Čeká nás Schůzka s (kosmopolitní) Venuší. Pokud si nějaký film zaslouží přízvisko mezinárodní, pak je to rozhodně tato dvouhodinová freska maďarského režiséra Istvana Szabo. Film vznikl v americko-japonsko-britsko-maďarské koorodukci, odehrává se ve Paříži a Budapešti a Marian Labuda v něm hraje východního Němce. Každá z národností je ve filmu občas až groteskně karikována (stávkující Francouz, spořivý Labuda, excentrická Italka se špagetami, sebestředný Amík), jež znemožňuje důvěryhodnost dramatické roviny, nicméně pokud beru Schůzku s Venuší jako komedii, pak je to komedie výborná. Připojí-li se k tomu hudba R.Wagnera (výběr zaručující francouzsko-německé konflikty) pak musím zařadit tento film do té lepší poloviny z letošní LFŠ.
Na přesun z Domu Kultury do Reduty mám přesně minutu. Zvládnu to za dvě, ale i tak už mne černovlasá slečna s baterkou v ruce nechce pustit do sálu. Nakonec ale přece jenom jedno místo zbylo, a tak se přesouvám v čase a místě na Filipíny roku 1971. I přesto že je film Big Doll House uveden v rámci Blaxpotation, tak rozhodně nenese charakterictický znaky tohoto žánru (později se dozvídáme, že je v této sekci zařazen kvůli Pam Grier). To ale vůbec nevadí. Tohle atmosférický béčko z ženský věznice už od první písničky "Long time woman" nasazuje parádní tempo, ve kterym ani na chvíli nepoleví (mučení, nahota, bahenní bitky, alkohol, vodní děla), ba naopak film ke konci graduje až k epičnosti v podobě polonahých modelek v každé ruce svírajících kalacha proti stonásobné přesile.
Po zasloužené pauze v pojišťovně Wustenrot, jež si uvědomila, že během filmovky vydělá víc peněž, když bude na svym nádvoří grilovat krkovičku, čekáme na Terku až dodiskutuje se Sauronem a vydáváme se hledat Oshimu, tedy hlavního (a nikdy nezobrazeného) hrdinu filmu Ztratil se člověk. Základním pilířem všech konferencí, přednáškových bloků, programů festivalů atd. je tzv. "after lunch" pravidlo, tj. očekávat, že diváci budou zmoženi obědem a budou mít snížený práh pozornosti. Ideálním řešením by byla např. komedie, ale ne - my se vydáváme na stodvacetšest minut trvající dokumentární drama.Usínám tak cca 1 minutu od prvního záběru. Po probuzení zjišťuju, že ze sálu Reduty mezitím zmizela téměř polovina diváků. To jestli se Oshima našel nebo ne už se asi nikdy nedozvim, jelikož odcházíme po 40 minutách, každopádně s odstupem pár hodin se všichni shodujeme, že při plné bdělosti by se jednalo o velmi zajímavý film.
Po srdceryvném rozloučení a zamávání Terce, která zamířila zpět do města (Prahy) se s Danem vydáváme na další dva dily Odysey a následovně kam jinam než do Rotteru na obědovečeři v Pohlreichově stylu. Po svíčkový, popř. kachních játrech se vůbec poprvé dostáváme tenhle rok do Hvězdy a to na Davida Leana a jeho Rozmarný duch. Komedie kterou natočil režisér bez smyslu pro humor a z níž čiší britství z každého dialogu, obdržela svého času Oskara ze speciální efekty. Neurazí, nenadchne.
Hlavním vrcholem dne má být jak jinak duo Moller-Shaft. O filmu Shaft skóruje se dozvídáme, že neni tak ikonickej jako první příběh soukromýho detektiva Shafta, ale je jednoduše lepší. Občas mi dělá problémy udržet pozornost, ale na ultradlouhou závěrečnou honičku (analogie na sweetbacka?) už jsem 100% ready. Auta, hlášky typu, že to co sněží není bavlna, čluny, vrtulník, všechno... Shaft je svou podobou nejvíce podobnej nedavnýmu remakeu Black Dynamite, nicméně narozdíl od něj je na Blaxpotation filmech ze sedmdesátých let nejúžasnější fakt, že opravdu až do konce netušíte, zda se jedná o nadsázku, či o realistické zachycení představy černošského hrdiny. Ve 2 hodiny ráno před domem kultury je zima jak v Rusku - jdu spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat