A další 3...

Enderova hra: http://www.kukatko.cz/clanky/recenze-deti-pojdte-si-hrat/

DK: http://www.kukatko.cz/clanky/recenze-dk-radikalni_zivot/

Jen 17: http://www.kukatko.cz/clanky/recenze/

3 filmové recenze pro kukátko.cz

Prisoners: http://www.kukatko.cz/clanky/recenze-zmizeni-mezi-artem-a-hollywoodem/

Gravity: http://www.kukatko.cz/clanky/recenze-vesmirne-hledani-pudy-pod-nohama/

Pěna dní: http://www.kukatko.cz/clanky/recenze-pena-dni-jako-drogovy-raus/

Pátrání po Golemovi

Každý kdo má kameru to zná - desítky rozstříhaných projektů v "Premiéře" nebo "Fajnlkatu". Množství natočeného materiálu roste tak třikrát rychleji, než množství toho sestřihaného. Posledním v řadě projektů je Říčkovský golem 2013 u nějž jsem se pokusil zachytit hledání hrdinství v na první pohled obyčejných gestech. Takže stay tuned někdy mezi 2022-2030.)

Seriously (Den 2 + 3 + 4)

Tenhle příspěvek už píšu asi postý.)

Původně jsem chtěl udělat výpis failů, zkratů, paniky a HNS (historek na stáří) o tom jak jsem nestihl natočit půlku scénáře, o absolutních skriptovejch lapsech typu "hele a nebyl v tom minulym záběru v pozadí rozsvícenej vánoční stromek?", o zvukaři, kterej mě od půlky filmu chtěl podříznout, atd. pak pár dalších vtípků o cizím (mém) neštěstí a zakončit to nějakym happy endem, že každej v sobě máme trochu Nicka Revea, že miluju film, že příště se to určitě povede a všechno je nakonec v pohodě...

Ale já nejsem Nick Reve a nic neni v pohodě. Od druhýho natáčecího dne se cejtim jak Barry Egan a mý pocity se daj jednoduše vyjádřit následujícím videem (od 0:27).



Co se teď děje? Seriously. Co se bude točit? Seriously. Musim mít kravatu? Seriously. Je mi vedro.
Seriously. Seriously.
Nebaví mě to. Nebaví mě zklamávat sám sebe. Nebaví mě si z toho dělat srandu. Ale co člověku nakonec zbejvá?.)

Úzkost střídá sebeironie,
prázdnotu smích.
"Něco" jsme vytvořili.
Co?
Něco.
To neni podstatný.
Tvořili jsme.
Kreativita je zprofanovaný slovo,
nesnášim ho.
Nasrat.

Nasrat.
Sedim v kuchyni - předposlední den - 5 minut - kofein. Vchází jeden z herců. Je nervózní, čeká ho jedna z finálních scén a dvoustránkovej monolog.

A najednou to příde.
Zeptá se!
Zeptá se jak to má zahrát, jaký emoce upřednostnit, jaký gesta použít.
Vim přesně co chci.
Zkoušíme, 3-4x projíždíme závěrečnou řeč, než uslyšíme zvukařovo "Tak můžeeeem."
Těhlech 190 vteřin, kdy jsem se cejtil jako PTA už mi nikdo neveme.
Ha. Půl roku ve 190ti vteřinovym pocitu....

And that´s that.

"Ono" "to" "nějak" půjde (Den 1)

Naposled když jsem viděl policajta řídícího dopravu uprostřed křižovatky, bylo to v "To Rome with love". Tenhle vršovickej policajt bohužel nemluví do kamery, ale s kamenným výrazem opravdu řídí dopravu.

Shit, jsem na řadě.
Shit, vůbec netušim co ty jeho gesta znamenaj. Mám problémy i se značkama, natož s gestama. Pokaždý když jsem nucenej řídit auto, tak si vygoogluju celou trasu, podél ní si podle streetview najdu značky a ty si následně opět projedu googlem co vlastně znamenaj. Miluju Google. Ale gesta? Nemám ni páru. Tahle situace může mít jen dvě vyústění.

a) vsadim na oční kontakt a poprvé když se policajt koukne mym směrem, tak to prostě risknu
b) budu stát do tý doby, než na mě začnou troubit nervózní týpci za mnou, který v tu chvíli budou časovej skluz 30 vteřin na cestě do svýho kanclu považovat za konec světa

Za a) je správně. Jsem král světa. Dorážim k Pavlovi pro kameru a jedu zpátky na plac. Cestou přemejšlim jestli Spielberg taky v začátcích objížděl LA ve svym Fordu a svážel techniku a herce. Asi ne.) Kamera na place, jede se pro Oldu Navrátila.

Mám mžitky před očima. Z Red Bullu už je mi na zvracení, ale je to jediný pití co mám po ruce, navíc jsme cestou museli vyzvednout důležitou rekvizitu - rybu. Její smrad indikuje, že ta hospoda, kde nám jí upekli by asi od Pohlreicha hvězdu nedostala.

Olda se tváří v pohodě. To je dobře. Jedinej problém spatřuju v tom, že místo smluvenýho kostýmu má na sobě kraťasy. Možná tim chce vyjádřit svůj názor na fakt, že natáčíme Štědrej den v květnu, možná že kostým už má na místě, nevim. Na druhý křižovatce sbírám odvahu a otevírám téma kostým. O ničem nevěděl. Obracíme se. Na náladě v autě to rozhodně nepřidává, ale už v tuhle chvíli si uvědomuju jedno - je to absolutní profík. I přesto, že na naší (ne)připravenost musí mít svůj názor, tak ani teď ani pozdějš nehne ani brvou a předvádí 100% výkon.

Dorážíme na plac.
Uf.
Herci jsou na místě. Všichni jsou skvělý a plný úsměvů. Mám pocit, že to nakonec pude.
Uf.
Nikdo z nich sice nemá takový oblečení jaký jsem psal, ale to nevadí. To se "nějak" udělá. (Slova "nějak" a nevyslovené zájmeno "ono" se vůbec stávají mantrou všech natáčecích dnů.)
Uf, uf, uf.

Ve chvíli kdy doráží technika, rozjíždí se ten pravej kolotoč. Chybí jen Pavel Poulíček. Zkoušíme, štelujeme, točíme, improvizujeme... Snažíme se jéct podle původního plánu, ale čas jde neúprosně proti nám. Řežeme to jak to jen jde, jedeme na krev. Bavim se. Únava je pryč, ale čas nejde porazit. Po sérii ultrakompromisů propouštíme s dvouhodinovým skluzem Oldu. Vim, že jsem jim moch předejít, vim jak, ale co... řikám si... jsme punkeři, všichni tu makaj zadarmo, jde o zábavu, ale...

...ale  nic.

Jednou když jsme se vraceli s kamarádem ze sněžnic v Rakousku, tak si řidič auta omylem zabouch klíče ve svý dodávce. Byl to pohodovej týpek, takovej ten outdoor srdcař, kterej je ohleduplnej jak k lidem tak k rostlinám. Když si je zabouch, bylo vidět, jak je na sebe naštvanej. Do toho mu nějáká random holka začala dávat kartáč za to, jak může bejt tak blbej a o čem přemejšlel, atd... V tu chvíli zasáh kámoš a řekl naprosto zásadní souvětí, který mi pomáhalo nejen v průběhu celýho natáčení, ale i v každodenních problémech před ním. Znělo nějak takhle: "Teď nemá cenu řešit proč/jak problém vzniknul a kdo za to může, ale čistě to jak ho vyřešíme."

