Support your local Claviq

Když jsem byl předminulý léto na OpenAiru, tak mi kámoš po koncertu Royksopp řekl, jak by bylo vostrý kdybychom jednou takhle taky hráli jako DJs před desetitisícovym publikem. Je to jedna z výzev, kterou jsem nepřijal a jsem za to rád. 5 let jsem chodil do Radotínský hudební školy a tamní učitelé doteď proklínají den kdy v roce 91 dělali v místní školce talentovky. Člověk by měl dělat pouze to na co má vlohy a dál to rozvíjet...

Ne všichni se však tímto heslem řídí, a tak máme trh s DJema a so-called producentama totálně přeplněnej a pojem kvalitní práce se v tomto množství rozplynul a bagatelizoval. Naštěstí existujou šílenci jako Claviq, který se podobnejma analýzama nezabejvaj a vydávaj (dle mého názoru) kvalitní tracky téměř každej měsíc. A ty je potřeba podporovat! Takže nezapínejte v neděli v 20.00 televizi Noha, ale radši si nalaďte Don Quijota český glitchový scény - Claviqa.

Více všeho na http://www.glitch.cz/ a http://claviq.bandcamp.com/

... ale více je někdy více

Fakt, že se člověk cítí ve třeťáku na gymplu ukřivděně není nic zvláštního. Křivka sebevědomí je v těchto letech na absolutním vrcholu a pohrdání učiteli, rodiči a hlavně celou společností na denním pořádku. Přesto jsem tenkrát na hodině češtiny měl na pocit křivdy absolutní právo.

Mgr. Horová mi sebrala průběžný test a automaticky jej ohodnotila známkou 5. Důvod? Měl jsem tenkrát položenou učebnici na lavici (tahák nebyl skryt ani vně ani pod). Ano, obligátní věta "Skliďte si všechno z lavic!" zazněla, avšak její váha už tehdy byla spíše protokolární. Ale co. Nepatřil jsem mezi oblíbence, a tak jsem si zasloužil trest bez varování (ono možná i jedno zaznělo). Až doposavad nic neobvyklého, nakonec jsem přece jenom porušil pravidla. Problém byl v tom, že 5 minut před tímto incidentem proběhla interakce mezi Mgr. Horovou a jednou z mých spolužaček. Říkejme jí Rozálka.

Rozálka byla už od prváku velmi snaživá dívenka a hlavně uměla udržet krok. Na druhou stranu podváděla při každém druhém testu. Nebylo tak ani překvapením, když Rozálce půl metru od učitelčiných nohou upadl tahák, na němž byli vypsáni všichni důležití autoři. Mgr. Horová s úsměvem tahák zvedla a Rozálce ho se slovy: "Tady to máš a ať už se to neopakuje Rozálko." vrátila. Důvod mojí pozdější frustrace byl na světě. Antipatie s profesorkou se postupem času logicky prohlubovala a já už k ní nikdy nemohl cítit respekt. (i přesto že byla jinak velmi hodná profesorka)

No a minulý čtvrtek jsem si na tento okamžik vzpomněl znovu. Na jednom z předmětů bylo semestrálním zadáním vypracování konkrétního projektu pro Škodovku a jeho následná prezentace s tím, že nejlepší tři prezentace se budou prezentovat přímo "škodovákům". Tak znělo zadání. Ve čtvrtek pak probíhaly průběžné prezentace a kromě nás prezentoval i tým, který byl o třídu lepší než my ve všech ohledech. Jediný co mi nehrálo, byla jejich grafika. Slidy zaflákaný textem, 5 grafů na stranu, atd. atd. Zajímalo mě proč, tak jsem se zeptal a už to jelo...

Důvod byl prostý. "Škodováci" nerozhodují o projektech na základě doporučení učitelů a jejich poznámek, ani na základě textových výstupů, ale čistě na základě vytisknutých slidů. Logicky tak platí úměra čím více, tím lépe. Tato informace se k nám jaksi nedostala, což náš cvičící začal horlivě vysvětlovat tak, že jsme se neptali. "Tento tým se mne v soukromí zeptal, tak jsem jim to řekl." Tuto větu pak, snažíc se přesvědčit sám sebe o své nevině, zopakoval asi šestkrát. (v tu chvíli nám už to stejně bylo jedno, protože předešlý tým by byl lepší i s "normální" prezentací)

Obě výše zmíněné situace mají stejné poselství a to především pro budoucí učitele/profesory/cvičící.

