150 milionů v hotovosti a desítky kil zlata, Nečas, Nagyová, Bárta, Tejc, bible, Hitler and many more

Víme kdo je Pavel Drážďanský?
Ok, tak něco lehčího.
Každý si asi pamatujeme Vladimíra Zavadila.
Ne? Tak jinak.
Vzpomeňte si na Ibragima Todaševa a...
Wait a minute.
Kde je Hořín?

Co je to za jména? Znali jsme je? Měli bychom je znát?

Pavel Drážďanský je šéf Konstruktivy branko, která měla za sedmičku vína rekonstruovat Rathův Buštěhrad. Vladimír Zavadil je bejvalej Stbák, kterej na příkaz Šloufa den před prezidentskýma volbama zveřejnil nacionalistický plakát v Blesku proti jednomu z kandidátů. Ibragim Todašev je kamarád bratrů Carnajevů, kterého zabil agent FBI při výslechu a konečně Hořín je jedna z nejvíce postižených obcí při současných povodních.

Ale co mají společného?

1. o každém z nich se v určitém časovém okamžiku informovalo napříč většinou médii
2. každé jméno nekonečně mnohokrát padalo v online reportážích v průběhu jednoho a více dní
3. každý z nich je součástí velké kauzy (události) o které čt24 měla vícedenní speciál (kauza Rath, prezidentská volba, stíhání Džochara Carnajeva, Povodně 2013)
4. nikoho dnes už nezajímají (kromě rodiny Pavla Drážďanského a Ibragima Todaševa, Miroslava Šloufa a obyvatel Hořína)

Kauza Rath je stará něco přes rok, volba prezidenta něco přes 100 dní, Carnajev něco přes měsíc a Hořín něco přes den. Životnost těchto kauz byla a je dána časem, než se objeví kauza/konflikt/událost nová, víc šokující, víc aktuálnější. (Syřané by mohli vyprávět) Konzumujeme zpravodajství stejně jako jogurty. V den zveřejnění zprávy horlivě diskutuje na sociálních sítích, vymýšlíme vtipy, organizujeme hnutí, druhý den už nás to "neustálý připomínání povodní/Ratha/11. září" začíná otravovat a třetí den už diskutujeme o laku nehty/mac vs. PC/botech a jsme lační po další novince.

Informace byla degradována na produkt. Stejně jako v každém odvětví existují i zde dobré produkty (které jsou většinou dražší) a zmetky (které jsou levnější). Prokletím informací zůstává, že všechna online (real time) zpravodajství jsou zadarmo a to jak ta kvalitní tak ta nekvalitní. Vzniká tak obrovská houba online informací, kterou nestíháme absorbovat, ba ani nestíháme kriticky analyzovat její obsahovou kvalitu. Nakonec nám tak z této houby nezbývá nic jiného než nasát pár vybraných informací, kterým věříme (chceme věřit) a které se co nejvíce trefují do našeho světonázoru (a pak je samozřejmě sdílet). Nákupu jogurtu v našem životě přikládáme důležitost právě a pouze v momentě kdy jej nakupujeme a kdy jej konzumujeme. Je přece tolik důležitějších věcí...

A tak to je a bude i s jogurtem Nagyová.

Procházíme tím samým kolečkem jako u běžný politický kauzy.

Čt24 online.

Nečas se potí, banalizuje situaci.

Filip mluví o morálce.

Ano ten komunista.

Kníže spí.

Tejc mluví o lidech, o všech lidech, o všech normálních lidech.

Levice tleská.

Přichází Zaorálek.

Ztlumujeme TV (počítač) o 10 stupňů.

Dále Kalousek (jediný rétoricky vybavený člověk v PSČR) fabuluje.

Pravice tleská.

Kníže spí.

Jirka Šlégr se loučí a geniálně stírá všechny co se mu smáli.

Konec.

Osobně pro celý kolotoč infotainmentu mám pochopení. ČT podle mě odvádí neuvěřitelně kvalitní práci. V tak delikátním a kruhovém vztahu jakým je médium - příjemce, nelze označit viníka, nelze exaktně pojmenovat problém a vyřešit ho. Jen mám takový pocit, že na obou stranách chybí vnímání komplexity a mantrou zůstává okamžitost, krátkodobost a krátkozrakost.

Ale co, teď máme na práci důležitější věci.

15x příliš

Mám...

1. příliš mnoho filmů které bych chtěl zhlédnout
2. příliš mnoho knih které bych chtěl přečíst
3. příliš mnoho přátel se kterými bych se chtěl vidět
4. příliš mnoho cizích lidí které bych chtěl poznat
5. příliš mnoho informací které bych chtěl znát
6. příliš mnoho míst které bych chtěl navštívit
7. příliš mnoho hudby kterou bych si chtěl poslechnout
8. příliš mnoho akcí na které bych chtěl zajít
9. příliš mnoho webů které bych chtěl pravidelně navštěvovat
10. příliš mnoho druhů jídla a pití které bych chtěl ochutnat
11. příliš mnoho sportů a aktivit které bych chtěl pravidelně provozovat
12. příliš mnoho jazyků které bych se chtěl naučit
13. příliš mnoho geniálních projektů které bych chtěl dotáhnout do konce
14. příliš mnoho nápadů které bych chtěl začít realizovat
15. příliš mnoho předsevzetí které bych chtěl začít plnit

... a tak sedím většinu dní s laptopem na stehnech, knížkou rozevřenou na ochabujícím břiše, učebnicí vedle nohou, zapnutou ČT24 před sebou a hrající mp3 do sluchátek. Tj. nedělám vůbec nic. Okamžitost dnešních médií mne dohnala do všeobsažného nicnedělání zakrývajícího se pod rouškou multitaskingu a touhy po aktuálnosti. Snaha chápat/užívat/rozumět všechno a všemu vede pouze k pocitu obsahové povrchnosti...

Znáte ten pocit?

Kvalita naší práce, již není ovlivňována tím co děláme, ale tím co se rozhodneme nedělat...

Nečas Falklandy napadnout nemůže

Dnes od 18:00 se v DOXu konala diskuse s názvem (S)tisk doby, jíž se (díkybohu) neúčastnili politici, ale pouze novináři. Diskuse probíhala na bázi kulatého stolu a aby byla zajištěna diverzita názorů, byli do ni pozvání novináři "napříč politickým spektrem". Tj. Erik Tabery z Respektu, Jindřich Šídlo z Hospodářek, Lenka Zlámalová z Lidovek a Alexandr Mitrofanov z Práva.