Opravdu to funguje.) A tak jsem v klidu, točíme ještě do noci, něco stihnem, něco ne. Je pohodová nálada. Někdy kolem jedný/druhý/třetí rozvážíme poslední herce domů a relativně šťastný uleháme s pocitem, že dnešek se povedl.

V noci se mi zdá, že celá lokace vyhořela, v půl devátý vyrážím vstříc pravdě. Byl to jen sen. Bohudík, říkám si v tu chvíli.

Na paniku není energie (Den -1)

"Hermelín a křídla!" křičí pikolík v místním kiosku.

Sedíme s Terkou na pravym břehu Vltavy, dopíjíme přeslazenou malinovku, mlčíme, smějeme se a užíváme si nicnedělání na území nikoho mezi Modřany a Braníkem. Za poslední 3 dny bez spánku je to první chvíle, kdy mám možnost se zastavit a provést krátkou rekapitulaci.

Ok. Zejtra natáčíme film. Chybí nám herečka na jednu z hlavních rolí, nemáme 90% rekvizit, ani auto na odvoz techniky a teprve včera jsem konečně našel a dohodnul hlavní lokaci, což je barák po babičce, takže když se něco posere, budu v lepším případě ukřižován. Po dnešním přestavění nábytku jsem navíc zjistil, že budu muset předělat celej storyboard.

Panika. Panika. Panika.
Stop.
Ne teď ne.

Teď si ještě pár minut budu užívat pohled na koruny stromů... Tree of Life... Malick... Smetana... Všechno dává smysl.


Delirium hraničící s meditací přerušuje až zvuk motoru. Na místní miniparkoviště přijíždí ve svym cabriu lokální tuning boss naplňující všechny stereotypy lokálního tuning bosse - polo tričko s vyhrnutym límcem, zastrčený nohavice do kotníčkových najků a obligátní podsvícení podvozku.
Závidím mu jeho bezstarostnost.

Vracíme se do lokace. Terka se ujímá zatemňování oken, já připravuju kuchyni na scénu, která se stejně nestihne natočit. Miliony zpráv a telefonátů mi zahlcujou mobil. Jen dvě z nich se v tu chvíli jeví pozitivně - Máme herečku! a Máme Tondu! Tonda, který později v průběhu natáčení zastává asi pět různých funkcí, se zároveň přidává do naší řidičské jednotky. Jsem rád, jelikož řízení nepatří mezi mé oblíbené činnosti (v tu chvíli ještě netuším, že vnitřek auta bude pro mne v následujících dnech tím nejklidnějším a nejvyhledávanějším útočištěm).

Zpátky do kolotoče. Koupit záclony, vyzvednout boty, půjčit žebřík, alobal, izolepy, gramofon, desky... uaaaaa... jezdíme po Praze jak Jack Bauer a hodinky na autorádiu nemilosrdně odečítají vteřiny do začátku natáčení. Slyšim ten jejich osudovej zvuk. Můžu se ho dotýkat. Bolí mě u srdce.



Mezi tím vším se zastavuju na Náplavce, kde mi Tom z freecinemy předává finální režisérský rady. Padaj slova jako trademark, detaily, gesta... Kdyby jen tušil v jaký jsme fázi...
Před půlnocí se dostávám domů. Tohle nemůže dopadnout dobře. Chci všechno zrušit. Zvednout telefon a oznámit, že jsem nemocnej a všechno se odkládá.
Terka zasahuje.
Nic se rušit nebude. Storyboard a scénář už upravit nemůžem, tak alespoň do 3.00 přepracováváme natáčecí plán podle pár hodin starých informací o tom, kdo z herců zrovna bude přítomen na place. Usínám v klidu, na paniku už nemám energii.

Vstáváme v 5.00 - Red Bullu je dost, jede se natáčet.

MILOŠ na hrad !!!

Nikdo neumí pojmenovat českou malost líp než Miloš Forman. Miloš Forman Vás urazí, vy se tomu nejen zasmějete, ale nakonec i zatleskáte. To je zároveň největší deviza i prokletí našeho češství - v konečném důsledku je nám všechno u prdele. A já mám tuhle vlastnost docela rád.

To neustálý hledání výmluv proč něco nejde, tu sebeironii z vlastních proher i ten maloměšťáckej alibismus, když má člověk přijmout odpovědnost. Hlavně že je na pivo. Nechápu proč nás na prvním stupni ZŠ mučili s Boženčinou Babičkou, když film "Hoří, má panenko" naprosto ideálně slouží jako dokonalý exkurs a okno do duše našeho národa. (btw. výběr královny krásy (viz. obrázek) z tohoto filmu, nebezpečně připomíná tuto přímou volbu) Proto říkám: "Miloš Forman na hrad!" - nikdo nezná lépe tento národ než on!

Miloš (Forman samozřejmě) nekandiduje. Bohužel. A tak jsem se v rámci prokrastinačně-masochistické terapie rozhodl mrknout na netu na první a zároveň poslední kandidátskou debatu - SUPERDEBATU! (Je fakt, že lví podíl na tom měl mail od kamaráda, který říkal, že na ní probíhaly soutěže v recitování básní.) Byl to samozřejmě promrhaný čas, tak už to u prokrastinace bývá, ale ty reminiscence na Formanovo dílo mě tak bavily, až jsem postupně zjistil, že Forman nevědomky zhmotnil téměř každého současného kandidáta v nějakém ze svých filmů. Zde jsou ony asociace:

1. Zuzana Roithová - Andula (Lásky jedné plavovlásky)

Blonďatá Andula je tak trošku naivka. Všichni jí maj rádi, ale vzít si jí za ženu (zvolit prezidentkou) to ne. Je nejsympatičtější ze všech ze Zruče (ČR), dokonce už byla i v Praze (Bruselu), kde všechno šlo podle jejího plánu (nebo to aspoň tvrdí), ale dokázala by šéfovat celý Zruči?






2. Jan Fischer - Lorenzo (Goyovy přízraky)

Kam vítr tam plášť, aneb tenhle klučina se neztratí v žádnym režimu, ba naopak v každym najde tu správnou skulinku, aby se dostal na jeho vrchol.






3. Jana Bobošíková - sestra Ratched (Přelet nad kukaččím hnízdem)

Já vím. Takovýhle přirovnání si sestra Ratchedová opravdu nezaslouží.










4. Táňa Fischerová - Sheila Franklin (Vlasy)

Stop War! Mír, Lásku, Družstevní ekonomiku, humanitu a korfbal na olympiádu!









5. Přemek Sobotka - kompars (ve všech filmech)

Přemek, neboli Unknown Person si zahrál kompars ve všech Formanových filmech (X let v Senátu), ale nikdo ho vlastně vůbec nezná. Kdo to je?








6. Miloš Zeman

Na zobrazení takovýhle postavičky je každý scénárista krátký. I kombinace sestry Ratcheedový a Lorenza je oproti Milošovi andělská. O těch největších s****ch se naštěstí točí dokumenty, ať už kultovní "Vládneme, nerušit" nebo "Tady je Šloufovo...".







7. Vladimír Franz - W.A. Mozart (Amadeus)

Tak tady je to jasný. Avantgardní hudební génius a podivín co si občas zachrochtá místo toho, aby se smysluplně vyjádřil. Tak trochu ale nevidí, že se na jeho talentu chtějí svézt jiní v čele se Salierim.








