3 filmové recenze pro kukátko.cz

Prisoners: http://www.kukatko.cz/clanky/recenze-zmizeni-mezi-artem-a-hollywoodem/

Gravity: http://www.kukatko.cz/clanky/recenze-vesmirne-hledani-pudy-pod-nohama/

Pěna dní: http://www.kukatko.cz/clanky/recenze-pena-dni-jako-drogovy-raus/

Caraxe nebo Janýra?

Znáte to. Dneska na těch internetech snad neexistuje žádný prostor, kde by na vás nevyskočilo téma gladiátorských her v podobě přímé volby. Márovi Zuckerbergů vděčíme za online sondu do neryzejší podoby českého kreténismu (http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/kretenizmus-kretenismus) v podobě diskusních vláken pod statusy novinářů, nenovinářů, studentů, sportovců, modelek, batolat, psů, no prostě všech. Díky čau.

Není lepší jít radši do kina, nebo si pustit doma film? Je! A jelikož je čas žebříčků a hodnocení, tak přikládám svých TOP 5 filmů (bez pořadí), které mají u roku výroby uvedeno 2012. Informační hodnota mého žebříčku je naprosto stejná jako příspěvky všech online celebrit typu Janýr, Patočka, Samková nebo Kotrba, (tj. v záplavě ostatních žebříčků) - nulová, ale alespoň píšu o tom co mám rád. Naopak hodnota samotných níže uvedených filmů je podle mě nesrovnatelně větší. Kromě jednoho se všechny filmy stále dají zastihnout v kinech. Tak hurá ven...

Beasts of the Southern Wild - Film na který by Ladislav Jakl a zbylí členové servil-party opravdu, ale opravdu neměli chodit

Cosmopolis - Emočně vyprahlej kyber-kapitalista, miliardy dolarů, budoucnost a krysy jako jednotka měny.

Holy Motors - Další film z bílé limuzíny. Naprosto jinej film. Naprosto jinej Carax.

Moonrise Kingdom - Nejlajkovanější komentář pod timhle videem mluví za vše.

Ve stínu - Jak aktuální pro výše zmíněné diskuse. Kapitán Hakl na hrad!

Wachovski proti upírům

Film Cloud Atlas považuju osobně za vizuálně epický a obsahově lehce složitý dílo, který ve velký míře přenechává divákovi dějovou iniciativu a počítá s jeho představivostí. I tak (pravděpodobně kvůli US trhu) poměrně agresivně a explicitně na konci filmu vysvětluje jednu z otevřených myšlenkových rovin. Ale nevadí.

Oproti tomu Sága Twilight je prvoplánová jednoduchá sračka, vypuštěná s jediným cílem - dostat z jasně definované cílové skupiny cash. Tuto cílovku lze lehce poznat po sluchu:

před kinem: "...něco nenáročnýho prosimtě..."

v nákupnim centru: "...no a von(a) mi řikááá..."

při jídle: "...prosimtě von(a) je úplná kráva..."
u zkoušky: "...hihihi..." 
ve škole: "...já toho mám strašně moc do práce..."
v práci: "...já toho mám strašně moc do školy..."
do telefonu/na ulici/doma/všude: "Já..."

... anebo zajít do vybraných VŠ.

tržby?
Cloud Atlas za 3 týdny 10 mil. USD
Twilight za první víkend 141 mil. USD

Závěr: Když děláte byznys, kašlete na nějaký komplexní díla. Vyberte si úzkou cílovou skupinu, která opravdu, ALE OPRAVDU nemá čas na "něco složitýho" (zvlášť "když toho má teď tolik") a vysajte (tady smích prosím) ji až do dna nějakym přízemnim produktem. A vo tom to přece je, že jo Vašku?