Tím, že učitel přizná svou chybu, neztrácí autoritu! Naopak. Škola není armáda ani hedge fond, kde se kvůli udržení autority prostě musíte chovat jako řezničtí psi, jelikož fungujete ve stresových situacích. Učitelé s největší autoritou jsou ti, kteří své chyby přiznávají, ti kteří zpochybňují status quo, ti kteří se ptají, ti kteří naslouchají...

Kouzlo bloudění

Není lepší období na cestování a výlety než s blížícím se koncem semestru. Člověk získá potřebný odstup od mikrosvěta srdceryvných capslockových mailů typu "NESTÍHÁME" a většina problémů spojených s jeho domovským prostorem mu zdáli najednou přijde naprosto banální.

Psát po nějakym čase stráveným v zahraničí, jak to v ČR smrdí, že je všechno šedý a lidi non-stop naštvaný, je strašně jednoduchý, a proto to neudělám (navíc to není pravda). Spíš mě ve spojení s krátkými výjezdy napadá otázka "Jak správně cestovat?".

Před pár léty jsem se probudil ve stanu před klasickým hip-hippie hostelem uprostřed Livingstone s obligátními žaludečními problémy (běžná praxe v Africe). Bylo mi fakt blbě. (Představte si kombinaci gyrosu z Národky s flaškou Dynybyl vodky krát dva a stále se ani trochu nepřiblížíte mému utrpení) Právě se ale vyráželo na rafty, odškrtnout si další políčko v deníku zážitků. Člověk byl unavený, naštvaný a hlavou se mu míhala jediná myšlenka - evropský záchod, ale přece bych si nenechal ujít takovýhle zážitek! Filosofie "Když už tu jsme, tak to musíme udělat/vidět" zde byla vyhnána svým způsobem do absurdity - časem, místem i davovou psychózou. Ten pocit po dojezdu byl opravdu super, tak v čem je problém? Problém je v nákladech obětovaných příležitosti. Občas mám pocit jako bych dával přednost kvantitě zážitků před jejich kvalitou. Tak například...

"Are you crazy or what?" zařval na mne bangladéšský Londýňan starostlivě tlačící kočárek přes přechod. Přejel jsem před ním rychlostí Romana Kreuzigera (aspoň tak jsem si připadal) na klasickém městském kole s reklamou Barclays. Problém byl v tom, že na semaforu zářila červená barva. No jo ale kdybych zastavil, tak by mi Peši ujel a navíc bychom nestihli vidět nějakou další důležitou památku/budovu/zajímavost (popravdě si ani nepamatuju kam jsme tenkrát jeli). Strávili jsme v Londýně 3 dny, byli ve všech důležitých galeriích a muzeích a viděli většinu důležitých budov a přesto jsem odjížděli s pocitem, že jsem téměř nic nestihli. Když dneska vzpomínám na tenhle výlet vybaví se mi Pešiho obličej po tom co si dal curry kuře, nebo švédští spolubydlící z hostelu pařící karty ve svym provizornim stanu, který si utvořili z palandy, ale nevybaví se mi ani jedno jediný umělecký dílo, či budova. Nula. Zip. Prostě nic.

Asi je jasné kam směřuji. Za dva Minulé týdny jsem za 5 dní v Amstru a den v Drážďanech nebyl ani jednou v muzeu, galerii, kostele atd. a přesto mám z každého dne ultimátní zážitek. Galeriemi pro mě byly tamní parky, ulice a lidé. V obou případech jsem cestoval s lidmi, kteří se rádi nechávali unášet celistvostí města, nevadilo jim bloudit a hlavně jim nevadilo "prostě být" (jak by řekl Michael Black Electro). Člověk si pak překvapivě víc užívá fakt, že projíždí parkem na sto let starém kole (a překonává tak fóbii), než kilometrovou frontu před muzeem Van Gogha. I přes klišovitost tohoto uvědomění se pak cítí neskonale svobodným.

A propos v ČR je spousta zajímavých galerií/muzeí/výstav do kterých nechodíme, jenom protože do nich můžeme zajít kdykoliv! Nedávno jsem s Terkou byl v NG ve Veletržním paláci a v Západočeské galerii v Plzni a načerpal tolik inspirace, jako v žádné jiné galerii venku. Netlačil mě totiž čas. Méně je někdy je více...