Ovce křičí: „Nebuď ovce!“ 1/2

Žijeme v nejsvobodnější době v celé historii českých zemí. Máme svobodu projevu, svobodu shromažďování, svobodu pohybu a všechny výdobytky s těmito svobodami související. Můžeme si svobodně myslet a říkat (skoro) všechno co chceme a hojně těchto svobod využíváme. Avšak jak moc svobodně přemýšlíme nad názory, které reprezentujeme, které říkáme a za kterými si stojíme? Nakolik jsou naše názory opravdu naše? Lze každou větu klasifikovat jakožto náš názor momentem jejího opuštění dutiny ústní?

V současné podobě informační společnosti je jedinec zahlcen nadbytkem informací. Tisk, televize, rozhlas a v neposlední řadě internet denně chrlí nové a nové informace ze všech oblastí lidského počínání a tempo, kterým se k nám tyto informace dostávají, se neustále zvyšuje. Tento jev, umožňující jedinci vyhledávat různé pohledy na téměř veškerou rozebíranou problematiku, je bezpochyby pozitivní. Čím více informací mám k dispozici, tím lépe se mohu rozhodnout, či utvořit názor.

Problém tkví v tom, že každý jedinec má své mantinely absorpce informací. Přirozeným procesem selekce, tak z médií čerpáme pouze omezené kvantum informací, přičemž existují prakticky dva možné přístupy:

1. snaha o co největší rozsah - snažím se o co možná největší přehled napříč všemi aktuálními informacemi
2. snaha o jasné zaměření - vyberu jednu až dvě hlavní informace a v delším časovém období je podrobuji kritické analýze (např. porovnáním jejího podání z různých zdrojů)

Oba tyto přístupy mají jednoho společného jmenovatele - plytkost obsahové znalosti u většiny společenských problematik, jež nám média servírují. U prvního příkladu se jedná o plytkost stoprocentní, v případu druhém o částečnou. Co si pod oněmi problematikami představit? Jedná se především o celospolečenská témata, tj. témata dotýkající se v praxi nás všech. Řeč je např. o tématech typu "finanční krize", "Evropská unie", "vliv člověka na globální oteplování", atd.. Tématech, jež názorově rozdělují společnost na dva tábory, a to i přes fakt, že se nad nimi nevede a nikdy nevedla ucelená celospolečenská debata. Tento paradox je vysvětlitelný právě kvantitou a tempem podávání nových informací. Ještě před vznikem televize se celé rodiny scházely u rozhlasových přijímačů a poslouchaly zprávy, jež zpravidla bývaly obsahově (ne názorově) stejné napříč všemi stanicemi. Médium tak bylo schopno vyvolat celospolečenskou debatu, jelikož mělo možnost lidem nabídnout pouze omezený počet zpráv (těch nejdůležitějších). 

Jak v praxi pracuje společnost s informacemi dnes?