Je film byznys jako každej jinej?

text může sloužit jako úvodník k tomuto videu

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1096898594-udalosti-komentare/212411000371120/obsah/230624-privilegovany-film/

Zápisky z LFŠ 4/4

Poslední den - únava - přehršel dojmů - krásný počasí. Po ránu si přivstanu (na zemi stejně nejde spát víc jak 4 hodiny) s cílem natočit si pár záběrů UH, ale dopadá to jako obvykle a foťák zůstává v baťohu. Alespoň si tak na autobusáku koupím lístek do Prahy na 3am. Překvapuje mne, že lístek je o třetinu levnější než lístek vlakový, navíc cesta trvá kratší dobu. Pecka. Od 9ti mám možnost napravit včerejší rest v podobě filmové odysey. Stan Espace Orleans je téměř prázdný, a tak se mi daří uloupit nejlepší sedadla - filmové úterý může začít. Kick it Kev.

Vydobytého pohodlí (řada jíž protíná spojovací ulička) se mi nechce vzdávat a tak se rozhodnu zůstat v Espace Orleans i na další film. Rozhodnutí je to jednoduché, jelikož se bude promítat Tejút, film který jsem před dvěma lety nemohl najít (ukrást na netu) ve chvíli, kdy ve mě vřela touha shlédnout ambientní film. Tejút nebo-li Mléčná dráha je soustava deseti statických záběrů, ve kterých se odehrává neorganizovaně organizovaný děj. Estetika je zde postavena na piedestal a milovníci zlatého řezu prožívají orgie. Ambientní hudba (v podstatě zhudebněné ticho) umocňuje kompoziční celky a umožňuje divákovi vlastní interpretaci minipříběhů. To mě na tomhle filmu bavilo asi nejvíc. Člověk byl přímo vybízen k vlastní iniciativě a nutno říct iniciativě pozitivní, čímž se pro mne Tejút zařadil do Top 3 filmů na LFŠ pro tento rok. Překvapením pro mne bylo jméno režiséra - ano, tím nebyl nikdo jiný než Bence Fliegauf (režisér Dealera). Stálo tak přede mnou rozhodnutí, zda si zkazit dojem z filmu další galaxtickou sebeláskou, a nebo mu dát druhou šanci. Toto dilema za mne vyřešili vedlesedící, kteří Benceho toužebně očekávají a kteří by pravděpodobně mé "s dovolením" ani nezaregistrovali. Benedek překonává svůj výkon s Dealera s rezervou jakou mívala Isinbajeva na 4,80 ve dnech svý největší slávy. Tak např. film natočil v období kdy intenzivně praktikoval zen buddhismus, klasický způsob meditace je však pro něj příliš konvenční a neuznává ho, raději medituje při lyžování, skateboardingu, plávání, sexu, nebo hitchhikingu; A Bence pokračuje: světoví umělci a galerie se o něj přetahovali kvůli jeho vytříbenému citu pro estetiku, ale on řekl ne! V tomto stylu probíhala diskuse přes půl hodiny... a na můj osobní vrchol řadím diskusní pasáž o hudbě. Benedek (samozřejmě) vydal své vlastní ambientní album a ambientní hudbu doslova miluje, denně ji poslouchá a nedokáže si bez ní život představit. Na dotaz jaký je jeho nejoblíbenější umělec z tohoto žánru však odpověď (překvapivě) nezná. Nezná totiž žádnýho. Absolutně symbolicky tak Benedek ze svýho nejoblíbenějšího hudebního stylu zná jen jednoho umělce - sama sebe. Cestou na oběd tak přemýšlím jakým způsobem vnímat film i umění jako takové. Izolovaně od jeho tvůrce? Od jeho publika? Svého času jsem přestal chodit na hiphop koncerty kvůli publiku, které jsem tam potkával. Je to správně? Nějak se nemůžu přenést přes to, že autor jinak skvělýho filmu je asshole a modla unifikovaně vystajlovanejch středoškoláků a studentů arts managementu na VŠE. Nevim dál.

Cestou ke Hvězdě se srážim s Marošem a jeho kámoškou, poobědváme chipsy s pivkem a vyrážíme každý jiným směrem. Masterclass s Bencem si opravdu už nestřihnu a tak mířím na současný ruský film Lovec od gruzínského režiséra Bakura Bakuradzeho. Zpracování popisující obyčejného sedláka(?), žijícího svůj obyčejný život na jatkách a vyrovnávajícího se svým obyčejným životem s odkazem hrdinství Sovětského svazu, je prostě a jednoduše až příliš obyčejné. Jedná se o neuvěřitelně rozvleklý film, který ani zajímavá messege nemůže zachránit. Škoda.