8. Jiří Dienstbier - Milda (Lásky jedné plavovlásky)

Milda je tak trochu trouba. Hraje si na velkýho klavíristu a světáka. Mladej kluk no, holky balí na Picassa a zve je do Prahy. Problém nastává, když fakt přijedou a neví o tom jeho vlastní rodiče (Sobotka+ Škromach), který ho pořád ještě vychovávaj, a vzniká tak trapná situace. Je to něco jako prodat vlastní obličej a nemít ani předjednanou podporu vlastní strany. Ale jinak asi hodnej kluk.


9. Karel Schwarzenberg - Josef II (Amadeus)

Josef II si žije ve vlastním vesmíru, který je izolován od reality, jelikož jediným kontaktem s realitou jsou jeho našeptávači v čele se Salierim (Kalouskem). Ti využívají Karla pouze jako maskota a loutku. Nejvtipnější na tom je, že Karel o tom ví, ale místo toho aby se jich zbavil, tak se chce dostat do funkce, kde by ho našeptávači neotravovali.


Bonus - Tomio Okamura - Andy Kaufman (Man on the Moon)

Tak je to fake? Nebo to neni fake?










My všichni voliči

Caraxe nebo Janýra?

Znáte to. Dneska na těch internetech snad neexistuje žádný prostor, kde by na vás nevyskočilo téma gladiátorských her v podobě přímé volby. Márovi Zuckerbergů vděčíme za online sondu do neryzejší podoby českého kreténismu (http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/kretenizmus-kretenismus) v podobě diskusních vláken pod statusy novinářů, nenovinářů, studentů, sportovců, modelek, batolat, psů, no prostě všech. Díky čau.

Není lepší jít radši do kina, nebo si pustit doma film? Je! A jelikož je čas žebříčků a hodnocení, tak přikládám svých TOP 5 filmů (bez pořadí), které mají u roku výroby uvedeno 2012. Informační hodnota mého žebříčku je naprosto stejná jako příspěvky všech online celebrit typu Janýr, Patočka, Samková nebo Kotrba, (tj. v záplavě ostatních žebříčků) - nulová, ale alespoň píšu o tom co mám rád. Naopak hodnota samotných níže uvedených filmů je podle mě nesrovnatelně větší. Kromě jednoho se všechny filmy stále dají zastihnout v kinech. Tak hurá ven...

Beasts of the Southern Wild - Film na který by Ladislav Jakl a zbylí členové servil-party opravdu, ale opravdu neměli chodit

Cosmopolis - Emočně vyprahlej kyber-kapitalista, miliardy dolarů, budoucnost a krysy jako jednotka měny.

Holy Motors - Další film z bílé limuzíny. Naprosto jinej film. Naprosto jinej Carax.

Moonrise Kingdom - Nejlajkovanější komentář pod timhle videem mluví za vše.

Ve stínu - Jak aktuální pro výše zmíněné diskuse. Kapitán Hakl na hrad!

Wachovski proti upírům

Film Cloud Atlas považuju osobně za vizuálně epický a obsahově lehce složitý dílo, který ve velký míře přenechává divákovi dějovou iniciativu a počítá s jeho představivostí. I tak (pravděpodobně kvůli US trhu) poměrně agresivně a explicitně na konci filmu vysvětluje jednu z otevřených myšlenkových rovin. Ale nevadí.

Oproti tomu Sága Twilight je prvoplánová jednoduchá sračka, vypuštěná s jediným cílem - dostat z jasně definované cílové skupiny cash. Tuto cílovku lze lehce poznat po sluchu:

před kinem: "...něco nenáročnýho prosimtě..."

v nákupnim centru: "...no a von(a) mi řikááá..."

při jídle: "...prosimtě von(a) je úplná kráva..."
u zkoušky: "...hihihi..." 
ve škole: "...já toho mám strašně moc do práce..."
v práci: "...já toho mám strašně moc do školy..."
do telefonu/na ulici/doma/všude: "Já..."

... anebo zajít do vybraných VŠ.

tržby?
Cloud Atlas za 3 týdny 10 mil. USD
Twilight za první víkend 141 mil. USD

Závěr: Když děláte byznys, kašlete na nějaký komplexní díla. Vyberte si úzkou cílovou skupinu, která opravdu, ALE OPRAVDU nemá čas na "něco složitýho" (zvlášť "když toho má teď tolik") a vysajte (tady smích prosím) ji až do dna nějakym přízemnim produktem. A vo tom to přece je, že jo Vašku?

Je film byznys jako každej jinej?

text může sloužit jako úvodník k tomuto videu

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1096898594-udalosti-komentare/212411000371120/obsah/230624-privilegovany-film/

Zápisky z LFŠ 4/4

Poslední den - únava - přehršel dojmů - krásný počasí. Po ránu si přivstanu (na zemi stejně nejde spát víc jak 4 hodiny) s cílem natočit si pár záběrů UH, ale dopadá to jako obvykle a foťák zůstává v baťohu. Alespoň si tak na autobusáku koupím lístek do Prahy na 3am. Překvapuje mne, že lístek je o třetinu levnější než lístek vlakový, navíc cesta trvá kratší dobu. Pecka. Od 9ti mám možnost napravit včerejší rest v podobě filmové odysey. Stan Espace Orleans je téměř prázdný, a tak se mi daří uloupit nejlepší sedadla - filmové úterý může začít. Kick it Kev.

Vydobytého pohodlí (řada jíž protíná spojovací ulička) se mi nechce vzdávat a tak se rozhodnu zůstat v Espace Orleans i na další film. Rozhodnutí je to jednoduché, jelikož se bude promítat Tejút, film který jsem před dvěma lety nemohl najít (ukrást na netu) ve chvíli, kdy ve mě vřela touha shlédnout ambientní film. Tejút nebo-li Mléčná dráha je soustava deseti statických záběrů, ve kterých se odehrává neorganizovaně organizovaný děj. Estetika je zde postavena na piedestal a milovníci zlatého řezu prožívají orgie. Ambientní hudba (v podstatě zhudebněné ticho) umocňuje kompoziční celky a umožňuje divákovi vlastní interpretaci minipříběhů. To mě na tomhle filmu bavilo asi nejvíc. Člověk byl přímo vybízen k vlastní iniciativě a nutno říct iniciativě pozitivní, čímž se pro mne Tejút zařadil do Top 3 filmů na LFŠ pro tento rok. Překvapením pro mne bylo jméno režiséra - ano, tím nebyl nikdo jiný než Bence Fliegauf (režisér Dealera). Stálo tak přede mnou rozhodnutí, zda si zkazit dojem z filmu další galaxtickou sebeláskou, a nebo mu dát druhou šanci. Toto dilema za mne vyřešili vedlesedící, kteří Benceho toužebně očekávají a kteří by pravděpodobně mé "s dovolením" ani nezaregistrovali. Benedek překonává svůj výkon s Dealera s rezervou jakou mívala Isinbajeva na 4,80 ve dnech svý největší slávy. Tak např. film natočil v období kdy intenzivně praktikoval zen buddhismus, klasický způsob meditace je však pro něj příliš konvenční a neuznává ho, raději medituje při lyžování, skateboardingu, plávání, sexu, nebo hitchhikingu; A Bence pokračuje: světoví umělci a galerie se o něj přetahovali kvůli jeho vytříbenému citu pro estetiku, ale on řekl ne! V tomto stylu probíhala diskuse přes půl hodiny... a na můj osobní vrchol řadím diskusní pasáž o hudbě. Benedek (samozřejmě) vydal své vlastní ambientní album a ambientní hudbu doslova miluje, denně ji poslouchá a nedokáže si bez ní život představit. Na dotaz jaký je jeho nejoblíbenější umělec z tohoto žánru však odpověď (překvapivě) nezná. Nezná totiž žádnýho. Absolutně symbolicky tak Benedek ze svýho nejoblíbenějšího hudebního stylu zná jen jednoho umělce - sama sebe. Cestou na oběd tak přemýšlím jakým způsobem vnímat film i umění jako takové. Izolovaně od jeho tvůrce? Od jeho publika? Svého času jsem přestal chodit na hiphop koncerty kvůli publiku, které jsem tam potkával. Je to správně? Nějak se nemůžu přenést přes to, že autor jinak skvělýho filmu je asshole a modla unifikovaně vystajlovanejch středoškoláků a studentů arts managementu na VŠE. Nevim dál.

