Zápisky z LFŠ 3/4

V rámci rekonvalescence vlastních zad na nedělní noc volím internát Mojmír, kde mi umaštěný (symbolicky od uheráku) recepční sděluje, že mi společnost na pokoji budou dělat tři dámy, což ve mě vyvolá vzpomínku na Big doll house. Tři chrnící šestnácky se s Pam Grierovou moc srovnávat nedaj, a tak po ránu vyrážím na Sindibáda. Jdu na blind. Od maďarského filmu z roku 71 nečekám vůbec nic a má očekávání nejsou o moc překonána. Sindibádova nekonečná osobní zpověď o děvkařství, prolnutá snovými prostřihy a obžérstvím (během jedné scény spořádá jelena, kance i kachnu) ve mně vyvolala touhu po filmu mainstreamovějšího charakteru.

Tím mají být Poupata (a nakonec také jsou). Vítěz Českého lva za nejlepší film dle očekávání zaplňuje mobilní stan Espace Orleans do posledního místečka, čímž podíl kyslíku na osobu klesá na absolutní minimum. Tento fakt očividně nevadí sdružení uherskohradišťských matek sedících za mnou, které rozebírají tu dovolenou svých synů, tu příjezd "zlíňáků", kteří se "chovají jako kdyby všechno znali a všude byli". Jó ty zlíňáci. Po lekci lokálního hateu začíná tolik oceňované sociální drama Poupata. Fontánu deprese z nepojmenované západočeské vesnice startují dvě pokuřující patnácky řešící těhotenství jedné z nich, to vše v atmosféře popele, sněhu a průmyslového panorama. "Krása". V této atmosféře se odehrává v podstatě celý film a člověk má tak dost času přemýšlet, zda na tom český film byl poslední rok opravdu tak špatně. Kontinuální pojmenovávání českých maloměstských archetypů (hazard, alkohol, bezvýchodnost) začíná dost nudit a dojem tak spraví až Kateřina Jandáčková, jež svým charismatem v závěrečné diskusi převyšuje režiséra o desítky stupňů. Přese všechnu kritiku se jedná o nadprůměrný český film, který se stal spíše obětí Českého lva než-li jeho vítězem.

Kloubouky, námořnický trika, nediotripcký brejle s černejma obroučkama a účesy na žaluda (ala Vojta Dyk) signalizují, že hipsters si tento rok oblíbili především němé černobílé filmy s živým hudebním doprovodem (what a surprise). Perfektní zvuk dodává filmu On, hrdina dne z roku 1927 ideální dramatickou atmosféru a naopak potlačuje jeho přirozenou grotesknost. Suma sumárum kulturní zážitek se vším všudy.

Rozhoduji se poprvé zhřešit vůči filmové odysee a místo Reduty 2 volím Kulturní dům a film Dealer. Kdo by taky odolal copywritersky geniálnímu textu na první straně filmových listů (viz. obrázek). Tempo filmu, popisujícího obchůzku drogové klientely, silně kolísá a z nezapomenutelného filmového zážitku srovnatelného s Trainspottingem se stává unylá obrazová onanie vystupující z šedi pouze zajímavě pojatou kroužící kamerou. I ta vás však po polovině filmu musí začít srát, protože se jejímu pohybu přizpůsobuje rychlost dialogů a z minutových rozhovorů se stávají 20ti minutové záběry ve kterých (ne)herci čekají na pootočení kamery, aby se mohli konečně vymáčknout. Naprostý nedostatek autenticity tak vynahrazuje alespoň zajímavé vizuální pojetí vybraných záběrů (závěrečné solárko, tunelová scéna s předáním dítěte). Po skončení dvouhodinového utrpení mne však to nejhorší teprve očekávalo - diskuse s režisérem Benedekem Fliegaufem, hrdinou hipsta komunity. Benedek se zamýšlí nad svou vlastní genialitou, existencialismem, skateboardingem, či (wait a minute) sám sebou. Temnost vlastního filmu ho přímo "děsí", chtěl prý spáchat sebevraždu, ale raději natočil Dealera, všichni kdo (samozřejmě stejně jako on) mají za sebou temnou drogovou minulost jeho film adorují (a ti kdo ne, tak jsou na drogách). Diskuse se stává čím dál tím více komickou, bohužel zjišťuju, že se směju sám, čímž vyprovokuji desítky opovržlivých wayfarer pohledů. Nejsem schopen rozpoznat pravé umění. Odcházím se smát ven.

Chuť si spravím až v čínsko-thajském bistru, kde polovina zákazníků hoduje nad smažákem s hranolkama. Kung-pao s půlitrem Kofoly za 65,-. Miluju Moravu. Moravský Thajec (nebo Číňan?) mi jídlo ochotně zabalí abych si ho mohl vzít na náměstí, kde mají promítat Čtyři slunce (po Poupatech se jedná v podstatě o masochismus), ale chyba lávky (respektive programu). Pokud Bohdan Sláma do svýho filmu  nezlanařil Tidu Swinton, tak se někde stala chyba. Samozřejmě se jedná o film We need to talk about Kevin - k jídlu ideální volba. Trocha Hollywoodu po Bendekovi rozhodně neurazí. Ke všem těm ukousanejm nehtům, prasečí krvi na zdech a záběrech na pětiletou holčičku prostřelenou šípem jsem díky unavě lehce apatickej a jasně sdělěnou messege obdržuji, chápu, vstřebávám. Hollywood po mně jakožto divákovi vlastní iniciativu neočekává - výborně. Ke konzumaci večeře patří i konzumace kulturní. Popcorn do kina nepatří, Kung-pao na Masarykovo náměstí ano.

23:59 - Olaf Moller - Blaxpotation - Foxy Brown (Pam Grier). Jsem šťastný.