V průběhu filmu doráží s lehkým cca 50ti hodinovým zpožděním do Hradiště černošicko-americká parta, čítající Adama, Kryštofa a dvě Američanky, které svou nedostatečnou výšku nahrazovaly lehce hlučnějším projevem, avšak postupem času a hlavně vína první pozici v tomto ohledu přebral někdo jiný.) Na úvod pro tuhle partičku vybírám klasickou festivalovou lahůdku Mezi dvěma světy - zfilmované srílanské poetično kombinující chaotický střih s nejednotnou dějovou linií nás zavádí nejdříve do centra velkého města kde nefungují televize a kde zuří pouliční nepokoje (nejvíc to schytá týpek v kostýmu Mickey Mouse) a následně i do typické asijské džungle. Ta umožňuje režisérovi dokonale čistý celky, jež jsou asi největší přidanou hodnotou tohoto filmu. I přes veškerou snahu se mi ale nedaří poskládat tuto obrazovou mozaiku do uchopitelného čehokoliv a jak se následně dozvídáme v diskusi s režisérem, tak to snad ani nešlo, jelikož jak sám přiznal, samotný film včetně střihu a kamery vnikal (schválně) totálně punkově.

Do Atomového Ivana, kterého jsem si vybral jako highlight dne, nám zbývá hodina a půl, tudíž v aktuální sestavě nerealizovatelný úkol. Ubytování, small talky, junk food, atd. klasika. Nakonec dostávám info, že atomovej Ivan nebyl žádná velká hitparáda, takže si můžeme v klidu projít centrum a pak vzhůru na Abbáse Kiarostamího a jeho Zkušenost. Z nulového očekávání se nakonec vyklube perfektní lekce z vypravěčství. Sám režisér v následné diskusi svůj film tak trochu shazuje a láká na své další filmy, nicméně z dosavadního počtu shlédnutých filmů řadím Zkušenost do absolutně nejlepších. Jasně srozumitelnou dějovou linii doplňují téměř v každém druhém záběru linie geometrické. Kiarostamí je využívá jak při kompozici záběrů, tak přímo v záběrech samotných jakožto ohraničení obrazu, při odrazech zrcadla, stínů, atd. S dobrým pocitem odcházíme s kina.

Víno, hermelín, víno - je čas na dnešní šestý a zároveň poslední fillm - Blackulu. Už cestou na něj někde ztrácíme Američanky a Kryštof sál opouští ještě v průběhu proslovu Olafa Mollera. Tento proslov už je doprovázen lehce hlasitým Adamovým komentářem, který Olafovu genialitu samozřejmě ještě nemůže docenit. O epičnosti Blackuly vypovídá hned první záběr, kdy se černošský obchodník (nebo princ?) setkává v Transylvánii s hrabětem Draculou, který ho nemilosrdně ztrestá (jak jinak než prokousnutím hrdla) za nevůli prodávat drogy černošským dětem. Největší rumunský drogový dealer tak dá vzniknout klasickýmu blaxpotation hrdinovi a zbytek znáte - auta, ženský, upíři, a tak... Chvíli po tom co se někdo rozsekal vzadu v sále na schodech vycházím z kina, dám checka s Adamem, pivko s Marošem a razim směr Praha. 22 filmů za 4 dny mi vytvořilo v hlavě kráter, který se snažím v průběhu následujícího dne zaplnit spánkem a půlnoční premiérou Dark Knight Rises v Bio Oko, kterou víceméně celou probdím. Odnáším si z ní však alespoň komiks (Návrat temného rytíře) a jako správný ignorant zjišťuju, že jeho četba předčívá všechny 3 filmy dohromady. Především pak závěrečnej souboj Batman vs. Superman se z Nolanovou atomovkou (nebo co to bylo za bombu) nedá srovnávat.

Filmu zdar.