Diskuse se nejprve točila okolo novinařiny samotné a kolem přístupu českých medií k vlastní práci a později sklouzla ke komentování aktuální i neaktuální politické situace. Jelikož mi celá diskuse přišla zajímavá a jelikož všechny zúčastněné respektuji jakožto výborné novináře, tak nabízím pár poznámek, které jsem si v průběhu udělal. Ať už novináře, potažmo média (naprosto oprávněně) můžeme vinit z celospolečenské situace, pak jim nelze upřít jednu zásadní věc, tj. umění zasazovat informace do kontextu, jak věcného, tak historického. Zde je pár postřehů, které byly v průběhu diskuse řečeny (mé osobní dodatky jsou kurzívou):

• Lidové noviny razí cestu názorové diversity přímo v redakci (běžnější postup je, že noviny mají kontinuální názorovou linii a opoziční názory jim píší externí komentátoři, kteří nejsou součástí redakce, či samotní politici). V jednom vydání novin se tak můžeme setkat na stejné straně s protievropským i proevropským názorem na stejnou problematiku. (Je to tak dobře?)
• Dle Lenky Zlámalové nás čeká doba personalizace médií (star system), kdy si lidé budou kupovat především konkrétní jména (novináře, experty, atd.) a ne médium jako takové; dle Erika Taberyho nikoliv
• Česká vláda u veřejnosti selhává nejenom, protože neumí pozitivně prezentovat své úspěchy (např. ve zdravotnictví), ale především protože nenabízí žádnou vizi; říká pouze, že se bude škrtat, že bude hůře, ale nenabízí žádnou naději
• navíc je její rétorika arogantní; je potřeba si uvědomit, že my jsem si na rozdíl od Řeků neprošli obdobím sociálního blahobytu, a proto rétorika typu "nemakačenkové" útočící na sociální systém je nesmyslná
• na druhou stranu nemám (říká Jindřich Šídlo) rád poznámky, že dříve bylo lépe - nebylo; za opoziční smlouvy se veřejné zakázky rozdělovaly veřejné zakázky podle toho jak pískal Fanda Mrázek, plánovaly se vraždy novinářek, atd...; k odhalování aktuálních kauz dochází i díky nárůstu počtu informací
• Podobně neoblíbená byla svého času i vláda Margareth Thatcher, ta ale narozdíl od Nečase mohla napadnout Falklandy
• Opozice je také tragická, protože jedna její část je nepoužitelná
• dle Alexandra Mitrofanova je problém především v jejím elektorátu; voliči ČSSD jsou rozděleni na dvě části - dominantní část, která neumí naslouchat a přemýšlet, tj. je přesvědčena o své pravdě a tuto svou pravdu aktivně vnucuje svému okolí, apriori odsuzuje opoziční názory a chce se bavit pouze s lidmi, kteří "píšou a vědí to co já"; a skupinou minoritní, tj. tichými intelektuály, jež poptávají slušnou skromnou levicovou politiku
• Ten kdo poslední dokázal oslovit obě skupiny byl Vladimír Špidla - tu první získal díky pozůstatkům Zemanovy tváře "obyčejného člověka", tu druhou protože měl odvahu se před volbami vymezit vůči komunistům i opoziční smlouvě
• Špidla dobře věděl jak dělat slušnou politiku, ale většinová část elektorátu ČSSD poptává radikální levicovost (dnešní předseda Senátu za ČSSD za Špidlovy vlády jakožto šéf odborů organizoval stávky); to Špidlovi zlomilo nohy + fakt, že vždy když se v českém prostředí pokusí šéf o systémovou změnu a "očistu", tak ho kmotři převálcují viz. aktuálně Nečas; u Špidly se jednalo o Melčáka, Grosse, či Tvrdíka
• Lenka Zlámalová: Špidla také měl svou krev na rukou: po tiskové konferenci ve věci Sokolovské uhelné (předražená veřejná zakázka) VŠ prohlásil, že žádný premiér by neměl mít právo stát se prezidentem, protože odsud nemůže odejít s čistýma rukama
• další problém ČSSD je její obrovská spjatost s ODS na komunální úrovni, kde ruka ruku myje a tyto dvě strany vytvářejí stranu jednu s prorostlými klientelistickými sítěmi
• Jindřich Šídlo: citát Bohuslava Sobotky z před deseti let: "Naše volební sliby nebyly v souladu s ekonomickou realitou"
• Alexandr Mitrofanov: "Kdyby volby vyhrál Paroubek, bylo by hůř než teď. O tom jsem přesvědčen."
• Alexandr Mitrofanov: Hrozbou mohou být Babišové a jemu podobní, jež mají potenciál posbírat "revoluční hlasy"
• Erik Tabery: příklad VV může ještě více umocnit rezignovanost českých občanů na domácí politiku

Tyto poznámky samozřejmě nepokrývají celý průběh večera a můj čistě subjektivní výběr byl omezen možností jak rychle si psát poznámky. Každopádně pokud bych měl vypíchnout jeden stěžejní bod celé diskuse, pak je to tento (nad nímž se shodli vesměs všichni zúčastnění): Od našeho národa můžeme jen těžko očekávat revoluci v podobě, že vyjde do ulic. Naopak. Čím více negativních zpráv ohledně politiky, tím více na ni rezignujeme a "hledíme si svého". A to je špatně, protože nikdo jiný něž my sami ji změnit nedokážeme. (kroužkování bylo super, ale pouze aktivní přístup ve volbách očividně nestačí)

(S)tisk doby by měl být cyklus, takže pokud vás podobné diskuse zajímají, stačí jen čekovat stránky DOXu.

Zabíjí kreativita umění?

Může tohle zdánlivě nesmyslný tvrzení být pravda? Jaký je váš názor na následující dvě (protichůdné?) teze. (Odhlédněte od generalizace (které se nevyhnu) a často nesrozumitelných formulací, myslím, že jádro je u obou tezí jasné.)

Teze 1: Nové technologie přispívají ke zkvalitnění umění, k lepší distribuci informací a k názorové pestrosti.
Nové technologie (Internet, social media, Smartphones, střihací programy, DJ software, atd...) umožňují každému tvořit. Každý může být DJ a skládat hudbu, každý může být filmař a film si natočit, sestřihat i dostat do světa, každý může napsat knihu a vydat ji na internetu v elektronické podobě. Jedná se o pozitivní fenomén. Nad uměleckým trhem v budoucnu nebude držet ruku úzká komunita producentů, promotérů, vydavatelů a kritiků navzájem si klepajících na rameno. Technologie bourají bariéru mezi světem umění/médií a jejich konzumenty. Je to svobodný trh (na internetu) který určí co je kvalitní a co si zaslouží úspěch. Všichni budou postupně na stejné startovní čáře a ti nejlepší vyniknou - jedná se o přirozenou selekci. Díky novým technologiím jsme lépe informovaná společnost se stále rostoucí kvalitou a diversitou v uměleckých oborech.