Cestou ke Hvězdě se srážim s Marošem a jeho kámoškou, poobědváme chipsy s pivkem a vyrážíme každý jiným směrem. Masterclass s Bencem si opravdu už nestřihnu a tak mířím na současný ruský film Lovec od gruzínského režiséra Bakura Bakuradzeho. Zpracování popisující obyčejného sedláka(?), žijícího svůj obyčejný život na jatkách a vyrovnávajícího se svým obyčejným životem s odkazem hrdinství Sovětského svazu, je prostě a jednoduše až příliš obyčejné. Jedná se o neuvěřitelně rozvleklý film, který ani zajímavá messege nemůže zachránit. Škoda.

V průběhu filmu doráží s lehkým cca 50ti hodinovým zpožděním do Hradiště černošicko-americká parta, čítající Adama, Kryštofa a dvě Američanky, které svou nedostatečnou výšku nahrazovaly lehce hlučnějším projevem, avšak postupem času a hlavně vína první pozici v tomto ohledu přebral někdo jiný.) Na úvod pro tuhle partičku vybírám klasickou festivalovou lahůdku Mezi dvěma světy - zfilmované srílanské poetično kombinující chaotický střih s nejednotnou dějovou linií nás zavádí nejdříve do centra velkého města kde nefungují televize a kde zuří pouliční nepokoje (nejvíc to schytá týpek v kostýmu Mickey Mouse) a následně i do typické asijské džungle. Ta umožňuje režisérovi dokonale čistý celky, jež jsou asi největší přidanou hodnotou tohoto filmu. I přes veškerou snahu se mi ale nedaří poskládat tuto obrazovou mozaiku do uchopitelného čehokoliv a jak se následně dozvídáme v diskusi s režisérem, tak to snad ani nešlo, jelikož jak sám přiznal, samotný film včetně střihu a kamery vnikal (schválně) totálně punkově.

Do Atomového Ivana, kterého jsem si vybral jako highlight dne, nám zbývá hodina a půl, tudíž v aktuální sestavě nerealizovatelný úkol. Ubytování, small talky, junk food, atd. klasika. Nakonec dostávám info, že atomovej Ivan nebyl žádná velká hitparáda, takže si můžeme v klidu projít centrum a pak vzhůru na Abbáse Kiarostamího a jeho Zkušenost. Z nulového očekávání se nakonec vyklube perfektní lekce z vypravěčství. Sám režisér v následné diskusi svůj film tak trochu shazuje a láká na své další filmy, nicméně z dosavadního počtu shlédnutých filmů řadím Zkušenost do absolutně nejlepších. Jasně srozumitelnou dějovou linii doplňují téměř v každém druhém záběru linie geometrické. Kiarostamí je využívá jak při kompozici záběrů, tak přímo v záběrech samotných jakožto ohraničení obrazu, při odrazech zrcadla, stínů, atd. S dobrým pocitem odcházíme s kina.

Víno, hermelín, víno - je čas na dnešní šestý a zároveň poslední fillm - Blackulu. Už cestou na něj někde ztrácíme Američanky a Kryštof sál opouští ještě v průběhu proslovu Olafa Mollera. Tento proslov už je doprovázen lehce hlasitým Adamovým komentářem, který Olafovu genialitu samozřejmě ještě nemůže docenit. O epičnosti Blackuly vypovídá hned první záběr, kdy se černošský obchodník (nebo princ?) setkává v Transylvánii s hrabětem Draculou, který ho nemilosrdně ztrestá (jak jinak než prokousnutím hrdla) za nevůli prodávat drogy černošským dětem. Největší rumunský drogový dealer tak dá vzniknout klasickýmu blaxpotation hrdinovi a zbytek znáte - auta, ženský, upíři, a tak... Chvíli po tom co se někdo rozsekal vzadu v sále na schodech vycházím z kina, dám checka s Adamem, pivko s Marošem a razim směr Praha. 22 filmů za 4 dny mi vytvořilo v hlavě kráter, který se snažím v průběhu následujícího dne zaplnit spánkem a půlnoční premiérou Dark Knight Rises v Bio Oko, kterou víceméně celou probdím. Odnáším si z ní však alespoň komiks (Návrat temného rytíře) a jako správný ignorant zjišťuju, že jeho četba předčívá všechny 3 filmy dohromady. Především pak závěrečnej souboj Batman vs. Superman se z Nolanovou atomovkou (nebo co to bylo za bombu) nedá srovnávat.

Filmu zdar.

Zápisky z LFŠ 3/4

V rámci rekonvalescence vlastních zad na nedělní noc volím internát Mojmír, kde mi umaštěný (symbolicky od uheráku) recepční sděluje, že mi společnost na pokoji budou dělat tři dámy, což ve mě vyvolá vzpomínku na Big doll house. Tři chrnící šestnácky se s Pam Grierovou moc srovnávat nedaj, a tak po ránu vyrážím na Sindibáda. Jdu na blind. Od maďarského filmu z roku 71 nečekám vůbec nic a má očekávání nejsou o moc překonána. Sindibádova nekonečná osobní zpověď o děvkařství, prolnutá snovými prostřihy a obžérstvím (během jedné scény spořádá jelena, kance i kachnu) ve mně vyvolala touhu po filmu mainstreamovějšího charakteru.

Tím mají být Poupata (a nakonec také jsou). Vítěz Českého lva za nejlepší film dle očekávání zaplňuje mobilní stan Espace Orleans do posledního místečka, čímž podíl kyslíku na osobu klesá na absolutní minimum. Tento fakt očividně nevadí sdružení uherskohradišťských matek sedících za mnou, které rozebírají tu dovolenou svých synů, tu příjezd "zlíňáků", kteří se "chovají jako kdyby všechno znali a všude byli". Jó ty zlíňáci. Po lekci lokálního hateu začíná tolik oceňované sociální drama Poupata. Fontánu deprese z nepojmenované západočeské vesnice startují dvě pokuřující patnácky řešící těhotenství jedné z nich, to vše v atmosféře popele, sněhu a průmyslového panorama. "Krása". V této atmosféře se odehrává v podstatě celý film a člověk má tak dost času přemýšlet, zda na tom český film byl poslední rok opravdu tak špatně. Kontinuální pojmenovávání českých maloměstských archetypů (hazard, alkohol, bezvýchodnost) začíná dost nudit a dojem tak spraví až Kateřina Jandáčková, jež svým charismatem v závěrečné diskusi převyšuje režiséra o desítky stupňů. Přese všechnu kritiku se jedná o nadprůměrný český film, který se stal spíše obětí Českého lva než-li jeho vítězem.

Kloubouky, námořnický trika, nediotripcký brejle s černejma obroučkama a účesy na žaluda (ala Vojta Dyk) signalizují, že hipsters si tento rok oblíbili především němé černobílé filmy s živým hudebním doprovodem (what a surprise). Perfektní zvuk dodává filmu On, hrdina dne z roku 1927 ideální dramatickou atmosféru a naopak potlačuje jeho přirozenou grotesknost. Suma sumárum kulturní zážitek se vším všudy.

Rozhoduji se poprvé zhřešit vůči filmové odysee a místo Reduty 2 volím Kulturní dům a film Dealer. Kdo by taky odolal copywritersky geniálnímu textu na první straně filmových listů (viz. obrázek). Tempo filmu, popisujícího obchůzku drogové klientely, silně kolísá a z nezapomenutelného filmového zážitku srovnatelného s Trainspottingem se stává unylá obrazová onanie vystupující z šedi pouze zajímavě pojatou kroužící kamerou. I ta vás však po polovině filmu musí začít srát, protože se jejímu pohybu přizpůsobuje rychlost dialogů a z minutových rozhovorů se stávají 20ti minutové záběry ve kterých (ne)herci čekají na pootočení kamery, aby se mohli konečně vymáčknout. Naprostý nedostatek autenticity tak vynahrazuje alespoň zajímavé vizuální pojetí vybraných záběrů (závěrečné solárko, tunelová scéna s předáním dítěte). Po skončení dvouhodinového utrpení mne však to nejhorší teprve očekávalo - diskuse s režisérem Benedekem Fliegaufem, hrdinou hipsta komunity. Benedek se zamýšlí nad svou vlastní genialitou, existencialismem, skateboardingem, či (wait a minute) sám sebou. Temnost vlastního filmu ho přímo "děsí", chtěl prý spáchat sebevraždu, ale raději natočil Dealera, všichni kdo (samozřejmě stejně jako on) mají za sebou temnou drogovou minulost jeho film adorují (a ti kdo ne, tak jsou na drogách). Diskuse se stává čím dál tím více komickou, bohužel zjišťuju, že se směju sám, čímž vyprovokuji desítky opovržlivých wayfarer pohledů. Nejsem schopen rozpoznat pravé umění. Odcházím se smát ven.

Chuť si spravím až v čínsko-thajském bistru, kde polovina zákazníků hoduje nad smažákem s hranolkama. Kung-pao s půlitrem Kofoly za 65,-. Miluju Moravu. Moravský Thajec (nebo Číňan?) mi jídlo ochotně zabalí abych si ho mohl vzít na náměstí, kde mají promítat Čtyři slunce (po Poupatech se jedná v podstatě o masochismus), ale chyba lávky (respektive programu). Pokud Bohdan Sláma do svýho filmu  nezlanařil Tidu Swinton, tak se někde stala chyba. Samozřejmě se jedná o film We need to talk about Kevin - k jídlu ideální volba. Trocha Hollywoodu po Bendekovi rozhodně neurazí. Ke všem těm ukousanejm nehtům, prasečí krvi na zdech a záběrech na pětiletou holčičku prostřelenou šípem jsem díky unavě lehce apatickej a jasně sdělěnou messege obdržuji, chápu, vstřebávám. Hollywood po mně jakožto divákovi vlastní iniciativu neočekává - výborně. Ke konzumaci večeře patří i konzumace kulturní. Popcorn do kina nepatří, Kung-pao na Masarykovo náměstí ano.

23:59 - Olaf Moller - Blaxpotation - Foxy Brown (Pam Grier). Jsem šťastný.

Zápisky z LFŠ 2/4

Punk k LFŠ patří, i tak si ale příště vemu aspoň deku. Po čtyřech hodinách spánku vstávám z koberce ZŠ Sportovní a vyrážíme do prosluněného Uherského Hradiště. Ožralýho Mareše, ani politiky lokálního významu válející se po zemi na tomhle festivalu nepotkáváme. Místo toho před školou už po ránu středoškoláci posilujou na venkovních nářadích (neboli free outside gym).

Čeká nás Schůzka s (kosmopolitní) Venuší. Pokud si nějaký film zaslouží přízvisko mezinárodní, pak je to rozhodně tato dvouhodinová freska maďarského režiséra Istvana Szabo. Film vznikl v americko-japonsko-britsko-maďarské koorodukci, odehrává se ve Paříži a Budapešti a Marian Labuda v něm hraje východního Němce. Každá z národností je ve filmu občas až groteskně karikována (stávkující Francouz, spořivý Labuda, excentrická Italka se špagetami, sebestředný Amík), jež znemožňuje důvěryhodnost dramatické roviny, nicméně pokud beru Schůzku s Venuší jako komedii, pak je to komedie výborná. Připojí-li se k tomu hudba R.Wagnera (výběr zaručující francouzsko-německé konflikty) pak musím zařadit tento film do té lepší poloviny z letošní LFŠ.

Na přesun z Domu Kultury do Reduty mám přesně minutu. Zvládnu to za dvě, ale i tak už mne černovlasá slečna s baterkou v ruce nechce pustit do sálu. Nakonec ale přece jenom jedno místo zbylo, a tak se přesouvám v čase a místě na Filipíny roku 1971. I přesto že je film Big Doll House uveden v rámci Blaxpotation, tak rozhodně nenese charakterictický znaky tohoto žánru (později se dozvídáme, že je v této sekci zařazen kvůli Pam Grier). To ale vůbec nevadí. Tohle atmosférický béčko z ženský věznice už od první písničky "Long time woman" nasazuje parádní tempo, ve kterym ani na chvíli nepoleví (mučení, nahota, bahenní bitky, alkohol, vodní děla), ba naopak film ke konci graduje až k epičnosti v podobě polonahých modelek v každé ruce svírajících kalacha proti stonásobné přesile.

Po zasloužené pauze v pojišťovně Wustenrot, jež si uvědomila, že během filmovky vydělá víc peněž, když bude na svym nádvoří grilovat krkovičku, čekáme na Terku až dodiskutuje se Sauronem a vydáváme se hledat Oshimu, tedy hlavního (a nikdy nezobrazeného) hrdinu filmu Ztratil se člověk. Základním pilířem všech konferencí, přednáškových bloků, programů festivalů atd. je tzv. "after lunch" pravidlo, tj. očekávat, že diváci budou zmoženi obědem a budou mít snížený práh pozornosti. Ideálním řešením by byla např. komedie, ale ne - my se vydáváme na stodvacetšest minut trvající dokumentární drama.Usínám tak cca 1 minutu od prvního záběru. Po probuzení zjišťuju, že ze sálu Reduty mezitím zmizela téměř polovina diváků. To jestli se Oshima našel nebo ne už se asi nikdy nedozvim, jelikož odcházíme po 40 minutách, každopádně s odstupem pár hodin se všichni shodujeme, že při plné bdělosti by se jednalo o velmi zajímavý film.