Zápisky z LFŠ 3/4

V rámci rekonvalescence vlastních zad na nedělní noc volím internát Mojmír, kde mi umaštěný (symbolicky od uheráku) recepční sděluje, že mi společnost na pokoji budou dělat tři dámy, což ve mě vyvolá vzpomínku na Big doll house. Tři chrnící šestnácky se s Pam Grierovou moc srovnávat nedaj, a tak po ránu vyrážím na Sindibáda. Jdu na blind. Od maďarského filmu z roku 71 nečekám vůbec nic a má očekávání nejsou o moc překonána. Sindibádova nekonečná osobní zpověď o děvkařství, prolnutá snovými prostřihy a obžérstvím (během jedné scény spořádá jelena, kance i kachnu) ve mně vyvolala touhu po filmu mainstreamovějšího charakteru.

Tím mají být Poupata (a nakonec také jsou). Vítěz Českého lva za nejlepší film dle očekávání zaplňuje mobilní stan Espace Orleans do posledního místečka, čímž podíl kyslíku na osobu klesá na absolutní minimum. Tento fakt očividně nevadí sdružení uherskohradišťských matek sedících za mnou, které rozebírají tu dovolenou svých synů, tu příjezd "zlíňáků", kteří se "chovají jako kdyby všechno znali a všude byli". Jó ty zlíňáci. Po lekci lokálního hateu začíná tolik oceňované sociální drama Poupata. Fontánu deprese z nepojmenované západočeské vesnice startují dvě pokuřující patnácky řešící těhotenství jedné z nich, to vše v atmosféře popele, sněhu a průmyslového panorama. "Krása". V této atmosféře se odehrává v podstatě celý film a člověk má tak dost času přemýšlet, zda na tom český film byl poslední rok opravdu tak špatně. Kontinuální pojmenovávání českých maloměstských archetypů (hazard, alkohol, bezvýchodnost) začíná dost nudit a dojem tak spraví až Kateřina Jandáčková, jež svým charismatem v závěrečné diskusi převyšuje režiséra o desítky stupňů. Přese všechnu kritiku se jedná o nadprůměrný český film, který se stal spíše obětí Českého lva než-li jeho vítězem.

Kloubouky, námořnický trika, nediotripcký brejle s černejma obroučkama a účesy na žaluda (ala Vojta Dyk) signalizují, že hipsters si tento rok oblíbili především němé černobílé filmy s živým hudebním doprovodem (what a surprise). Perfektní zvuk dodává filmu On, hrdina dne z roku 1927 ideální dramatickou atmosféru a naopak potlačuje jeho přirozenou grotesknost. Suma sumárum kulturní zážitek se vším všudy.

Rozhoduji se poprvé zhřešit vůči filmové odysee a místo Reduty 2 volím Kulturní dům a film Dealer. Kdo by taky odolal copywritersky geniálnímu textu na první straně filmových listů (viz. obrázek). Tempo filmu, popisujícího obchůzku drogové klientely, silně kolísá a z nezapomenutelného filmového zážitku srovnatelného s Trainspottingem se stává unylá obrazová onanie vystupující z šedi pouze zajímavě pojatou kroužící kamerou. I ta vás však po polovině filmu musí začít srát, protože se jejímu pohybu přizpůsobuje rychlost dialogů a z minutových rozhovorů se stávají 20ti minutové záběry ve kterých (ne)herci čekají na pootočení kamery, aby se mohli konečně vymáčknout. Naprostý nedostatek autenticity tak vynahrazuje alespoň zajímavé vizuální pojetí vybraných záběrů (závěrečné solárko, tunelová scéna s předáním dítěte). Po skončení dvouhodinového utrpení mne však to nejhorší teprve očekávalo - diskuse s režisérem Benedekem Fliegaufem, hrdinou hipsta komunity. Benedek se zamýšlí nad svou vlastní genialitou, existencialismem, skateboardingem, či (wait a minute) sám sebou. Temnost vlastního filmu ho přímo "děsí", chtěl prý spáchat sebevraždu, ale raději natočil Dealera, všichni kdo (samozřejmě stejně jako on) mají za sebou temnou drogovou minulost jeho film adorují (a ti kdo ne, tak jsou na drogách). Diskuse se stává čím dál tím více komickou, bohužel zjišťuju, že se směju sám, čímž vyprovokuji desítky opovržlivých wayfarer pohledů. Nejsem schopen rozpoznat pravé umění. Odcházím se smát ven.