Teze 2: Nové technologie pomalu zabíjejí umění, dochází k názorovým vyhrocením a kvalita (informací a umění) umírá ve stínu potřeby se vymezit.
Možnost tvorby vytvořila gigantický prostor plný nekreativního materiálu. Materiálu jež si zaslouží zapomnění/odsouzení. V tomto prostoru je však těžké rozpoznat kvalitní materiál od sraček - čistě kvůli jeho kvantitě. Naše pozornost je díky novým technologiím nesoustředěná. Multitaskujeme - na zapnutém počítači nám běží film, nahráváme do něj fotky z mobilu a v pozadí běží TV. Schopnost člověka rozeznávat kvalitní informace (např. v médiích), či kvalitní umění (hudbu, video,...) se rapidně snižuje. Prostor je tak obrovský, že pokud chce tvůrce "prodat (ve smyslu upozornit na) své dílo" musí oplývat schopnostmi, které nejsou s kreativním procesem spjaté - slizkost na sociálních sítích, podbízení se, zakomponování marketingových mechanizmů do umění, atd... Nové technologie přispívají k unifikaci tvůrčího prostoru, jež se bulvarizuje (média) a extrémní (hipster kultura v umění), zatímco pravá hodnota a kvalita umění umírá ve stínu potřeby se vymezit.

K jaké tezi se více přikláníte? Jak to vnímáte vy?

Hořkost mediální budoucnosti

Nedávno jsem na svym fcb publikoval (díky Evě Š.) tento článek Vítejte ve světě vymyšlených zpráv: jak to skutečně bylo s romskou stranou a uprchlým pokladníkem a doprovodil ho komentářem "Jak nezískat Pulitzera (Shattered Glass)", tj. názvem filmu týkající se vycházející novinářské hvězdy Stephena Glasse, který pravidelně publikoval smyšlené příběhy v magazínu The New Republic (film mj. dávali nedávno na ČT). Analogie mezi Václavem Prokůpkem a Stephenem Glassem se přímo nabízí - oba jsou podvodníci, oba falšovali zdroje a oba zapírali až do poslední chvíle, že se jedná o podvrh.

Jasně. Hlavní rozdíl je v tom, že Glass tak činil především kvůli vlastní prestiži, chtěl nahoru, chtěl být známý a získat si respekt. Proto také psal především o "lehkých tématech" jako např. příběh desetiletého hackera, kterého zaměstná firma, kterou hacknul. Naproti tomu Prokůpek je s největší pravděpodobností (viz. důkazy v článku) xenofobní prase, které celý život prorůstá nenávist k Romům. Ale o tento rozdíl ani tak nejde. S mediální nenávistí a především dvojím metrem vůči Romům se setkáme i na "serioznějších" serverech, než jsou bulvární parlamentní listy: http://www.novinky.cz/krimi/241592-policie-jiz-identifikovala-podezrele-z-macetoveho-utoku-jeden-se-prihlasil-sam.html a kauza "pokladník" právě otázku serióznosti, či chceme zaujatosti médií otevírá.

Podle mne prostě nestačí říct: OK, Parlamentní listy jsou škvár, iDnes, Týden, Deník.cz a Nova diletanti, vyhodit autora článku a vesele pokračovat v soukolí mediálně-reklamního businessu. Pokud ostatní média radikálně volají po lynčování PL, pak se jedná o příznak schizofrenie, jelikož kus PL je v každém z nich. Prokůpek svým článkem šokoval, zaujal, vyvolal emoce a odměnou mu bylo 20 tisíc likeů na facebook a pravděpodobně nejčtenější článek v historii PL. Touhu po kliknutí vyhnal do absurdity, protože článek zfalšoval (většinou stačí dezinterpretace, či "funky headline"). Nechtěně nám však otevřel okno do budoucnosti, jež se bude odehrávat ve znamení války o klik. Papírové noviny postupně úplně vymizí (či se stanou nostalgickou výsadou kavárenských povalečů), dříve (do roka) nebo později (do dvou let) se dočkáme kompletního zpoplatnění seriózního zpravodajství na internetu a záplava přibývajících zpravodajských serverů nebude mít za následek nic jiného, než touhy které dnes Prokůpek symbolizuje.

Trh tlačí média k neseriózním headlineům (např. http://blisty.cz/art/62221.html) a s obsahem si již často nelámou hlavu. Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že většina zpravodajských serverů je jasně identifikovatelná na ose Havel-Klaus a svému postavení bezvýhradně uzpůsobuje obsah. A je vlastně obsah důležitý? "Ve světě kdy vám na každou otázku Google vyhodí dvě odlišné ("pravdivé") odpovědi"*?

Šokovat, zaujmout, kliknout...to je oč tu běží...

*Kmeny str. 502

ADM news vol. 2

1. We love Chinese... food
2. This is my 45, aneb výchova dětí po americku
3. IPO Facebook - One Important Person

1. Minulý týden internetový svět obletěla dvě videa rychlostí blesku. Řeč není ani o prvoplánových videohrách od Lany Del Rey, ani o poslední scéně z Osobního strážce, ale o dvou uživatelských videích "obyčejných" lidí, z nichž se jedno dostalo dokonce i do zpravodajského vysílání českých televizních stanic. Obě videa mají mají dva společné jmenovatele: obě zachycují neortodoxní přístup k výchově dětí a obě pocházejí (byla natočena) ze Spojených států. Co však společného nemají jsou emoce a reakce, jež uvnitř americké společnosti vyvolali.
Silně odsuzující reakci vyvolala výchova "po čínsku", kdy čínský pár nechává své dítko pobíhat ve spodním prádle po zasněžené New Yorské ulici. Opět se tak otevírá otázka, kam až sahá svoboda rodičů ve výchově svého dítěte. Otec vlčích dětí dostal v ČR osm let bezpodmínečně, zatímco otec tohoto dítěte (přezdívaný "Eagle father") pravděpodobně trestu unikne. V žádném případě mi odborně (ani nijak jinak) nepřísluší Orlího otce soudit, důvod proč mne tato informace ve zprávách zaujala je totiž úplně jiný.

