, aby zachoval kontinuitu události. (taková internetová Helena Třeštíková) Před pěti dny tento web zveřejnil články týkající se vzniku a rozvoje Facebook.com. Přiznávám, že jsem svůj dnešní večer nestrávil dvakrát nejefektivněji, ale většina článků (a především citací Marka Zuckerberga) byla svým geekovským způsobem fascinující, že jsem je přelousk. A teď k pointě...
Nemůžu si pomoct, ale Fincher svou výbornou režisérskou řemeslností (a především Sorkin svým scénářem) vytvořil veřejné mínění, jež dle mého názoru, tak úplně neodpovídá pravdě. Filmový charakter Marka Zuckerberga je motivován především touhou po lepším životě, po elitních harvardských klubech, glamour parties a po glamour studentkách. Nicméně z raných článků (rok 2005) vyplývá, že Zuckerberg žádné ultimátní cíle neměl, byl pohlcen vlastním projektem a sám sebou (z jeho komentářů lze vyčíst lehkou aroganci). Scénář k filmu The Social Network byl napsán člověkem fungujícím mimo IT průmysl, který odhadoval motivy hlavního hrdiny dle svých vjemů a životních zkušeností. A v tom je jádro pudla. Před vynesením soudu nad jakýmkoliv jedincem bychom se měli podrobně zamyslet nad jeho motivy, nad prostředím ze kterého pochází, nad jeho sociálním statutem atd.. (nejočistnější je tento proces u rodičů, se kterými v mládí v 99% nesouhlasíme a nyní jim s odstupem času dáváme za pravdu)
Dle mého názoru si Mark Zuckerberg nezaslouží odsouzení, tak jak je nám to Hollywoodem naznačováno, ale pochopení. Mark Zuckerberg vytvořil neuvěřitelně dvojsečnou zbraň, kterou ještě málo kdo z nás umí používat... A to že se díky této zbrani stal miliardářem? Proč ne...

Posuďte z videa zda si zasluhuje více soucit či odsouzení...


Na závěr pár zajímavostí a fotek:

• když byl Mark Zuckerberg lyžovat v Coloradu, měl vždy v báglu svý Sony VAIO, aby mohl reagovat na uživatele Facebooku
• oba dva zbylí zakladatelé Facebooku (Moskovitz, Hughes) už z firmy odešli 
• Hughes byl hlavním koordinátorem online volební kampaně Baracka Obamy
• Mark Zuckerberg má na vizitce napsáno: "I´m CEO...bitch"
• Bratři Winklevossové se účastnili olympiády v Pekingu
• Oba tyto bratry ztvárnil ve filmu pouze jeden herec - Armie Hammer

Skvělej trailer na Social Network:

Facebook Board of Directors:

Bratři Winklevossové a Dyvia Narendra:

ADM news vol. 1

1. ACTA hype
2. Dvě tváře nacionalismu
3. Nový druh prezidenta

1. SOPA, PIPA, ACTA... kdo nezná jako by nežil. Za celý týden jsem si nedokázal vytvořit jednoznačný názor na dění kolem těchto čtyřpísmených označení. Asi díky tomu, že se na věcnou diskusi nabaluje čím dál tím víc mladejch punks s maskou Anonymous a celou ji devalvují. Krást filmy a hudbu je podle mě prostě špatně. Pokud autor nesvolí stažení z netu zadarmo, pak bychom mu jednoduše měli zaplatit. Diskuse by se měla otevřít především nad tím, jakým způsobem dostat naše peníze k autorovi, bez nadměrného přerozdělování mezi middlemany (distribuční společnosti) - internet k podobné diskusi a řešením doslova vybízí. Digitální věk s sebou nese ohromnou změnu, změnu kterou velké nahrávací společnosti neradi vidí a na kterou reagují. Spisovatel, hudebník, DJ, filmař, ti všichni dnes vědí kdo je jejich publikum, komunikují s ním online, zásobují jej zákulisními videii, umožňují ochutnávky z připravované knihy/alba/filmu atd. atd. a postupně smazávají onu bariéru, jež mezi autorem a publikem dříve logicky existovala. - a právě o tom je první video. Ne o Anonymous, Ne o Pirátech, Ne o iniciativách svolávající nejrůznější bojkoty (silně pochybuju, že podpořím přímo autora nějakého filmu, když na jeho film nepůjdu do kina, tak jak to po mne žádá tahle výzva: Žádné kino! Protest proti ACTA! Například Huga si tenhle měsíc ujít nenechám.), ale o svobodě internetu. To jest prostředí, jež je motorem inovací a neomezeným prostorem pro sdílení ideí, prostředí, jež by mělo vytvořit těsnější pouto mezi autorem a jeho čtenářem, posluchačem, fanouškem, divákem...