Po srdceryvném rozloučení a zamávání Terce, která zamířila zpět do města (Prahy) se s Danem vydáváme na další dva dily Odysey a následovně kam jinam než do Rotteru na obědovečeři v Pohlreichově stylu. Po svíčkový, popř. kachních játrech se vůbec poprvé dostáváme tenhle rok do Hvězdy a to na Davida Leana a jeho Rozmarný duch. Komedie kterou natočil režisér bez smyslu pro humor a z níž čiší britství z každého dialogu, obdržela svého času Oskara ze speciální efekty. Neurazí, nenadchne.

Hlavním vrcholem dne má být jak jinak duo Moller-Shaft. O filmu Shaft skóruje se dozvídáme, že neni tak ikonickej jako první příběh soukromýho detektiva Shafta, ale je jednoduše lepší. Občas mi dělá problémy udržet pozornost, ale na ultradlouhou závěrečnou honičku (analogie na sweetbacka?) už jsem 100% ready. Auta, hlášky typu, že to co sněží není bavlna, čluny, vrtulník, všechno... Shaft je svou podobou nejvíce podobnej nedavnýmu remakeu Black Dynamite, nicméně narozdíl od něj je na Blaxpotation filmech ze sedmdesátých let nejúžasnější fakt, že opravdu až do konce netušíte, zda se jedná o nadsázku, či o realistické zachycení představy černošského hrdiny. Ve 2 hodiny ráno před domem kultury je zima jak v Rusku - jdu spát.

Zápisky z LFŠ 1/4

Kde je nejlepší místo pro sraz na hlaváku? Tak nějak mi uvnitř hlavní haly chybí nějaká ikonická socha, či jiný charakteristický útvar, který by řikal - Vítej v Praze!. (hlavně že voňavku si tu může člověk koupit snad na čtyřech místech) Tak jako tak - já, Terka a Dan se scházíme pod hlavní tabulí a v 6:51 CET a vyrážíme na filmovku do Uherskýho Hradiště.

Terka zpočátku nestíhá náš slang, nicméně už při přebíhání vagónů v okolí Starého Města pohotově doplňuje za každý druhý slovo "styl" nebo "hype". Krátce po jedenáctý už čekáme jenom na mojí akreditaci, kterou mi Skrillex girl nakonec vytiskne stejně špatně, což pro ní znamená, že se spolu budeme pravidelně setkávat ve dvouhodinových intervalech po zbytek dne.

Filmový maraton otevíráme ve sportovní hale filmem Black Caesar, který je součástí suverénně nejzábavnější sekce letošního roku - Blaxpotation. Záběry sedumdesátkovýho New Yorku v kombinaci se soundtrackem Jamese Browna by sama o sobě byla zárukou epický podívaný a když se k tomu přidaj i klasicky béčkový vtípky tak prostě není o čem.) Vesměs jako všechny mafiánský příběhy i tento popisuje cestu k moci, ale opět stejně jako většina těchto filmů (Kmotr II, American Gangster) tak nějak vystřihává část od první vraždy po lokálního Bosse. Nevadí - Black Caesar není zrovna film na který jdete kvůli příběhu, ikdyž např. atmosféra scény, kdy hlavní hrdina na konci filmu čistí boty místnímu šéfíkovi zkorumpovanejch poldů snese nejpřísnější kritéria.

Žádná velká pauza nepřichází v úvahu, a tak hned míříme na Carlose Sauru alias Saurona a jeho Zavázané oči. Z očekávaného filmu o terorismu se vyklubává bohužel mix lovestory a psychoanalýzy. Nejednalo se vůbec o špatnej film, ale nakonec ho bohatě překonala následující diskuse se Sauronem, během níž se stačí probrat od Buňuelovi hluchoty až po zasnoubení Sauronova syna s rodačkou z Uherského Hradiště úplně všechno.

Příběh filmu: Odysea v podstatě nejde nekritizovat. Pokud si jako autor dáte za cíl v patnáctihodinové sérii popsat historii filmu, tak si můžete být jisti, že se po vašich zádech sveze téměř každý kdo byl alespoň jednou za život v kině. I tak se jedná o naprosto unikátní zážitek a každej intoš stěžující si na přílišnou antiameričnost, irskej akcent, neobjevení se jeho oblíbeného filmu, objevení se jeho neoblíbeného filmu, atd. atd. se může ohánět pouze stejně subjektivní argumentací s jakou Mark Cousins vytvářel toto dílo. Vřele doporučuji.

Pokud má v programu nějaký film popisek "kultovní", je potřeba zbystřit. Maďarský film Svědek z roku 69 ho má, ba co víc, ve svý době, kdy se nemoch promítat to byla nefalšovaná urban legend. Téměř do posledního místa zaplněný Dům kultury vybuchá každých pět minut smíchy. Zvláštní. Minimálně třetina diváků je určitě mladší než já, a přesto je oslovujou tak trochu prvoplánový vtípky maďarskýho Švejka jménem Pelikán, jež jsou čistě postavený na zesměšňování tehdejšího socialistickýho aparátu. I přesto, že řemeslně film představoval opravdu kvalitně odvedenou práci (především výpravné scény u hráze), tak tyhle hořko-sladko-suchý komedie zesměšňující tehdejší dobu moc nemusim.

Po epesní večeři v Rotteru má následovat vyvrcholení dne - půlnoční výlet do samotného jádra Blaxpotation, film Sweet Sweetback´s Baadassss Song, s úvodním komentářem ikony německého filmového businessu Olafa Mollera. Rychlý průzkum před zahájením filmu prokázal, že ikoničnost Olafa Mollera dosáhla na LFS takových rozměrů, že více lidí přišlo na něj, než-li na film samotný. Ze všech věcí, které nás Olaf naučil mi nejvtipnější přišel fakt, že syn režiséra Melvina Von Peeblese Mario režíroval po pár letech film o natáčení tohoto filmu, ve kterém sám hraje svého otce, který ve filmu Sweet Sweetback´s Baadassss Song ztvárňuje hlavní roli. Ztratili jste se v té absurditě? Samotný film astronomická očekávání bohužel nenaplnil, avšak rozhodně nezasluhuje odsouzení. I přes absolutně chaotický střih (především pak střih hudby) a konstantní vyřvávání o vykořisťování matek, otců, sester a bratrů, lze najít konkrétní momenty (např. šikana člena černých panterů na mostu ze strany bílejch poldů), které umožní divákovi se přenést v čase do sedmdesátýhoprvního a představit si frenetickou atmosféru, živelnost a emoce černošského publika uvnitř kina. Každopádně Terka od týhle chvíle už s náma nešla na žádnej Blaxpotation film.))

Too cool to see The Artist

Když jsem před více než měsícem odcházel z kina po filmu The Artist měl jsem vesměs pozitivní pocity. Ano pozitivní - to je to správné slovo. Tento oskarový film se vznáší na oblaku nadsázky a kombinace humorných scén s originálně pojatou kamerou mu dodává vítr do plachet, čímž získává potřebný spád, který je u takovéhoto formátu extrémně žádoucí. Po kině jsme o filmu prohodili pár slov, šli se najíst a druhý den jsem si na film ani nevzpomněl. Život šel dál.