Video je totiž na sociálních sítích doprovázeno komentáři typu: "Fuck Chinese people", či "China should be bombed by USA", čínská autorka knihy popisující rozdíly mezi čínskou a americkou výchovou dětí dostává denně desítky výhružných mailů, atd. atd. Čtyřletý He nám poukázal na jeden současný fenomén - obrovskou antičínskou náladu uvnitř americké společnosti, to jest téma okolo kterého se již několik měsíců přešlapuje jako kolem horkého kuřete tajemné chuti za 69,-. Hospodářská krize upevnila manželský svazek těchto dvou velmocí natolik, že rozvod v tuto chvíli nepřipadá v úvahu. Avšak rostoucí počet manželských hádek (který lze očekávat především s začátkem prezidentských kampaní) nemůže vést k ničemu dobrému - pokles poptávky po US dluhopisech, oslabení dolaru, zpomalení US spotřeby, prohloubení ekonom. krize, atd., atd. Předzvěst nabízí stránky (pravděpodobně) budoucího republikánského kandidáta Mitta Romneyho:

"But if you just continue to sit back and let them run over us, the policies of Barack Obama in China have allowed China to continue to expand their, their, entry into our computer systems, their entry… and, stealing our intellectual property…And of course, their, their military capacity…"

2. Co je horšího? Běhat polonahý v jednostupňovém mrazu, nebo přijít ze školy domů a najít svůj noťas rozstřílenej napadrť? Přesně to se totiž stalo patnáctileté Hannah ze Severní Caroliny. Řekněme si na rovinu, že podobná arogance a lenost, jíž Hannah prezentovala ve svém facebook statusu, není pro transatlantický náctiletý punks úplnou raritou. Ale byli jsme jiní? No... popravdě byli. A dost. Ale reagovat na to svou pětačtyřicítkou je už poněkud přehnané. Demonstrací otcovy síly však příběh nekončí...
Tommy Jordan (autor) pod videem zveřejnil svůj facebook profile. Na něm povolil volnou diskusi pod svými statusy (které mimo jiné mají v určitých případech i více jak 9 tisíc likes) a díky svým novým instantním podporovatelům vybral desítky tisíc dolarů na místní charitu. Ke cti Tommymu slouží, že úspěch svého vystoupení nechce (prozatím) nijak komerčně využít ve svůj prospěch a odolně odmítá pozvánky do různých amerických rádií a televizí.


3. A když už jsme opět u facebooku...
...ten tento rok vstoupí na americkou burzu. Každý z nás se tak bude moci "svézt" na úspěchu či neúspěchu této modly 21. století. Probírat se IPO prospekty je stejné jako poslouchat děkovné řeči na českých slavících - všechno to jsou kecy - stejný a nudný. S tím facebookovským mi však pomohl TechCrunch. Tak např. pozitivním znakem by mělo být, že Facebook chce zvýšit svou aktivitu v mobilizování uživatelů k větší společenské angažovanosti:

"We hope to change how people relate to their governments and social institutions. We believe building tools to help people share can bring a more honest and transparent dialogue around government that could lead to more direct empowerment of people, more accountability for officials and better solutions to some of the biggest problems of our time."

Co se však nezmění vůbec je dominantní postavení Marka Zuckerberga. Ten si ponechává 57,1% podíl a koncentruje tak ve své osobě v podstatě veškeré exekutivní pravomoce, a to i např. právo určit dědice Facebooku po svém úmrtí. V internetovém businessu se u volně obchodovatelných společností jedná o raritu:

Proč by nás to mělo zajímat? Nebude to trvat dlouho a Mark Zuckerberg získá svého miliardtého uživatele a bude disponovat informacemi o téměř šestině obyvatel na Zemi. Soukromými informacemi. Informacemi, o jejichž soukromí/ceně/přístupu rozhoduje jeden jediný člověk. Sedmadvacetiletý Mark Zuckerberg, který má o míře soukromí našich údajů poněkud svéráznou představu.

Požár na Šumpersku

Fischer má nejvyšší šanci stát se prezidentem - ACTA - když je mráz roste spotřeba elektřiny - když je mráz roste spotřeba plynu - čeká nás nejstudenější noc v roce - lidé bez domova v Praze přespávají ve stanech - britští bulvární novináři půjdou za špehování hvězdiček do basy - Wilders nemá rád východoevropany - ministerstva budou spořit - zvýšení spotřební daně na víno neprošlo sněmovnou...

Taková je posloupnost prvních 10 zpráv dnešních večerních Událostí na ČT. Nevím podle jakého pravidla se stanovuje pořadí uváděných zpráv, ani nevím zda podléhá nějakým interním či externím pravidlům a regulacím. Pokud je však dodržováno pravidlo důležitosti, pak se ptám důležitosti pro koho? Pro jednotlivce? A jestli ano, tak jakého jednotlivce? Nebo podle důležitosti pro stát? Ať tak či onak, nemohu na základě pořadí zpráv z dnešního večera rozklíčovat ono pravidlo dle kterého řazení zpráv na ČT probíhá. (u Novy a Primy je to celkem jasné - zprávy pro čtenáře bulváru)

ČT24 mám rád, denně ji sleduji (spíše poslouchám) a dle mého názoru je zpravodajství ČT bezkonkurenčně nejlepší v českém televizním prostoru. I tak si však nemohu nevšimnout určité lokálnosti, která dle mého názorů zprávám škodí. Události působí amorfně - jakoby bruslili mezi informačně vytříbeným zpravodajstvím BBC a potřebou zprávy prodat ala TV Nova. V praxi se tato neukotvenost projevuje tím, že Události sice neuvedou (na Nově) tolik oblíbené vraždy, nehody, znásilnění atd..., na druhou stranu si však nenechají ujít příležitost strašících zpráv typu "bude zima, bude mráz". Nemyslím si, že ČT má zapotřebí vstupovat do konkurenčního boje s dvěma největšíma soukromýma TV a koneckonců ani nemůže. Privátní televize mohou překročit nepsané hranice (v zjednodušování, nechutnosti, atd.), které veřejnoprávní překročit nemohou. Proč tedy tento boj podstupovat a nezkusit bojovat komplexitou a kontinuitou zpravodajství? Je to vůbec v českých podmínkách možné? Je vůbec možné témata a informace, které se na ČT24 objevují nejčastěji po 22té hodině nebo vůbec, dostat do hlavního zpravodajství?