Chuť si spravím až v čínsko-thajském bistru, kde polovina zákazníků hoduje nad smažákem s hranolkama. Kung-pao s půlitrem Kofoly za 65,-. Miluju Moravu. Moravský Thajec (nebo Číňan?) mi jídlo ochotně zabalí abych si ho mohl vzít na náměstí, kde mají promítat Čtyři slunce (po Poupatech se jedná v podstatě o masochismus), ale chyba lávky (respektive programu). Pokud Bohdan Sláma do svýho filmu  nezlanařil Tidu Swinton, tak se někde stala chyba. Samozřejmě se jedná o film We need to talk about Kevin - k jídlu ideální volba. Trocha Hollywoodu po Bendekovi rozhodně neurazí. Ke všem těm ukousanejm nehtům, prasečí krvi na zdech a záběrech na pětiletou holčičku prostřelenou šípem jsem díky unavě lehce apatickej a jasně sdělěnou messege obdržuji, chápu, vstřebávám. Hollywood po mně jakožto divákovi vlastní iniciativu neočekává - výborně. Ke konzumaci večeře patří i konzumace kulturní. Popcorn do kina nepatří, Kung-pao na Masarykovo náměstí ano.

23:59 - Olaf Moller - Blaxpotation - Foxy Brown (Pam Grier). Jsem šťastný.

Zápisky z LFŠ 2/4

Punk k LFŠ patří, i tak si ale příště vemu aspoň deku. Po čtyřech hodinách spánku vstávám z koberce ZŠ Sportovní a vyrážíme do prosluněného Uherského Hradiště. Ožralýho Mareše, ani politiky lokálního významu válející se po zemi na tomhle festivalu nepotkáváme. Místo toho před školou už po ránu středoškoláci posilujou na venkovních nářadích (neboli free outside gym).

Čeká nás Schůzka s (kosmopolitní) Venuší. Pokud si nějaký film zaslouží přízvisko mezinárodní, pak je to rozhodně tato dvouhodinová freska maďarského režiséra Istvana Szabo. Film vznikl v americko-japonsko-britsko-maďarské koorodukci, odehrává se ve Paříži a Budapešti a Marian Labuda v něm hraje východního Němce. Každá z národností je ve filmu občas až groteskně karikována (stávkující Francouz, spořivý Labuda, excentrická Italka se špagetami, sebestředný Amík), jež znemožňuje důvěryhodnost dramatické roviny, nicméně pokud beru Schůzku s Venuší jako komedii, pak je to komedie výborná. Připojí-li se k tomu hudba R.Wagnera (výběr zaručující francouzsko-německé konflikty) pak musím zařadit tento film do té lepší poloviny z letošní LFŠ.

Na přesun z Domu Kultury do Reduty mám přesně minutu. Zvládnu to za dvě, ale i tak už mne černovlasá slečna s baterkou v ruce nechce pustit do sálu. Nakonec ale přece jenom jedno místo zbylo, a tak se přesouvám v čase a místě na Filipíny roku 1971. I přesto že je film Big Doll House uveden v rámci Blaxpotation, tak rozhodně nenese charakterictický znaky tohoto žánru (později se dozvídáme, že je v této sekci zařazen kvůli Pam Grier). To ale vůbec nevadí. Tohle atmosférický béčko z ženský věznice už od první písničky "Long time woman" nasazuje parádní tempo, ve kterym ani na chvíli nepoleví (mučení, nahota, bahenní bitky, alkohol, vodní děla), ba naopak film ke konci graduje až k epičnosti v podobě polonahých modelek v každé ruce svírajících kalacha proti stonásobné přesile.