Od té doby jsem o Umělci debatoval se třemi lidmi, kteří mne vlastně nechtěně donutili přemýšlet o filmu úplně z jiné perspektivy. Dozvěděl jsem se, že samotné shlédnutí filmu je loose-loose situation, jelikož se stáváte jak zosobněním konzumu, tak hipsterem. Absurdní? Zde je jejich argumentace:

1) stav zosobnění konzumu

• nechávám si diktovat vkus Hollywoodem
• přitom je tolik skvělých filmů, který si zaslouží pozornost
• šel jsem na něj jenom protože jsem se chtěl cítit "arty" (umělecky)

2) stav hipster

• nechávám si diktovat vkus Hollywoodem
• přitom je tolik skvělých filmů, který si zaslouží pozornost
• šel jsem na něj jenom protože jsem se chtěl cítit "arty" (umělecky)

Zdá se vám to podobné? Nezdá, argumentace byla naprosto stejná, jen s jiným závěrem (soudem).

Prohrál jsem a prohraju i příště. Svůj sociální status pravděpodobně nezachráním ani svou permanentkou do Ponrepa, takže můžu hrdě prohlásit, že už se nemůžu dočkat na remake Total Recall, jehož trailer byl v neděli slavnostně zveřejněný.

Na závěr nutno podotknout, že ani jeden s mých přátel hodnotící film The Artist ho neviděl..) 

Mlýn a Kříž

Pokud k vám na Sundance přiklušou vizuální tvůrci Avatara a po shlédnutí vašeho filmu řeknou, že to je přesně film na kterém by chtěli pracovat, pak máte podle mě dostatečný důvod k hrdosti. Řeč není bohužel o Inspiraci (ikdyž při obarvování balonku na červeno jsem se cejtil jako když právě vzniká Avatar 2), ale o filmu Lecha Majewskiho Mlýn a Kříž. Tato filmová epopej zprostředkovává divákovi audiovisuální ztvárnění Bruegelova obrazu Nesení kříže (The Procession to Calvary).

Jedná se o naprosto netradiční zážitek. Film je doslova protkán symbolikou a odkazy na jiná Bruegelova díla, ať už jeho nejznámější Stavbu Babylonské věže, či Ikarův pád. (Jako správný ignorant jsem si autorovo dílo načetl až po filmu.)) Lech Majewski nejenže film natočil, ale i složil hudbu a nakreslil obrazy a scenérie jež jsou vidět i v traileru. Ale v čem je pointa? Režisér Mlýna a Kříže mi připomněl jak moc důležitý je věřit ve vlastní nápady a směřovat k jejich realizaci. Jen si vemte. Jaký potenciál na úspěch mohl mít v dnešní době film, který se celý odehrává na prostoru obrazu z 16. století, je z 90% němý a víceméně nenabízí žádný nosný příběh? Každopádně tento film byl po uvedení na Sundance koupen do více než 60 zemí, z nichž v 56 šel do kin (ČR do oněch 56 nepatří).


Každej geniální nápad a projekt si s sebou do vínku nesl riziko širokého nepochopení. 90% jich pravděpodobně krachlo, ale v těch zbylých 10% se schovávají skvosty, které posouvají společnost dál a dál...

Zabíjí kreativita umění?

Může tohle zdánlivě nesmyslný tvrzení být pravda? Jaký je váš názor na následující dvě (protichůdné?) teze. (Odhlédněte od generalizace (které se nevyhnu) a často nesrozumitelných formulací, myslím, že jádro je u obou tezí jasné.)

Teze 1: Nové technologie přispívají ke zkvalitnění umění, k lepší distribuci informací a k názorové pestrosti.
Nové technologie (Internet, social media, Smartphones, střihací programy, DJ software, atd...) umožňují každému tvořit. Každý může být DJ a skládat hudbu, každý může být filmař a film si natočit, sestřihat i dostat do světa, každý může napsat knihu a vydat ji na internetu v elektronické podobě. Jedná se o pozitivní fenomén. Nad uměleckým trhem v budoucnu nebude držet ruku úzká komunita producentů, promotérů, vydavatelů a kritiků navzájem si klepajících na rameno. Technologie bourají bariéru mezi světem umění/médií a jejich konzumenty. Je to svobodný trh (na internetu) který určí co je kvalitní a co si zaslouží úspěch. Všichni budou postupně na stejné startovní čáře a ti nejlepší vyniknou - jedná se o přirozenou selekci. Díky novým technologiím jsme lépe informovaná společnost se stále rostoucí kvalitou a diversitou v uměleckých oborech.

Teze 2: Nové technologie pomalu zabíjejí umění, dochází k názorovým vyhrocením a kvalita (informací a umění) umírá ve stínu potřeby se vymezit.
Možnost tvorby vytvořila gigantický prostor plný nekreativního materiálu. Materiálu jež si zaslouží zapomnění/odsouzení. V tomto prostoru je však těžké rozpoznat kvalitní materiál od sraček - čistě kvůli jeho kvantitě. Naše pozornost je díky novým technologiím nesoustředěná. Multitaskujeme - na zapnutém počítači nám běží film, nahráváme do něj fotky z mobilu a v pozadí běží TV. Schopnost člověka rozeznávat kvalitní informace (např. v médiích), či kvalitní umění (hudbu, video,...) se rapidně snižuje. Prostor je tak obrovský, že pokud chce tvůrce "prodat (ve smyslu upozornit na) své dílo" musí oplývat schopnostmi, které nejsou s kreativním procesem spjaté - slizkost na sociálních sítích, podbízení se, zakomponování marketingových mechanizmů do umění, atd... Nové technologie přispívají k unifikaci tvůrčího prostoru, jež se bulvarizuje (média) a extrémní (hipster kultura v umění), zatímco pravá hodnota a kvalita umění umírá ve stínu potřeby se vymezit.

K jaké tezi se více přikláníte? Jak to vnímáte vy?

Oskaři 2012 - jak to vidí eDav

Když jsem viděl jak Miloš Forman přebíral v roce 1975 Oskara za nejlepší režii a Jack mu ve tmavých brýlích se svým Oskarem v kapse tleskal z první řady, byl jsem opravdu dojatej. Ne snad že bych byl už tak starej, ale při Formanových narozeninách jsem sledoval dokument Co tě nezabije..., kde mj. běžel záznam z tohoto předávání. Porazit v pětasedmdesátym Kubricka (Barry Lyndon), či Feliniho (Amarcord) není jen tak a v kombinaci se spontánním proslovem Miloše Formana asi v každém z nás zaplesá kousek české hrdosti (pokud nějaký zbyl).

Zítra se Oskaři budou udělovat už jánevimpokolikáté a proto je čas na diskuse, hádky a fabulování který film by si zlatou sošku nejvíce zasloužil. Nemá cenu diskutovat nad samotnou relevancí Oskarů. Někde jsem četl, že v odborné akademii jsou i vrátní Kodak (trochu hořké) Theatre kvůli zachování co největší názorové různorodosti. Někdo Oskary sleduje jiný ne. Těmi jinými je očividně mladá generace, jíž se pár posledních let producenti marně snažili přitáhnout k televizním obrazovkám a jak se ukázalo, byl to boj s větrnými mlýny. Také proto nyní sází na moderátorského veterána Billyho Crystla.

Letošní Oskaři budou (ostatně jako každý rok) naprosto revoluční. Uživatelé Apple se opět posadí na režisérskou židličku a budou si moci volit z jakého pohledu chtějí sledovat červený koberec, zákulisí, real-time rozhovory s vítězi atd.. Většinu aplikací vytvořených přímo pro dnešní noc lze nalézt na hlavní stránce Oskar.go.com, nebo na přidružených blozích. Dále jsou samozřejmě připraveny real-time palce nahoru a dolu, podobně jako je při Planetě Zemi využila Česká televize (palec nahoru), aplikace na iPad umožňující zmražení a okamžité sdílení a již klasické chaty, hottest informace o filmech a uživatelské vybírání vítězů.

