Kouzlo bloudění

Není lepší období na cestování a výlety než s blížícím se koncem semestru. Člověk získá potřebný odstup od mikrosvěta srdceryvných capslockových mailů typu "NESTÍHÁME" a většina problémů spojených s jeho domovským prostorem mu zdáli najednou přijde naprosto banální.

Psát po nějakym čase stráveným v zahraničí, jak to v ČR smrdí, že je všechno šedý a lidi non-stop naštvaný, je strašně jednoduchý, a proto to neudělám (navíc to není pravda). Spíš mě ve spojení s krátkými výjezdy napadá otázka "Jak správně cestovat?".

Před pár léty jsem se probudil ve stanu před klasickým hip-hippie hostelem uprostřed Livingstone s obligátními žaludečními problémy (běžná praxe v Africe). Bylo mi fakt blbě. (Představte si kombinaci gyrosu z Národky s flaškou Dynybyl vodky krát dva a stále se ani trochu nepřiblížíte mému utrpení) Právě se ale vyráželo na rafty, odškrtnout si další políčko v deníku zážitků. Člověk byl unavený, naštvaný a hlavou se mu míhala jediná myšlenka - evropský záchod, ale přece bych si nenechal ujít takovýhle zážitek! Filosofie "Když už tu jsme, tak to musíme udělat/vidět" zde byla vyhnána svým způsobem do absurdity - časem, místem i davovou psychózou. Ten pocit po dojezdu byl opravdu super, tak v čem je problém? Problém je v nákladech obětovaných příležitosti. Občas mám pocit jako bych dával přednost kvantitě zážitků před jejich kvalitou. Tak například...

"Are you crazy or what?" zařval na mne bangladéšský Londýňan starostlivě tlačící kočárek přes přechod. Přejel jsem před ním rychlostí Romana Kreuzigera (aspoň tak jsem si připadal) na klasickém městském kole s reklamou Barclays. Problém byl v tom, že na semaforu zářila červená barva. No jo ale kdybych zastavil, tak by mi Peši ujel a navíc bychom nestihli vidět nějakou další důležitou památku/budovu/zajímavost (popravdě si ani nepamatuju kam jsme tenkrát jeli). Strávili jsme v Londýně 3 dny, byli ve všech důležitých galeriích a muzeích a viděli většinu důležitých budov a přesto jsem odjížděli s pocitem, že jsem téměř nic nestihli. Když dneska vzpomínám na tenhle výlet vybaví se mi Pešiho obličej po tom co si dal curry kuře, nebo švédští spolubydlící z hostelu pařící karty ve svym provizornim stanu, který si utvořili z palandy, ale nevybaví se mi ani jedno jediný umělecký dílo, či budova. Nula. Zip. Prostě nic.

Asi je jasné kam směřuji. Za dva Minulé týdny jsem za 5 dní v Amstru a den v Drážďanech nebyl ani jednou v muzeu, galerii, kostele atd. a přesto mám z každého dne ultimátní zážitek. Galeriemi pro mě byly tamní parky, ulice a lidé. V obou případech jsem cestoval s lidmi, kteří se rádi nechávali unášet celistvostí města, nevadilo jim bloudit a hlavně jim nevadilo "prostě být" (jak by řekl Michael Black Electro). Člověk si pak překvapivě víc užívá fakt, že projíždí parkem na sto let starém kole (a překonává tak fóbii), než kilometrovou frontu před muzeem Van Gogha. I přes klišovitost tohoto uvědomění se pak cítí neskonale svobodným.

A propos v ČR je spousta zajímavých galerií/muzeí/výstav do kterých nechodíme, jenom protože do nich můžeme zajít kdykoliv! Nedávno jsem s Terkou byl v NG ve Veletržním paláci a v Západočeské galerii v Plzni a načerpal tolik inspirace, jako v žádné jiné galerii venku. Netlačil mě totiž čas. Méně je někdy je více...