Pokud se ČT snaží svým zpravodajstvím v rámci svých možností co nejvíce zaujmout diváky, pak co o nás vypovídá fakt, že 8 z 10 prvních zpráv je lokálního charakteru a zbylé dvě zahraniční mají za cíl spíše fascinovat, než cokoliv jiného. Asi jsem ještě nedospěli. Požár na Šumpersku se nám lépe prodává, než vývoj v Egyptě, v Sýrii, v Pakistanu, či ve zbytku Evropy. Četnost zpráv ze Sýrie je určována dle počtu úmrtí, o Egyptě už se informuje pouze v případě většího masakru (jako v případě vražd na fotbal. stadionu), o Íránu se pravděpodobně začne informovat až poté co začne válka a o zbylých ožehavých územích (Jemen, Pakistán, Afghanistán, Barma...) vůbec. A pokud se k nám přece jenom dostanou zprávy ze zahraničí, např. z Řecka, pak jim figuruje počet zraněných, počet spálených aut a porovnání o kolik vyšší mají minimální mzdu oproti Slovákům. Signál je jasný - to se odehrává uvnitř naších hranic je náš problém, to co se odehrává za nimi se nás netýká. 

Tento týden vyšel v Respektu článek popisující interview Angely Merkelové o budoucnosti Evropy. Respekt v něm mimo jiné popisuje způsob jakým Merkelová mluví o Evropě a evropských problémech. Tyto problémy totiž ztotožňuje s problémy německými - nevidí mezi nimi žádný rozdíl. Merkelová opustila mantinely národoveckého myšlení a plně si uvědomuje komplexitu a provázanost celé Evropy. Ekonomická provázanost jednotlivých zemí a uskupení tak jako tak již dávno smazala národní hranice a narýsovala hranici novou - atmosféru. To, že se tak ještě nestalo v našem vnímání, neznamená že události odehrávající se tisíce kilometrů od nás nemají přímé dopady na naše životy. Kdo si tento fakt musí uvědomit první? Média, nebo lidé? Byla dřív slepice, nebo vejce? 

ADM news vol. 1

1. ACTA hype
2. Dvě tváře nacionalismu
3. Nový druh prezidenta

1. SOPA, PIPA, ACTA... kdo nezná jako by nežil. Za celý týden jsem si nedokázal vytvořit jednoznačný názor na dění kolem těchto čtyřpísmených označení. Asi díky tomu, že se na věcnou diskusi nabaluje čím dál tím víc mladejch punks s maskou Anonymous a celou ji devalvují. Krást filmy a hudbu je podle mě prostě špatně. Pokud autor nesvolí stažení z netu zadarmo, pak bychom mu jednoduše měli zaplatit. Diskuse by se měla otevřít především nad tím, jakým způsobem dostat naše peníze k autorovi, bez nadměrného přerozdělování mezi middlemany (distribuční společnosti) - internet k podobné diskusi a řešením doslova vybízí. Digitální věk s sebou nese ohromnou změnu, změnu kterou velké nahrávací společnosti neradi vidí a na kterou reagují. Spisovatel, hudebník, DJ, filmař, ti všichni dnes vědí kdo je jejich publikum, komunikují s ním online, zásobují jej zákulisními videii, umožňují ochutnávky z připravované knihy/alba/filmu atd. atd. a postupně smazávají onu bariéru, jež mezi autorem a publikem dříve logicky existovala. - a právě o tom je první video. Ne o Anonymous, Ne o Pirátech, Ne o iniciativách svolávající nejrůznější bojkoty (silně pochybuju, že podpořím přímo autora nějakého filmu, když na jeho film nepůjdu do kina, tak jak to po mne žádá tahle výzva: Žádné kino! Protest proti ACTA! Například Huga si tenhle měsíc ujít nenechám.), ale o svobodě internetu. To jest prostředí, jež je motorem inovací a neomezeným prostorem pro sdílení ideí, prostředí, jež by mělo vytvořit těsnější pouto mezi autorem a jeho čtenářem, posluchačem, fanouškem, divákem...

2. Ach jo, ten Pakt rozpočtové stability. Ach jo, ta suverenita. SU-VE-RE-NI-TA. Naše země minulý týden opět prokázala jak hrdinně bojovat proti "zlým bruselským byrokratům" (jež jsme si sami dobrovolně zvolili do organizace do níž jsme sami dobrovolně vstoupili). Jasně jsme dali najevo, že nechceme spolupracovat s 25 ostatními evropskými zeměmi, že chceme být suverénní, že my Evropu nepotřebujeme (to ona nás). Lokální (a dalo by se říci i "lokajní") polívčička nejhrubšího zrna, sledující lokální (partajní) zájmy jedný lokální strany. Je to všechno až úsměvné a hlavně předvídatelné. V době krize roste nacionalismus a nenávist vůči všemu cizímu a volební hlasy tak leží volně na ulici - stačí jen natáhnout ruku. Není nic snazšího než se vymezit proti EU (tj. organizaci jež vznikla mj. proto aby zabránila válkám ve jménu onoho ismu). Na toto téma bylo napsáno minulý týden tuny řádků (mohou být řádků tuny?), takže cokoliv navíc je zbytečné.

Jiný druh nacionalismu od včerejška koluje na státních TV v USA. Jedná se o reklamu na Chrysler, ve které vystupuje americká ikona Clint Eastwood. Hlavními motivy však zde nejsou nenávist, vymezování se, kritika, ale motivace, hrdost a tvrdá práce. Jakkoliv se mi kampaně typu "Buy American" nelíbí, tak mám rád motivační projekty/nápady/proslovy (např. filmový: Theoden v LOTR, Achilles v Troje, Leonidas v 300...)

3. S nadsázkou se dá říct, že od nového roku Tomio Okamura ovládá mediální prostor. Fanoušci New World Order už mají pravděpodobně připravenou konspirační teorii o mediálním spiknutí, avšak za Okamurovým mediálním boomem nestojí nic jiného než schopnost propojení nových médií s lehce extrémními názory. Kolik z vašich lokálních politiků aktivně bloguje (na idnes.cz), natáčí videoblog (na stream.cz), spravuje facebook, atd. atd.? Jestli je větší otevřenost potenciálních kandidátů onen fenomén "celebritizace", jež s sebou ponese přímá volba prezidenta, a před kterým varuje hlava státu, pak jsem jedině rád. Čím více budou kandidáti přímo otevření veřejnosti, tím více se vyvarují případnému mediálnímu šumu, tím více kritické zpětné vazby vyvolají a tím více se dozvíme o obsahu jejich sdělení (zároveň obrovským tempem roste možnost sama sebe zdiskreditovat). Síto nových médií je neúprosné... Pokud si kovaní konzervativci myslí, že by se o volbě prezidenta mělo rozhodovat v hotelu Savoy, cukrárně u Myšáka, nebo v salóncích Bodeguity, tak se zásadně mýlí a já si raději pustím (úsměvný) videoblog Tomia Okamury.)  