Jaké filmy by dle uživatelů sociálních sítí měly dostat nejvíce sošek je možné vidět na přiloženém obrázku (zdroj: MediaTapper). Je samozřejmě skandál, že Fincherova Holka s tetováním draka (Muži, kteří nenávidí ženy) ukořistila jen jednu nominaci. Averzi amerických diváků možná dokládá i fakt, že na obrázku je u nominované Rooney Mara chybně uvedená jiná herečka (Glenn Close) a ne název filmu, ale co už.) Hlas lidu vynáší do nebe především film The Help, který jsem neviděl, nicméně dle popisku (předsudky americké společnosti) jsou jeho nominace logické, jelikož na Oskary prostě patří morální apely a útok na konzervativní americké návyky. Právě proto si myslím, že Viola Davis porazí favoritku Meryl Streep, jejíž role bude pro americké diváky příliš neuchopitelná. A právě proto se bojím, že by The Help mohl získat i cenu za nejlepší film.

Naopak velmi tvrdě mohou v noci narazit dva hlavní favorité, dva filmy o filmu - Hugo a Umělec. V případě Huga je vítězství za nejlepší film téměř utopie (ikdyž bych mu to přál). Co si vzpomínám, tak za posledních 20 let získal Oskara za nejlepší film pouze jeden film s hlavním dětským hrdinou - Slumdog Millionaire. Navíc Hugo je o lásce k filmu, o inovátorství a vizuální kráse a to nejsou témata, která v minulosti bodovala. U Umělce by měla být jistotou cena za hlavní mužskou roli pro Jeana Dujardina. Ve prospěch Umělce u filmu v hlavní kategorii by mohla hrát touha Akademie dokázat svůj moderní přístup (jako např. v hudbě za Social Network). Hlasovat pro němý, černobílý, FRANCOUZSKÝ film je prostě cool a záda akademiků by jistě byla poklepána i ze strany kritiků.

Já osobně bych přál nějakou tu cenu Woody Allenovi, jehož Půlnoc v Paříži byla nejen zábavná, ale i inspirativní, a to i přesto že se jednalo o Allena postopadesáté (postopadesáté stejně dobře). Nicméně každé předávání Oskarů, Grammy, či volba prezidenta (např. Kerry-Bush) mne utvrdí v tom jak málo rozumím americké kultuře a že ne vše co nám ze Starého kontinentu připadá nadmíru jasné, má v Severní Americe stejnou odezvu.

Fincher, Zuckerberg a ostatních 500 milionů

Miluju Fincherovy filmy... Muži kteří nenávidí ženy (Girl with the Dragon Tatoo) byl pro mě za poslední dobu jeden z nejlepších filmových zážitků, ale je to jinej Fincherův film o kterym teď přemýšlím - The Social Network. Na minimálním prostoru (hovořím-li o potenciálu děje, nikoli rozpočtu) vytvořil Fincher dle mého názoru dokonalé komorní drama. Film, u něhož předem víme průběh i konec a přesto je schopen nás pohltit. Proč ale mluvím o dva roky starém filmu...
Dneska jsem díky stránkám jednoho z mých učitelů na VŠE narazil na tento web, který mj. mapuje rozsáhlé články o zajímavých událostech a časosběrnou metodou je najednou zveřejní, aby zachoval kontinuitu události. (taková internetová Helena Třeštíková) Před pěti dny tento web zveřejnil články týkající se vzniku a rozvoje Facebook.com. Přiznávám, že jsem svůj dnešní večer nestrávil dvakrát nejefektivněji, ale většina článků (a především citací Marka Zuckerberga) byla svým geekovským způsobem fascinující, že jsem je přelousk. A teď k pointě...
Nemůžu si pomoct, ale Fincher svou výbornou režisérskou řemeslností (a především Sorkin svým scénářem) vytvořil veřejné mínění, jež dle mého názoru, tak úplně neodpovídá pravdě. Filmový charakter Marka Zuckerberga je motivován především touhou po lepším životě, po elitních harvardských klubech, glamour parties a po glamour studentkách. Nicméně z raných článků (rok 2005) vyplývá, že Zuckerberg žádné ultimátní cíle neměl, byl pohlcen vlastním projektem a sám sebou (z jeho komentářů lze vyčíst lehkou aroganci). Scénář k filmu The Social Network byl napsán člověkem fungujícím mimo IT průmysl, který odhadoval motivy hlavního hrdiny dle svých vjemů a životních zkušeností. A v tom je jádro pudla. Před vynesením soudu nad jakýmkoliv jedincem bychom se měli podrobně zamyslet nad jeho motivy, nad prostředím ze kterého pochází, nad jeho sociálním statutem atd.. (nejočistnější je tento proces u rodičů, se kterými v mládí v 99% nesouhlasíme a nyní jim s odstupem času dáváme za pravdu)
Dle mého názoru si Mark Zuckerberg nezaslouží odsouzení, tak jak je nám to Hollywoodem naznačováno, ale pochopení. Mark Zuckerberg vytvořil neuvěřitelně dvojsečnou zbraň, kterou ještě málo kdo z nás umí používat... A to že se díky této zbrani stal miliardářem? Proč ne...

Posuďte z videa zda si zasluhuje více soucit či odsouzení...


Na závěr pár zajímavostí a fotek:

• když byl Mark Zuckerberg lyžovat v Coloradu, měl vždy v báglu svý Sony VAIO, aby mohl reagovat na uživatele Facebooku
• oba dva zbylí zakladatelé Facebooku (Moskovitz, Hughes) už z firmy odešli 
• Hughes byl hlavním koordinátorem online volební kampaně Baracka Obamy
• Mark Zuckerberg má na vizitce napsáno: "I´m CEO...bitch"
• Bratři Winklevossové se účastnili olympiády v Pekingu
• Oba tyto bratry ztvárnil ve filmu pouze jeden herec - Armie Hammer

Skvělej trailer na Social Network:

Facebook Board of Directors:

Bratři Winklevossové a Dyvia Narendra:

2011 - Rok strávený s filmem

Můj názor můj vkus.)

Nejlepší filmy v kině

1. Melancholia

2. Půlnoc v Paříži

3. Drive

Největší zklamání v kině

1. Lincoln Lawyer

2. Harry Potter a relikvie smrti 2. část
3. Konec Roberta Mitchuma

Největší (pozitivní) překvapení v kině

1. Margin Call

2. Alois Nebel
3. Strom života

Nejhodnotnější kino zážitek 

1. Taxikář

2. Stalker
3. Strom života

Nejlepší filmy doma u krbu

1. Pusher I.-III.

2. Zvětšenina

3. Opravdová kuráž

Nejhorší filmy doma u krbu

1. Asterix, Obelix a Kleopatra

2. Hurricane season

3. Indiana Jones 4

Největší překvapení doma u krbu

1. How to train your dragon

2. Notre jour viendra

3. Ides of March

Nejlepší sportovní film

1. Damn United

Největší pozitivní úlet

1. Lord of the rings: Return of the king Extended edition

Největší negativní úlet

1. Sucker Punch

Magic Box

„To, co lidé nazývají štěstím, je okamžik, kdy přestanou mít strach.“
Gilbert Pierre Cesbron