Terka zpočátku nestíhá náš slang, nicméně už při přebíhání vagónů v okolí Starého Města pohotově doplňuje za každý druhý slovo "styl" nebo "hype". Krátce po jedenáctý už čekáme jenom na mojí akreditaci, kterou mi Skrillex girl nakonec vytiskne stejně špatně, což pro ní znamená, že se spolu budeme pravidelně setkávat ve dvouhodinových intervalech po zbytek dne.
Filmový maraton otevíráme ve sportovní hale filmem Black Caesar, který je součástí suverénně nejzábavnější sekce letošního roku - Blaxpotation. Záběry sedumdesátkovýho New Yorku v kombinaci se soundtrackem Jamese Browna by sama o sobě byla zárukou epický podívaný a když se k tomu přidaj i klasicky béčkový vtípky tak prostě není o čem.) Vesměs jako všechny mafiánský příběhy i tento popisuje cestu k moci, ale opět stejně jako většina těchto filmů (Kmotr II, American Gangster) tak nějak vystřihává část od první vraždy po lokálního Bosse. Nevadí - Black Caesar není zrovna film na který jdete kvůli příběhu, ikdyž např. atmosféra scény, kdy hlavní hrdina na konci filmu čistí boty místnímu šéfíkovi zkorumpovanejch poldů snese nejpřísnější kritéria.
Žádná velká pauza nepřichází v úvahu, a tak hned míříme na Carlose Sauru alias Saurona a jeho Zavázané oči. Z očekávaného filmu o terorismu se vyklubává bohužel mix lovestory a psychoanalýzy. Nejednalo se vůbec o špatnej film, ale nakonec ho bohatě překonala následující diskuse se Sauronem, během níž se stačí probrat od Buňuelovi hluchoty až po zasnoubení Sauronova syna s rodačkou z Uherského Hradiště úplně všechno.
Příběh filmu: Odysea v podstatě nejde nekritizovat. Pokud si jako autor dáte za cíl v patnáctihodinové sérii popsat historii filmu, tak si můžete být jisti, že se po vašich zádech sveze téměř každý kdo byl alespoň jednou za život v kině. I tak se jedná o naprosto unikátní zážitek a každej intoš stěžující si na přílišnou antiameričnost, irskej akcent, neobjevení se jeho oblíbeného filmu, objevení se jeho neoblíbeného filmu, atd. atd. se může ohánět pouze stejně subjektivní argumentací s jakou Mark Cousins vytvářel toto dílo. Vřele doporučuji.
Pokud má v programu nějaký film popisek "kultovní", je potřeba zbystřit. Maďarský film Svědek z roku 69 ho má, ba co víc, ve svý době, kdy se nemoch promítat to byla nefalšovaná urban legend. Téměř do posledního místa zaplněný Dům kultury vybuchá každých pět minut smíchy. Zvláštní. Minimálně třetina diváků je určitě mladší než já, a přesto je oslovujou tak trochu prvoplánový vtípky maďarskýho Švejka jménem Pelikán, jež jsou čistě postavený na zesměšňování tehdejšího socialistickýho aparátu. I přesto, že řemeslně film představoval opravdu kvalitně odvedenou práci (především výpravné scény u hráze), tak tyhle hořko-sladko-suchý komedie zesměšňující tehdejší dobu moc nemusim.
Po epesní večeři v Rotteru má následovat vyvrcholení dne - půlnoční výlet do samotného jádra Blaxpotation, film Sweet Sweetback´s Baadassss Song, s úvodním komentářem ikony německého filmového businessu Olafa Mollera. Rychlý průzkum před zahájením filmu prokázal, že ikoničnost Olafa Mollera dosáhla na LFS takových rozměrů, že více lidí přišlo na něj, než-li na film samotný. Ze všech věcí, které nás Olaf naučil mi nejvtipnější přišel fakt, že syn režiséra Melvina Von Peeblese Mario režíroval po pár letech film o natáčení tohoto filmu, ve kterém sám hraje svého otce, který ve filmu Sweet Sweetback´s Baadassss Song ztvárňuje hlavní roli. Ztratili jste se v té absurditě? Samotný film astronomická očekávání bohužel nenaplnil, avšak rozhodně nezasluhuje odsouzení. I přes absolutně chaotický střih (především pak střih hudby) a konstantní vyřvávání o vykořisťování matek, otců, sester a bratrů, lze najít konkrétní momenty (např. šikana člena černých panterů na mostu ze strany bílejch poldů), které umožní divákovi se přenést v čase do sedmdesátýhoprvního a představit si frenetickou atmosféru, živelnost a emoce černošského publika uvnitř kina. Každopádně Terka od týhle chvíle už s náma nešla na žádnej Blaxpotation film.))
Žádné komentáře:
Okomentovat