2. Ach jo, ten Pakt rozpočtové stability. Ach jo, ta suverenita. SU-VE-RE-NI-TA. Naše země minulý týden opět prokázala jak hrdinně bojovat proti "zlým bruselským byrokratům" (jež jsme si sami dobrovolně zvolili do organizace do níž jsme sami dobrovolně vstoupili). Jasně jsme dali najevo, že nechceme spolupracovat s 25 ostatními evropskými zeměmi, že chceme být suverénní, že my Evropu nepotřebujeme (to ona nás). Lokální (a dalo by se říci i "lokajní") polívčička nejhrubšího zrna, sledující lokální (partajní) zájmy jedný lokální strany. Je to všechno až úsměvné a hlavně předvídatelné. V době krize roste nacionalismus a nenávist vůči všemu cizímu a volební hlasy tak leží volně na ulici - stačí jen natáhnout ruku. Není nic snazšího než se vymezit proti EU (tj. organizaci jež vznikla mj. proto aby zabránila válkám ve jménu onoho ismu). Na toto téma bylo napsáno minulý týden tuny řádků (mohou být řádků tuny?), takže cokoliv navíc je zbytečné.

Jiný druh nacionalismu od včerejška koluje na státních TV v USA. Jedná se o reklamu na Chrysler, ve které vystupuje americká ikona Clint Eastwood. Hlavními motivy však zde nejsou nenávist, vymezování se, kritika, ale motivace, hrdost a tvrdá práce. Jakkoliv se mi kampaně typu "Buy American" nelíbí, tak mám rád motivační projekty/nápady/proslovy (např. filmový: Theoden v LOTR, Achilles v Troje, Leonidas v 300...)

3. S nadsázkou se dá říct, že od nového roku Tomio Okamura ovládá mediální prostor. Fanoušci New World Order už mají pravděpodobně připravenou konspirační teorii o mediálním spiknutí, avšak za Okamurovým mediálním boomem nestojí nic jiného než schopnost propojení nových médií s lehce extrémními názory. Kolik z vašich lokálních politiků aktivně bloguje (na idnes.cz), natáčí videoblog (na stream.cz), spravuje facebook, atd. atd.? Jestli je větší otevřenost potenciálních kandidátů onen fenomén "celebritizace", jež s sebou ponese přímá volba prezidenta, a před kterým varuje hlava státu, pak jsem jedině rád. Čím více budou kandidáti přímo otevření veřejnosti, tím více se vyvarují případnému mediálnímu šumu, tím více kritické zpětné vazby vyvolají a tím více se dozvíme o obsahu jejich sdělení (zároveň obrovským tempem roste možnost sama sebe zdiskreditovat). Síto nových médií je neúprosné... Pokud si kovaní konzervativci myslí, že by se o volbě prezidenta mělo rozhodovat v hotelu Savoy, cukrárně u Myšáka, nebo v salóncích Bodeguity, tak se zásadně mýlí a já si raději pustím (úsměvný) videoblog Tomia Okamury.)  

New (media) charity

Každý potřebuje peníze. A každý je přesvědčen, že jich nemá dost. Někdo potřebuje na zajištění rodiny, jiný na kýbl kuřat v KFC, a další třeba na "ňákej ten shopping v Arkádách". Pro každou společnost, komunikující přímo s cílovým spotřebitelem, je tak stále těžší a těžší vytáhnout peníze z jeho kapsy a přesunout je do té své. Konkurence se vyostřuje a hledají se nové marketingové postupy. Facebook, Twitter, G+, či Youtube channel jsou již samozřejmostí (aktivní a efektivní chování na sociálních sítích už často bohužel nikoliv). Ale co neziskový sektor? Měl by se i on v prostředí internetu "snížit" k tvrdému boji o spotřebitele. Rozhodně ano.