Ask President Obama

Politická kultura 21. století v USA - nechej své podporovatele i oponenty zeptat se, interakuj, buď otevřený...
"The President is committed to creating a system of transparency, public participation, and collaboration. That’s why President Obama and more than twenty-five members of his administration will be responding to your questions about the speech all week and talking about the issues that matter most to you (check out the full schedule here)."




Politická kultura 21. století v ČR - neptej se, nestarej se, mlč, tomu bys nerozuměl...
"je spuštěn mediální lynč...nic víc vám k tomu neřeknu..." - 168 hodin od 7:27

Nahá Ewa Farná je lepší příklad...

Pár postřehů z včerejší konference New media inspiration 2012.

• filosofové maj míň záchodů než ekonomové
• Patrik Zandl je bůh
• Středozem neleží na Moravě
• pizzerii trattoria da laura vede moc "chytrá" paní
• Bára Buchtová nemá ségru
• v Brně se mluví pořád stejně
• Respekt si nekoupíš
• sjíždět 100.000vě dimenzionální sjezdovku je megahustě těžký...
• ...obzvlášť když jedeš šusem [:rozuměj derivuješ:]...
• ...a zvlášť když ta sjezdovka má profil jak Manhattan 
• sociální demokraté jsou nejtvrdší crew na facebooku
• mezi kvalitativním a kvantitativním výzkumem je rozdíl!!!
• některý ženy by zabíjely pro vlasy Dominiky Myslivcové...
• ...a podle jinejch uráží jejich pohlaví
• nahá Ewa Farná je lepší příklad, než nahá Helena Vondráčková
• Kinect už rozezná černochy (i malý Thajce)...
• ...zato se psama má pořád problém
• První ročník New Media Inspiration byl prostě skvělej.) 

Nápady co mě baví

2 weby, který podle mě disponují super nápadem a nejsou v ČR ještě obecně v povědomí.

Prvním z nich je Lumosity, tj. stránka, jež vám umožňuje trénovat mozek a to konkrétně v pěti jeho potenciálních dovednostech/funkcích - řešení problémů; paměť; flexibilita; pozornost a rychlost. Tento trénink probíhá prostřednictvím interaktivních her, jež jsou samy o sobě důvodem vracet se zpět na tyto stránky, bez ohledu na to jak vážně to se zlepšením svých mozkových aktivit myslíte. Trénink tedy probíhá zábavnou formou a když nic jiného, jako odreagování to u mne působí na 100% a ještě si procvičím anglickou slovní zásobu (Word bubbles).

Další web pracuje (jak jinak v dnešní době) s problematikou sociálních sítí a již jeho název jasně napovídá, jaký má účel - TransactSocially. Transact Socially v podstatě substituuje peníze zveřejněním informace o "nákupu" na sociální sítě. Logicky se nebude jednat o hmotné produkty, ale např. hudbu, videa, aplikace, atd... Každopádně pro začínající umělce, či vývojáře, kteří primárně potřebují vytvořit hype kolem svých projektů - ideální věc. Jeden z mnoha internetových náznaků "obcházení" klasického trhu, na kterém často musejí umělci pod křídla průmyslových gigantů, aby o ně zakopl pes. Transact Socially je jedna z možností, jež by mohla urychlit proces přímého trhu bez zprostředkovatelů, jež nám prostředí internetu nabízí a jež je např. v hudbě velmi žádoucí. 

Každopádně palec nahoru.

Hájek - Okamura 1:1

...aneb kdo je víc paranoidní?

Hradní vícekancléř (vážně, co je to za funkci?) Petr Hájek je svou oblibou v konspiračních teoriích velmi dobře znám. Miluje kontroverzi a miluje když sám o sobě může číst v novinách (připomíná vám to někoho?). Petr Hájek např. zpochybňuje vysvěcení Tomáše Halíka, americké občanství Baracka Obamy a v neposlední řadě označuje Usamu Bin Ladina za mediální fikci a jeho dopadení za pohádku pro dospělé. Po každém takovémto prohlášení se panu vícekancléři (dokonce ani Word nezná tu funkci) dostane od médií skvělé zpětné vazby, nejčastěji v podobě první zobrazené zprávy na všech mainstreamových zpravodajských serverech. Čím si tuto abnormální pozornost vícekancléř zaslouží? Jedná se snad o osobu, jež prošla volebním mechanismem a disponuje patřičným mandátem? Jedná se o vykonavatele zákonodárné, výkonné, či justiční moci? Jedná se o významnou osobnost z akademické, intelektuální, náboženské, kulturní, či podnikatelské sféry? NE, NE a NE. Tak čím?

Petr Hájek je vícekancléř, nic víc, nic míň. Abnormální kvantita  (ostatní autoři konspiračních teorií, a že jich je na internetu požehnaně, mohou jen závidět) výskytu jeho jména v médiích je otázkou dobrého vkusu samotných médií a jejich svobodného rozhodnutí. A tak to přesně má být. O to více mne osobně překvapil tento článek: http://zpravy.idnes.cz/media-ovladla-nas-svet-k-volbam-uz-ani-nema-cenu-chodit-mini-hajek-p8w-/domaci.aspx?c=A120102_183122_domaci_jj.

Kromě vět typu: "Kýč dalajlamismu tady rezonuje asi 20 let" je na tomto článku, zachycující report extremistického ultrapravicového uskupení (slova bývalého kardinála Vlka) Lipový Kříž, zarážející především Hájkův povzdech nad tlakem a mocí dnešních médií. Ta dle vícekancléře Hájka propagují programový ateismus a podporují deviace, čili jinými slovy informují jistým způsobem o tématech, o nichž by Hájek raději neinformoval vůbec, nebo agresivně (např. pochod homosexuálů).  Sám vícekancléř si však neuvědomuje, že popírá sám sebe. Fakt, že nacionalistické názory člověka, který nedisponuje jakýmkoliv výše zmíněným mandátem, jsou zveřejňovány dnes a denně na předních stranách většiny českých deníků, popírá samotné poselství o zmanipulovaných médiích. Média dávají prostor celé škále názorů, včetně těch extrémních (čehož je Hájek zářným příkladem) ve většině (neřku-li všech) probíraných problematikách a je jen na nás a našem svobodném rozhodnutí k jakému názoru se přiklonit, či jaké médium číst. Pokud Hájek tuto svobodu slučuje s médiokracií - budiž, ale nejedná se o nic jiného než dětinský brekot ve stylu "ta zlá média nepíšou to co JÁ chci". 

