Seriously (Den 2 + 3 + 4)

Tenhle příspěvek už píšu asi postý.)

Původně jsem chtěl udělat výpis failů, zkratů, paniky a HNS (historek na stáří) o tom jak jsem nestihl natočit půlku scénáře, o absolutních skriptovejch lapsech typu "hele a nebyl v tom minulym záběru v pozadí rozsvícenej vánoční stromek?", o zvukaři, kterej mě od půlky filmu chtěl podříznout, atd. pak pár dalších vtípků o cizím (mém) neštěstí a zakončit to nějakym happy endem, že každej v sobě máme trochu Nicka Revea, že miluju film, že příště se to určitě povede a všechno je nakonec v pohodě...

Ale já nejsem Nick Reve a nic neni v pohodě. Od druhýho natáčecího dne se cejtim jak Barry Egan a mý pocity se daj jednoduše vyjádřit následujícím videem (od 0:27).



Co se teď děje? Seriously. Co se bude točit? Seriously. Musim mít kravatu? Seriously. Je mi vedro.
Seriously. Seriously.
Nebaví mě to. Nebaví mě zklamávat sám sebe. Nebaví mě si z toho dělat srandu. Ale co člověku nakonec zbejvá?.)

Úzkost střídá sebeironie,
prázdnotu smích.
"Něco" jsme vytvořili.
Co?
Něco.
To neni podstatný.
Tvořili jsme.
Kreativita je zprofanovaný slovo,
nesnášim ho.
Nasrat.

Nasrat.
Sedim v kuchyni - předposlední den - 5 minut - kofein. Vchází jeden z herců. Je nervózní, čeká ho jedna z finálních scén a dvoustránkovej monolog.

A najednou to příde.
Zeptá se!
Zeptá se jak to má zahrát, jaký emoce upřednostnit, jaký gesta použít.
Vim přesně co chci.
Zkoušíme, 3-4x projíždíme závěrečnou řeč, než uslyšíme zvukařovo "Tak můžeeeem."
Těhlech 190 vteřin, kdy jsem se cejtil jako PTA už mi nikdo neveme.
Ha. Půl roku ve 190ti vteřinovym pocitu....

And that´s that.

"Ono" "to" "nějak" půjde (Den 1)

Naposled když jsem viděl policajta řídícího dopravu uprostřed křižovatky, bylo to v "To Rome with love". Tenhle vršovickej policajt bohužel nemluví do kamery, ale s kamenným výrazem opravdu řídí dopravu.

Shit, jsem na řadě.
Shit, vůbec netušim co ty jeho gesta znamenaj. Mám problémy i se značkama, natož s gestama. Pokaždý když jsem nucenej řídit auto, tak si vygoogluju celou trasu, podél ní si podle streetview najdu značky a ty si následně opět projedu googlem co vlastně znamenaj. Miluju Google. Ale gesta? Nemám ni páru. Tahle situace může mít jen dvě vyústění.

a) vsadim na oční kontakt a poprvé když se policajt koukne mym směrem, tak to prostě risknu
b) budu stát do tý doby, než na mě začnou troubit nervózní týpci za mnou, který v tu chvíli budou časovej skluz 30 vteřin na cestě do svýho kanclu považovat za konec světa

Za a) je správně. Jsem král světa. Dorážim k Pavlovi pro kameru a jedu zpátky na plac. Cestou přemejšlim jestli Spielberg taky v začátcích objížděl LA ve svym Fordu a svážel techniku a herce. Asi ne.) Kamera na place, jede se pro Oldu Navrátila.

Mám mžitky před očima. Z Red Bullu už je mi na zvracení, ale je to jediný pití co mám po ruce, navíc jsme cestou museli vyzvednout důležitou rekvizitu - rybu. Její smrad indikuje, že ta hospoda, kde nám jí upekli by asi od Pohlreicha hvězdu nedostala.

Olda se tváří v pohodě. To je dobře. Jedinej problém spatřuju v tom, že místo smluvenýho kostýmu má na sobě kraťasy. Možná tim chce vyjádřit svůj názor na fakt, že natáčíme Štědrej den v květnu, možná že kostým už má na místě, nevim. Na druhý křižovatce sbírám odvahu a otevírám téma kostým. O ničem nevěděl. Obracíme se. Na náladě v autě to rozhodně nepřidává, ale už v tuhle chvíli si uvědomuju jedno - je to absolutní profík. I přesto, že na naší (ne)připravenost musí mít svůj názor, tak ani teď ani pozdějš nehne ani brvou a předvádí 100% výkon.

Dorážíme na plac.
Uf.
Herci jsou na místě. Všichni jsou skvělý a plný úsměvů. Mám pocit, že to nakonec pude.
Uf.
Nikdo z nich sice nemá takový oblečení jaký jsem psal, ale to nevadí. To se "nějak" udělá. (Slova "nějak" a nevyslovené zájmeno "ono" se vůbec stávají mantrou všech natáčecích dnů.)
Uf, uf, uf.