V prostředí internetu, každá společnost/neziskovka/charita musí bojovat o pozornost. Neziskový sektor by se pak měl snažit dvojnásobně, jelikož nabízí něco v co věří a za čím si stojí. V českém prostředí se mi nejvíc zamlouvá asi přístup Člověka v tísni s poměrně přehlednou facebook landing page a upraveným Youtube kanálem. Nedávno jsem však narazil na charitu, jejímuž konceptu se prostě musí zatleskat.

Charitywater.org pochopila, že pro k získání člověka pro dobou věc nestačí pouze pasivně poprosit a čekat, ale přímo ho zainteresovat. Spojením přehledného webu (stačí porovnat s českými neziskovkami) a vymakaným Youtube dokázala, že business postupy se dají úspěšně aplikovat i v neziskovém sektoru. (viz. video)



Cynici by opět mohli namítat, že každá kampaň něco stojí (a kdepak asi na ni berou peníze) a zahrnout každou lidskou snahu tunou racionalizačních zdůvodnění o zbytečnosti, či zmanipulovanosti, avšak nakonec skončíme u jednoduché otázky. Bude vrták, nebo nebude vrták?.)

Ask President Obama

Politická kultura 21. století v USA - nechej své podporovatele i oponenty zeptat se, interakuj, buď otevřený...
"The President is committed to creating a system of transparency, public participation, and collaboration. That’s why President Obama and more than twenty-five members of his administration will be responding to your questions about the speech all week and talking about the issues that matter most to you (check out the full schedule here)."




Politická kultura 21. století v ČR - neptej se, nestarej se, mlč, tomu bys nerozuměl...
"je spuštěn mediální lynč...nic víc vám k tomu neřeknu..." - 168 hodin od 7:27

Nahá Ewa Farná je lepší příklad...

Pár postřehů z včerejší konference New media inspiration 2012.

• filosofové maj míň záchodů než ekonomové
• Patrik Zandl je bůh
• Středozem neleží na Moravě
• pizzerii trattoria da laura vede moc "chytrá" paní
• Bára Buchtová nemá ségru
• v Brně se mluví pořád stejně
• Respekt si nekoupíš
• sjíždět 100.000vě dimenzionální sjezdovku je megahustě těžký...
• ...obzvlášť když jedeš šusem [:rozuměj derivuješ:]...
• ...a zvlášť když ta sjezdovka má profil jak Manhattan 
• sociální demokraté jsou nejtvrdší crew na facebooku
• mezi kvalitativním a kvantitativním výzkumem je rozdíl!!!
• některý ženy by zabíjely pro vlasy Dominiky Myslivcové...
• ...a podle jinejch uráží jejich pohlaví
• nahá Ewa Farná je lepší příklad, než nahá Helena Vondráčková
• Kinect už rozezná černochy (i malý Thajce)...
• ...zato se psama má pořád problém
• První ročník New Media Inspiration byl prostě skvělej.) 

Nápady co mě baví

2 weby, který podle mě disponují super nápadem a nejsou v ČR ještě obecně v povědomí.

Prvním z nich je Lumosity, tj. stránka, jež vám umožňuje trénovat mozek a to konkrétně v pěti jeho potenciálních dovednostech/funkcích - řešení problémů; paměť; flexibilita; pozornost a rychlost. Tento trénink probíhá prostřednictvím interaktivních her, jež jsou samy o sobě důvodem vracet se zpět na tyto stránky, bez ohledu na to jak vážně to se zlepšením svých mozkových aktivit myslíte. Trénink tedy probíhá zábavnou formou a když nic jiného, jako odreagování to u mne působí na 100% a ještě si procvičím anglickou slovní zásobu (Word bubbles).

Další web pracuje (jak jinak v dnešní době) s problematikou sociálních sítí a již jeho název jasně napovídá, jaký má účel - TransactSocially. Transact Socially v podstatě substituuje peníze zveřejněním informace o "nákupu" na sociální sítě. Logicky se nebude jednat o hmotné produkty, ale např. hudbu, videa, aplikace, atd... Každopádně pro začínající umělce, či vývojáře, kteří primárně potřebují vytvořit hype kolem svých projektů - ideální věc. Jeden z mnoha internetových náznaků "obcházení" klasického trhu, na kterém často musejí umělci pod křídla průmyslových gigantů, aby o ně zakopl pes. Transact Socially je jedna z možností, jež by mohla urychlit proces přímého trhu bez zprostředkovatelů, jež nám prostředí internetu nabízí a jež je např. v hudbě velmi žádoucí. 

Každopádně palec nahoru.