Po zasloužené pauze v pojišťovně Wustenrot, jež si uvědomila, že během filmovky vydělá víc peněž, když bude na svym nádvoří grilovat krkovičku, čekáme na Terku až dodiskutuje se Sauronem a vydáváme se hledat Oshimu, tedy hlavního (a nikdy nezobrazeného) hrdinu filmu Ztratil se člověk. Základním pilířem všech konferencí, přednáškových bloků, programů festivalů atd. je tzv. "after lunch" pravidlo, tj. očekávat, že diváci budou zmoženi obědem a budou mít snížený práh pozornosti. Ideálním řešením by byla např. komedie, ale ne - my se vydáváme na stodvacetšest minut trvající dokumentární drama.Usínám tak cca 1 minutu od prvního záběru. Po probuzení zjišťuju, že ze sálu Reduty mezitím zmizela téměř polovina diváků. To jestli se Oshima našel nebo ne už se asi nikdy nedozvim, jelikož odcházíme po 40 minutách, každopádně s odstupem pár hodin se všichni shodujeme, že při plné bdělosti by se jednalo o velmi zajímavý film.

Po srdceryvném rozloučení a zamávání Terce, která zamířila zpět do města (Prahy) se s Danem vydáváme na další dva dily Odysey a následovně kam jinam než do Rotteru na obědovečeři v Pohlreichově stylu. Po svíčkový, popř. kachních játrech se vůbec poprvé dostáváme tenhle rok do Hvězdy a to na Davida Leana a jeho Rozmarný duch. Komedie kterou natočil režisér bez smyslu pro humor a z níž čiší britství z každého dialogu, obdržela svého času Oskara ze speciální efekty. Neurazí, nenadchne.

Hlavním vrcholem dne má být jak jinak duo Moller-Shaft. O filmu Shaft skóruje se dozvídáme, že neni tak ikonickej jako první příběh soukromýho detektiva Shafta, ale je jednoduše lepší. Občas mi dělá problémy udržet pozornost, ale na ultradlouhou závěrečnou honičku (analogie na sweetbacka?) už jsem 100% ready. Auta, hlášky typu, že to co sněží není bavlna, čluny, vrtulník, všechno... Shaft je svou podobou nejvíce podobnej nedavnýmu remakeu Black Dynamite, nicméně narozdíl od něj je na Blaxpotation filmech ze sedmdesátých let nejúžasnější fakt, že opravdu až do konce netušíte, zda se jedná o nadsázku, či o realistické zachycení představy černošského hrdiny. Ve 2 hodiny ráno před domem kultury je zima jak v Rusku - jdu spát.

Zápisky z LFŠ 1/4

Kde je nejlepší místo pro sraz na hlaváku? Tak nějak mi uvnitř hlavní haly chybí nějaká ikonická socha, či jiný charakteristický útvar, který by řikal - Vítej v Praze!. (hlavně že voňavku si tu může člověk koupit snad na čtyřech místech) Tak jako tak - já, Terka a Dan se scházíme pod hlavní tabulí a v 6:51 CET a vyrážíme na filmovku do Uherskýho Hradiště.

Terka zpočátku nestíhá náš slang, nicméně už při přebíhání vagónů v okolí Starého Města pohotově doplňuje za každý druhý slovo "styl" nebo "hype". Krátce po jedenáctý už čekáme jenom na mojí akreditaci, kterou mi Skrillex girl nakonec vytiskne stejně špatně, což pro ní znamená, že se spolu budeme pravidelně setkávat ve dvouhodinových intervalech po zbytek dne.

Filmový maraton otevíráme ve sportovní hale filmem Black Caesar, který je součástí suverénně nejzábavnější sekce letošního roku - Blaxpotation. Záběry sedumdesátkovýho New Yorku v kombinaci se soundtrackem Jamese Browna by sama o sobě byla zárukou epický podívaný a když se k tomu přidaj i klasicky béčkový vtípky tak prostě není o čem.) Vesměs jako všechny mafiánský příběhy i tento popisuje cestu k moci, ale opět stejně jako většina těchto filmů (Kmotr II, American Gangster) tak nějak vystřihává část od první vraždy po lokálního Bosse. Nevadí - Black Caesar není zrovna film na který jdete kvůli příběhu, ikdyž např. atmosféra scény, kdy hlavní hrdina na konci filmu čistí boty místnímu šéfíkovi zkorumpovanejch poldů snese nejpřísnější kritéria.

Žádná velká pauza nepřichází v úvahu, a tak hned míříme na Carlose Sauru alias Saurona a jeho Zavázané oči. Z očekávaného filmu o terorismu se vyklubává bohužel mix lovestory a psychoanalýzy. Nejednalo se vůbec o špatnej film, ale nakonec ho bohatě překonala následující diskuse se Sauronem, během níž se stačí probrat od Buňuelovi hluchoty až po zasnoubení Sauronova syna s rodačkou z Uherského Hradiště úplně všechno.

Příběh filmu: Odysea v podstatě nejde nekritizovat. Pokud si jako autor dáte za cíl v patnáctihodinové sérii popsat historii filmu, tak si můžete být jisti, že se po vašich zádech sveze téměř každý kdo byl alespoň jednou za život v kině. I tak se jedná o naprosto unikátní zážitek a každej intoš stěžující si na přílišnou antiameričnost, irskej akcent, neobjevení se jeho oblíbeného filmu, objevení se jeho neoblíbeného filmu, atd. atd. se může ohánět pouze stejně subjektivní argumentací s jakou Mark Cousins vytvářel toto dílo. Vřele doporučuji.

Pokud má v programu nějaký film popisek "kultovní", je potřeba zbystřit. Maďarský film Svědek z roku 69 ho má, ba co víc, ve svý době, kdy se nemoch promítat to byla nefalšovaná urban legend. Téměř do posledního místa zaplněný Dům kultury vybuchá každých pět minut smíchy. Zvláštní. Minimálně třetina diváků je určitě mladší než já, a přesto je oslovujou tak trochu prvoplánový vtípky maďarskýho Švejka jménem Pelikán, jež jsou čistě postavený na zesměšňování tehdejšího socialistickýho aparátu. I přesto, že řemeslně film představoval opravdu kvalitně odvedenou práci (především výpravné scény u hráze), tak tyhle hořko-sladko-suchý komedie zesměšňující tehdejší dobu moc nemusim.

Po epesní večeři v Rotteru má následovat vyvrcholení dne - půlnoční výlet do samotného jádra Blaxpotation, film Sweet Sweetback´s Baadassss Song, s úvodním komentářem ikony německého filmového businessu Olafa Mollera. Rychlý průzkum před zahájením filmu prokázal, že ikoničnost Olafa Mollera dosáhla na LFS takových rozměrů, že více lidí přišlo na něj, než-li na film samotný. Ze všech věcí, které nás Olaf naučil mi nejvtipnější přišel fakt, že syn režiséra Melvina Von Peeblese Mario režíroval po pár letech film o natáčení tohoto filmu, ve kterém sám hraje svého otce, který ve filmu Sweet Sweetback´s Baadassss Song ztvárňuje hlavní roli. Ztratili jste se v té absurditě? Samotný film astronomická očekávání bohužel nenaplnil, avšak rozhodně nezasluhuje odsouzení. I přes absolutně chaotický střih (především pak střih hudby) a konstantní vyřvávání o vykořisťování matek, otců, sester a bratrů, lze najít konkrétní momenty (např. šikana člena černých panterů na mostu ze strany bílejch poldů), které umožní divákovi se přenést v čase do sedmdesátýhoprvního a představit si frenetickou atmosféru, živelnost a emoce černošského publika uvnitř kina. Každopádně Terka od týhle chvíle už s náma nešla na žádnej Blaxpotation film.))

Too cool to see The Artist

Když jsem před více než měsícem odcházel z kina po filmu The Artist měl jsem vesměs pozitivní pocity. Ano pozitivní - to je to správné slovo. Tento oskarový film se vznáší na oblaku nadsázky a kombinace humorných scén s originálně pojatou kamerou mu dodává vítr do plachet, čímž získává potřebný spád, který je u takovéhoto formátu extrémně žádoucí. Po kině jsme o filmu prohodili pár slov, šli se najíst a druhý den jsem si na film ani nevzpomněl. Život šel dál.

