Seriously (Den 2 + 3 + 4)

Tenhle příspěvek už píšu asi postý.)

Původně jsem chtěl udělat výpis failů, zkratů, paniky a HNS (historek na stáří) o tom jak jsem nestihl natočit půlku scénáře, o absolutních skriptovejch lapsech typu "hele a nebyl v tom minulym záběru v pozadí rozsvícenej vánoční stromek?", o zvukaři, kterej mě od půlky filmu chtěl podříznout, atd. pak pár dalších vtípků o cizím (mém) neštěstí a zakončit to nějakym happy endem, že každej v sobě máme trochu Nicka Revea, že miluju film, že příště se to určitě povede a všechno je nakonec v pohodě...

Ale já nejsem Nick Reve a nic neni v pohodě. Od druhýho natáčecího dne se cejtim jak Barry Egan a mý pocity se daj jednoduše vyjádřit následujícím videem (od 0:27).



Co se teď děje? Seriously. Co se bude točit? Seriously. Musim mít kravatu? Seriously. Je mi vedro.
Seriously. Seriously.
Nebaví mě to. Nebaví mě zklamávat sám sebe. Nebaví mě si z toho dělat srandu. Ale co člověku nakonec zbejvá?.)

Úzkost střídá sebeironie,
prázdnotu smích.
"Něco" jsme vytvořili.
Co?
Něco.
To neni podstatný.
Tvořili jsme.
Kreativita je zprofanovaný slovo,
nesnášim ho.
Nasrat.

Nasrat.
Sedim v kuchyni - předposlední den - 5 minut - kofein. Vchází jeden z herců. Je nervózní, čeká ho jedna z finálních scén a dvoustránkovej monolog.

A najednou to příde.
Zeptá se!
Zeptá se jak to má zahrát, jaký emoce upřednostnit, jaký gesta použít.
Vim přesně co chci.
Zkoušíme, 3-4x projíždíme závěrečnou řeč, než uslyšíme zvukařovo "Tak můžeeeem."
Těhlech 190 vteřin, kdy jsem se cejtil jako PTA už mi nikdo neveme.
Ha. Půl roku ve 190ti vteřinovym pocitu....

And that´s that.