Ve chvíli kdy doráží technika, rozjíždí se ten pravej kolotoč. Chybí jen Pavel Poulíček. Zkoušíme, štelujeme, točíme, improvizujeme... Snažíme se jéct podle původního plánu, ale čas jde neúprosně proti nám. Řežeme to jak to jen jde, jedeme na krev. Bavim se. Únava je pryč, ale čas nejde porazit. Po sérii ultrakompromisů propouštíme s dvouhodinovým skluzem Oldu. Vim, že jsem jim moch předejít, vim jak, ale co... řikám si... jsme punkeři, všichni tu makaj zadarmo, jde o zábavu, ale...

...ale  nic.

Jednou když jsme se vraceli s kamarádem ze sněžnic v Rakousku, tak si řidič auta omylem zabouch klíče ve svý dodávce. Byl to pohodovej týpek, takovej ten outdoor srdcař, kterej je ohleduplnej jak k lidem tak k rostlinám. Když si je zabouch, bylo vidět, jak je na sebe naštvanej. Do toho mu nějáká random holka začala dávat kartáč za to, jak může bejt tak blbej a o čem přemejšlel, atd... V tu chvíli zasáh kámoš a řekl naprosto zásadní souvětí, který mi pomáhalo nejen v průběhu celýho natáčení, ale i v každodenních problémech před ním. Znělo nějak takhle: "Teď nemá cenu řešit proč/jak problém vzniknul a kdo za to může, ale čistě to jak ho vyřešíme."

Opravdu to funguje.) A tak jsem v klidu, točíme ještě do noci, něco stihnem, něco ne. Je pohodová nálada. Někdy kolem jedný/druhý/třetí rozvážíme poslední herce domů a relativně šťastný uleháme s pocitem, že dnešek se povedl.

V noci se mi zdá, že celá lokace vyhořela, v půl devátý vyrážím vstříc pravdě. Byl to jen sen. Bohudík, říkám si v tu chvíli.

Na paniku není energie (Den -1)

"Hermelín a křídla!" křičí pikolík v místním kiosku.

Sedíme s Terkou na pravym břehu Vltavy, dopíjíme přeslazenou malinovku, mlčíme, smějeme se a užíváme si nicnedělání na území nikoho mezi Modřany a Braníkem. Za poslední 3 dny bez spánku je to první chvíle, kdy mám možnost se zastavit a provést krátkou rekapitulaci.

Ok. Zejtra natáčíme film. Chybí nám herečka na jednu z hlavních rolí, nemáme 90% rekvizit, ani auto na odvoz techniky a teprve včera jsem konečně našel a dohodnul hlavní lokaci, což je barák po babičce, takže když se něco posere, budu v lepším případě ukřižován. Po dnešním přestavění nábytku jsem navíc zjistil, že budu muset předělat celej storyboard.

Panika. Panika. Panika.
Stop.
Ne teď ne.

Teď si ještě pár minut budu užívat pohled na koruny stromů... Tree of Life... Malick... Smetana... Všechno dává smysl.


Delirium hraničící s meditací přerušuje až zvuk motoru. Na místní miniparkoviště přijíždí ve svym cabriu lokální tuning boss naplňující všechny stereotypy lokálního tuning bosse - polo tričko s vyhrnutym límcem, zastrčený nohavice do kotníčkových najků a obligátní podsvícení podvozku.
Závidím mu jeho bezstarostnost.

Vracíme se do lokace. Terka se ujímá zatemňování oken, já připravuju kuchyni na scénu, která se stejně nestihne natočit. Miliony zpráv a telefonátů mi zahlcujou mobil. Jen dvě z nich se v tu chvíli jeví pozitivně - Máme herečku! a Máme Tondu! Tonda, který později v průběhu natáčení zastává asi pět různých funkcí, se zároveň přidává do naší řidičské jednotky. Jsem rád, jelikož řízení nepatří mezi mé oblíbené činnosti (v tu chvíli ještě netuším, že vnitřek auta bude pro mne v následujících dnech tím nejklidnějším a nejvyhledávanějším útočištěm).

Zpátky do kolotoče. Koupit záclony, vyzvednout boty, půjčit žebřík, alobal, izolepy, gramofon, desky... uaaaaa... jezdíme po Praze jak Jack Bauer a hodinky na autorádiu nemilosrdně odečítají vteřiny do začátku natáčení. Slyšim ten jejich osudovej zvuk. Můžu se ho dotýkat. Bolí mě u srdce.



Mezi tím vším se zastavuju na Náplavce, kde mi Tom z freecinemy předává finální režisérský rady. Padaj slova jako trademark, detaily, gesta... Kdyby jen tušil v jaký jsme fázi...
Před půlnocí se dostávám domů. Tohle nemůže dopadnout dobře. Chci všechno zrušit. Zvednout telefon a oznámit, že jsem nemocnej a všechno se odkládá.
Terka zasahuje.
Nic se rušit nebude. Storyboard a scénář už upravit nemůžem, tak alespoň do 3.00 přepracováváme natáčecí plán podle pár hodin starých informací o tom, kdo z herců zrovna bude přítomen na place. Usínám v klidu, na paniku už nemám energii.

Vstáváme v 5.00 - Red Bullu je dost, jede se natáčet.