Pokud lze s vícekancléřem Hájkem v něčem souhlasit pak je to trend banalizace a zjednodušování zpráv ze strany médií, jehož příčinnou však dle mého názoru je mediální trh samotný (žádná tajemná síla s cílem manipulovat), potažmo chování jeho spotřebitelů (čtenářů). Tuto problematiku jsem nakousl v mých předchozích příspěvcích a bude mne zajímat i v příspěvcích budoucích. Teď ale k Tomiovi.)

Ach Tomio, Tomio. Dostalo se za poslední dny nějakému potenciálnímu prezidentskému kandidátovi většího PR než právě tobě? Jan Švejnar či Přemysl Sobotka dohromady nebyli skloňováni v médiích během uplynulého roku tak často jako ty za poslední týden. A ty si ještě stěžuješ (http://www.parlamentnilisty.cz/rss/zpravy/Okamura-Nekdo-se-me-boji-Slysel-jsem-ze-na-me-chystaji-spinu-218813) že na tebe (a kdo vlastně? "někteří lidé?") chystají špínu! Celá tato potenciální kandidatura neoficiálního mluvčího českého cestovního ruchu je směšná věc, ale zajímavá je, v kontextu Hájkova spílání, právě role médií. Okamura prodává. Média nám neříkají abychom Okamuru volili (spíše naopak), ale čistě informují o jeho názorech a komentářích, protože jeho jméno v headlinu v těchto dnech znamená zaručené kliknutí. A v tom je celý vtip - média se nestarají, zda Okamura zastává tradiční katolické hodnoty, zda podporuje Dělnickou stranu, či zda by zavedl trest smrti. Média se starají o to, aby uspokojili co nejvíce jedinců na straně poptávky. Pokud tedy zrovna nepíší, takovým způsobem jakým bychom si představovali, neviňme je, ale nás samotné, my jsme ta poptávka, my jsme ti jednotlivci, my jsme ti co stojí ve frontách před trafikou, my jsme ti kdo třímají v rukách myš. Nevytvářejme iluze zmanipulované společnosti. Nevytvářejme iluze všemocných médií.

Na závěr přikládám video demonstrující jazykovou vybavenost špičky českého cestovního ruchu, jež nás reprezentuje v nejvýznamnější celostátní americké televizi CNN.) 

http://www.youtube.com/watch?v=iZVWBGLTLz8 

Ovce křičí: „Nebuď ovce!“ 2/2

Kde hledat v době informačního zahlcení pramen názorů jedince na celospolečenská témata?

Jak je možné, že většina (generalizuji, čistě empiricky v z mého okolí můžu říci cca 90%) populace má jasný názor v otázce radaru, EU, globálního oteplování, Obamy, atd.? 

Lidská společnost je závislá na informacích, jež se k ní skrze média dostanou, přičemž k médiím chová bazální důvěru ve věci objektivnosti prezentovaných informací. Jak s touto důvěrou média pracují není nezajímavá otázka, avšak tato otázka není pointou mého příspěvku. Není v silách žádného člověka čerpat informace o všech tématech z mnoha zdrojů, neřku-li z primárních, a podrobovat je kritické analýze, proto si většinou utváří názor na základě důvěry k jemu sympatickému médii, či osobnosti. A to je špatně. Každý názor, který chceme prezentovat v rámci celospolečenské diskuse, musí podléhat vlastní kritické analýze a nikoliv pouze důvěře ve zdroj. Pokud se tak neděje, vznikají nebezpečné názorové korelace a poměrně jasné rozdělování společnosti na dvě soupeřící poloviny.

Příklad.

Kolik lidí volajících po suverenitě ČR a vystoupení z EU má názor, že globální oteplování je velkou hrozbou pro naši planetu?

Kolik lidí podporující práva homosexuálů by brojilo proti podepsání Kjótského protokolu? 

Kolik lidí usilujících o co nejvíce volný trh podporuje volnější evropský přístup v otázce imigrantů?

Ve všech otázkách jsou spojeny problematiky, které spolu téměř nesouvisejí, a přesto by se u všech odpověď limitně blížila nule. Proč je to problém? Vznikají nám zde dva názorové archetypy, přesvědčení o své pravdě, mezi nimiž už není možná diskuse. V prostředí ČR lze tento jev demonstrovat na tolik známém názorovém souboji pravdolásky s klausoláskou.

I za šíleného předpokladu, že by jedna z těchto stran fakticky disponovala lepšími/pravdivějšími/objektivnějšími názory ve všech celospolečenských tématech, pak je pořád výše zmíněná korelace velkým nebezpečím. Slepé názorové následování autorit, z nás tvoří kmeny (analogie s knihou Vladimíra 518: http://shop.biggboss.cz/products/kmeny) jejichž uniformou je názorová poslušnost k autoritě samotné. Názorová uniformita rovná se manipulovatelnost. Nehledě na fakt, že každý kmen má svá média, svou pravdu, svou objektivitu. V prostředí internetu se zdroj vždy najde! Pravda je zde relativizována, pravda je nepojmenovatelná, pravda je přizpůsobována výsledku, jež má interpretovat. V prostředí, kde je pravda takto znásilňována, lze jen těžko vést debatu.

Za typický příklad názorového kmenismu a jeho důsledků může posloužit kauza Drobil, kdy byl jeden z ministrů ČR jasně usvědčen z nabádání ke zničení korupčních důkazů http://zpravy.idnes.cz/audio-ministr-drobil-vyzyva-sefa-fondu-michalka-at-znici-dukazy-o-korupci-1ra-/domaci.aspx?c=A101215_115521_domaci_jan. Drobil je však blízkým přítelem vůdce kmenu (VK), který zpochybnil věrohodnost úředníka, jenž na korupci upozornil (Libora Michálka), jehož mj. označil za lumpa a darebáka http://www.novinky.cz/domaci/220482-tajna-dohoda-vv-nominuji-policejniho-prezidenta-ods-superinspektora.html, načež kmen "klausolásky" rozmělnil debatu na marginální aspekty kauzy (etiku odposlouchávání, Michálkovu minulost a v neposlední řadě Michálkovo náboženské přesvědčení http://www.lidovky.cz/neni-ten-michalek-jehovista-pta-se-klausuv-vicekancler-hajek-prn-/ln_domov.asp?c=A110106_213003_ln_domov_ani). V konečném důsledku se pak kauza rozmělnila jak fakticky (nebyl nikdo poslán do vězení), tak mediálně (nerozebírala se korupce samotná, ale výše zmíněné osobní přestřelky; neupozorňovalo se na roli KPMG v kauze, atd.) a byla nahrazena další, aktuálnější, kauzou, což s sebou neslo nepřímé následky - frustrace společnosti, potenciální strach úředníků z moci, oddálení reálného života od života veřejného.