Od té doby jsem o Umělci debatoval se třemi lidmi, kteří mne vlastně nechtěně donutili přemýšlet o filmu úplně z jiné perspektivy. Dozvěděl jsem se, že samotné shlédnutí filmu je loose-loose situation, jelikož se stáváte jak zosobněním konzumu, tak hipsterem. Absurdní? Zde je jejich argumentace:

1) stav zosobnění konzumu

• nechávám si diktovat vkus Hollywoodem
• přitom je tolik skvělých filmů, který si zaslouží pozornost
• šel jsem na něj jenom protože jsem se chtěl cítit "arty" (umělecky)

2) stav hipster

• nechávám si diktovat vkus Hollywoodem
• přitom je tolik skvělých filmů, který si zaslouží pozornost
• šel jsem na něj jenom protože jsem se chtěl cítit "arty" (umělecky)

Zdá se vám to podobné? Nezdá, argumentace byla naprosto stejná, jen s jiným závěrem (soudem).

Prohrál jsem a prohraju i příště. Svůj sociální status pravděpodobně nezachráním ani svou permanentkou do Ponrepa, takže můžu hrdě prohlásit, že už se nemůžu dočkat na remake Total Recall, jehož trailer byl v neděli slavnostně zveřejněný.

Na závěr nutno podotknout, že ani jeden s mých přátel hodnotící film The Artist ho neviděl..) 

Mlýn a Kříž

Pokud k vám na Sundance přiklušou vizuální tvůrci Avatara a po shlédnutí vašeho filmu řeknou, že to je přesně film na kterém by chtěli pracovat, pak máte podle mě dostatečný důvod k hrdosti. Řeč není bohužel o Inspiraci (ikdyž při obarvování balonku na červeno jsem se cejtil jako když právě vzniká Avatar 2), ale o filmu Lecha Majewskiho Mlýn a Kříž. Tato filmová epopej zprostředkovává divákovi audiovisuální ztvárnění Bruegelova obrazu Nesení kříže (The Procession to Calvary).

Jedná se o naprosto netradiční zážitek. Film je doslova protkán symbolikou a odkazy na jiná Bruegelova díla, ať už jeho nejznámější Stavbu Babylonské věže, či Ikarův pád. (Jako správný ignorant jsem si autorovo dílo načetl až po filmu.)) Lech Majewski nejenže film natočil, ale i složil hudbu a nakreslil obrazy a scenérie jež jsou vidět i v traileru. Ale v čem je pointa? Režisér Mlýna a Kříže mi připomněl jak moc důležitý je věřit ve vlastní nápady a směřovat k jejich realizaci. Jen si vemte. Jaký potenciál na úspěch mohl mít v dnešní době film, který se celý odehrává na prostoru obrazu z 16. století, je z 90% němý a víceméně nenabízí žádný nosný příběh? Každopádně tento film byl po uvedení na Sundance koupen do více než 60 zemí, z nichž v 56 šel do kin (ČR do oněch 56 nepatří).


Každej geniální nápad a projekt si s sebou do vínku nesl riziko širokého nepochopení. 90% jich pravděpodobně krachlo, ale v těch zbylých 10% se schovávají skvosty, které posouvají společnost dál a dál...

2011 - Rok strávený s filmem

Můj názor můj vkus.)

Nejlepší filmy v kině

1. Melancholia

2. Půlnoc v Paříži

3. Drive

Největší zklamání v kině

1. Lincoln Lawyer

2. Harry Potter a relikvie smrti 2. část
3. Konec Roberta Mitchuma

Největší (pozitivní) překvapení v kině

1. Margin Call

2. Alois Nebel
3. Strom života

Nejhodnotnější kino zážitek 

1. Taxikář

2. Stalker
3. Strom života

Nejlepší filmy doma u krbu

1. Pusher I.-III.

2. Zvětšenina

3. Opravdová kuráž

Nejhorší filmy doma u krbu

1. Asterix, Obelix a Kleopatra

2. Hurricane season

3. Indiana Jones 4

Největší překvapení doma u krbu

1. How to train your dragon

2. Notre jour viendra

3. Ides of March

Nejlepší sportovní film

1. Damn United

Největší pozitivní úlet

1. Lord of the rings: Return of the king Extended edition

Největší negativní úlet

1. Sucker Punch