Gyros

"Funf Euro."
vysoukala ze sebe nejlacinější šlápota z oblasti Karláku.
Chyběly jí přední zuby.
Oldřichovi jí bylo líto, avšak ne natolik aby využil jejích služeb, a tak mlčel. Po pár desítkách vteřin žena své snažení vzdala a odešla. Oldřich stál na rohu Lazarské a Vodičkovi ulice a v ruce svíral ten nejhnusnější gyros, který lze ve tři hodiny ráno sehnat.
"Is it tasty?" zeptal se opodál stojící Anglán.
Oldřich mlčel.
"Hey you, is it tasty? Do you like it?"
Oldřich tušil, že v tomto případě bude nutné odpovědět. Angličan naplňoval veškeré stereotypy Angličanů jezdících do Prahy za "zábavou" - vyhrnutý límec růžového polo trika, armádní účes i dvojnásobnou hlasitost projevu v porovnání s celou ulicí.
Proč nikdy nenosí svetr?
Vždyť je 5 stupňů nad nulou, to jim není zima?
Znají vůbec pravidla póla?
Ani jednu z otázek Oldřich nepoložil. Odpovídat otázkou člověku, který strávil více času v posilovně, než-li v lavicích vzdělávacích institucí, se rovná rozsudku smrti. Nemají rádi otázky.
"I don´t know."
"You don´t know?"
Angličan se začal smát. Nahlas. Poté čekal na Oldřichovo doplnění, které nepřicházelo, a tak po chvíli odešel.
"Ale já opravdu nevím." řekl si pro sebe Oldřich.
Ten gyros se nedal jíst, ale přesto byl Oldřich přesvědčen, že bez něj by mu bylo hůř.
Ať už se dnes Oldřich probudí v kteroukoliv hodinu, ponese jeho následky.
Věděl to.
Stejně jako věděl, že si rozhodnutí o koupi gyrosu bude schopen ospravedlnit. Od určitého bodu si je člověk schopen obhájit cokoliv. Oldřich jednoduše využil příležitosti dříve než o ní začal přemýšlet. Noční tramvaj jela už za 5 minut!
Oldřich přišel domu a zvracel.
Zvracel i odpoledne...

Polotovar Tolstého

Miloval srazy pod koněm. Sedíce na bočním schodu s knihou v ruce si vždy připadal jak Truffaut na střeše. Oldřich kvůli tomuto pocitu chodil na schůzky s Kristýnou vždy o několik minut dříve a ani mu nevadilo, že se často opozdila. Stejně jako mu nevadilo, že si ho společně s monumentem fotili turisté. Turisty lehce pohrdal napříč všemi národy, přesto se bavil představou, jak 17ti leté blogerky z Iowy komentují jeho fotku způsobem: "OMG, this Prague photo looks so parisienne." a náležitě tomuto pocitu se také tvářil.

Toho dne však s sebou žádnou knihu neměl.
Poprchávalo.
Oldřich bloumal mezi lidmi a deštníky.
Když nakonec vcházel do knihkupectví, nevěděl zda-li se chce schovat před dotěrnými kapkami, nebo jen zabít čas prohlížením knih, které si stejně nekoupí. Knihkupectví bylo přeplněno nervózně vyhlížejícími lidmi. Oldřich zkontroloval telefon.
"V pořádku, Vánoce jsou až za půl roku." oddechl si a otočil se zpět, aby mohl pozorovat postupně sílící déšť.
"Co tady stojíte?" ptala se podsaditá žena, která do Oldřicha vědomky vrazila.
Oldřich poslouchal zmateně ženiny slova aniž by se pohnul.
"Copak nemůžete popocházet? Tady jen překážíte!" pokračovala. Vyprovokována Oldřichovou pasivitou žena začala drmolit a rozhazovat rukama. Skrze poskakující blonďatou ofinu Oldřich spatřil pronikavé modré oči sršící zápalem pro boj. Pro jakýkoliv boj. Za práva i za protiprávnost, za legalizaci i uzákonění, za svobodu i vězení, za cokoliv. V ruce svírala Annu Kareninu, pravděpodobně nedávno viděla filmový remake remakeu remakeu a řekla si, že přece nemůže žít (nebo umřít) bez toho aniž by četla takovou klasiku.

A nebo jen naletěla informačnímu hlášení místního knihkupectví, do kterého se Oldřich zaposlouchal, aniž by vnímal ženino drmolení.
"... a také soudobou verzi, která  je plně přizpůsobena soudobému čtenáři, a proto se vydává ve stravitelnější, převyprávěné a zkrácené verzi! Dobrodružství jako v originále! Luxor, šetří váš čas! Edice světových klasiků! Knihu nalezne..."





Oldřich věnoval ženě poslední lítostivý pohled a popostoupil více do obchodu. Uprostřed hlavní chodby stály stojany zaplněné novinkami, z nichž Oldřicha nejvíce zaujala ta s názvem "Přisedněte si" od Davida Ratha. Pousmál se a ostentativně zakroutil hlavou, tak aby si toho nešlo nevšimnout.
Nikdo si jej nevšiml.
Zkontroloval telefon a odešel na schůzku s Kristýnou.
Byl to on, kdo přišel pozdě.