Názorový kmenismus, či chceme-li ovečkovství, chápu jako jednu z největších překážek progresivního vývoje společnosti. Kdo na této překážce nese největší vinu? Politika? Média? My všichni?

Ovce křičí: „Nebuď ovce!“ 1/2

Žijeme v nejsvobodnější době v celé historii českých zemí. Máme svobodu projevu, svobodu shromažďování, svobodu pohybu a všechny výdobytky s těmito svobodami související. Můžeme si svobodně myslet a říkat (skoro) všechno co chceme a hojně těchto svobod využíváme. Avšak jak moc svobodně přemýšlíme nad názory, které reprezentujeme, které říkáme a za kterými si stojíme? Nakolik jsou naše názory opravdu naše? Lze každou větu klasifikovat jakožto náš názor momentem jejího opuštění dutiny ústní?

V současné podobě informační společnosti je jedinec zahlcen nadbytkem informací. Tisk, televize, rozhlas a v neposlední řadě internet denně chrlí nové a nové informace ze všech oblastí lidského počínání a tempo, kterým se k nám tyto informace dostávají, se neustále zvyšuje. Tento jev, umožňující jedinci vyhledávat různé pohledy na téměř veškerou rozebíranou problematiku, je bezpochyby pozitivní. Čím více informací mám k dispozici, tím lépe se mohu rozhodnout, či utvořit názor.

Problém tkví v tom, že každý jedinec má své mantinely absorpce informací. Přirozeným procesem selekce, tak z médií čerpáme pouze omezené kvantum informací, přičemž existují prakticky dva možné přístupy:

1. snaha o co největší rozsah - snažím se o co možná největší přehled napříč všemi aktuálními informacemi
2. snaha o jasné zaměření - vyberu jednu až dvě hlavní informace a v delším časovém období je podrobuji kritické analýze (např. porovnáním jejího podání z různých zdrojů)

Oba tyto přístupy mají jednoho společného jmenovatele - plytkost obsahové znalosti u většiny společenských problematik, jež nám média servírují. U prvního příkladu se jedná o plytkost stoprocentní, v případu druhém o částečnou. Co si pod oněmi problematikami představit? Jedná se především o celospolečenská témata, tj. témata dotýkající se v praxi nás všech. Řeč je např. o tématech typu "finanční krize", "Evropská unie", "vliv člověka na globální oteplování", atd.. Tématech, jež názorově rozdělují společnost na dva tábory, a to i přes fakt, že se nad nimi nevede a nikdy nevedla ucelená celospolečenská debata. Tento paradox je vysvětlitelný právě kvantitou a tempem podávání nových informací. Ještě před vznikem televize se celé rodiny scházely u rozhlasových přijímačů a poslouchaly zprávy, jež zpravidla bývaly obsahově (ne názorově) stejné napříč všemi stanicemi. Médium tak bylo schopno vyvolat celospolečenskou debatu, jelikož mělo možnost lidem nabídnout pouze omezený počet zpráv (těch nejdůležitějších). 

Jak v praxi pracuje společnost s informacemi dnes?

Dámy (z) ekonomky

Nedávno mi Terka řekla, že viděla na ČT24 kousek pořadu Tah s dámou, ve kterém byl hostem mmj. Tomáš Sedláček, a jelikož Tomáše Sedláčka rád poslouchám, tak byla náplň předvánočního večera jasná.

Voila: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10315089302-tah-damou/211411058160045/video/

Odhlédnu-li od obsahu, je pro mne nejzábavnější/nejzajímavější forma, jakou se řečníci prezentují. Dámy vědí, dámy nám říkají jak to přesně je a jak to přesně bude, dozvídáme se o hroucení států, společnosti, o agónii atd., do toho pár afektovaných poznámek typu, "buďte gentleman", nebo "dáma z Německa" a Sedláčkova (kladoucího si otázky, používajícího kondicionál, vyzývajícího ke spolupráci a umírnění) představa o klidné rozpravě s příjemnými dámami nad karafou vody bere za své. Fakt, že zůstalo pouze u nervózního poklepávání pravou nohou jde Tomášovi k duhu. Kdo z nás by to vydržel?.)

I přesto, že nám dámy nabízejí zaručené recepty řešení dluhové krize (od bankrotu půlky Evropy po zestátnění největších bank), jsou dle mého názoru ony samy jejím produktem. Každá krize plodí radikálnost - v tomto případě radikálnost projevu a radikálnost názorovou (ta nemusí být vždy na škodu). V době krize roste poptávka po radikálních řešeních a po radikálním vystupování (viz. Bátora, Tea Party, Vandas, atd.) a ve společnosti, ohrožené představou, že jí končí léta vysoké spotřeby, roste touha trestat, nepomáhat, soudit...

Tato názorová radikálnost a s ní spojený radikální projev, skýtá dle mého názoru v oblasti médií 2 velká nebezpečí:

• Radikálnost prodává - média (logicky) uspokojují poptávku po těchto názorech, a tudíž v určitých tématech vzniká představa, že se jedná o většinový názor, ale především nedostává (poměrově) prostor ucelená debata nad globálnějšími řešeními, jež jsou zahalena hávem pochybností, ideí a neuchopitelnosti
• Radikálnost vytváří iluzi pravdy - kdo zní přesvědčivěji? duo Švihlíková Šichtařová (mmj. obě bývalé studentky VŠE) nebo Tomáš Sedláček? 

Mně osobně v tomto procesu nejvíce fascinuje právě aktuální mediální diskurs a způsob jakým by mainstreamová média mohly působit jakožto moderátor diskuse nad budoucností Evropy. Ale o tom až jindy...)

Na závěr 1 odkaz:

Jak já si představuji přístup diskutujících v pořadu ČT24: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10252839638-hyde-park/211411058081220/video/