Gyros

"Funf Euro."
vysoukala ze sebe nejlacinější šlápota z oblasti Karláku.
Chyběly jí přední zuby.
Oldřichovi jí bylo líto, avšak ne natolik aby využil jejích služeb, a tak mlčel. Po pár desítkách vteřin žena své snažení vzdala a odešla. Oldřich stál na rohu Lazarské a Vodičkovi ulice a v ruce svíral ten nejhnusnější gyros, který lze ve tři hodiny ráno sehnat.
"Is it tasty?" zeptal se opodál stojící Anglán.
Oldřich mlčel.
"Hey you, is it tasty? Do you like it?"
Oldřich tušil, že v tomto případě bude nutné odpovědět. Angličan naplňoval veškeré stereotypy Angličanů jezdících do Prahy za "zábavou" - vyhrnutý límec růžového polo trika, armádní účes i dvojnásobnou hlasitost projevu v porovnání s celou ulicí.
Proč nikdy nenosí svetr?
Vždyť je 5 stupňů nad nulou, to jim není zima?
Znají vůbec pravidla póla?
Ani jednu z otázek Oldřich nepoložil. Odpovídat otázkou člověku, který strávil více času v posilovně, než-li v lavicích vzdělávacích institucí, se rovná rozsudku smrti. Nemají rádi otázky.
"I don´t know."
"You don´t know?"
Angličan se začal smát. Nahlas. Poté čekal na Oldřichovo doplnění, které nepřicházelo, a tak po chvíli odešel.
"Ale já opravdu nevím." řekl si pro sebe Oldřich.
Ten gyros se nedal jíst, ale přesto byl Oldřich přesvědčen, že bez něj by mu bylo hůř.
Ať už se dnes Oldřich probudí v kteroukoliv hodinu, ponese jeho následky.
Věděl to.
Stejně jako věděl, že si rozhodnutí o koupi gyrosu bude schopen ospravedlnit. Od určitého bodu si je člověk schopen obhájit cokoliv. Oldřich jednoduše využil příležitosti dříve než o ní začal přemýšlet. Noční tramvaj jela už za 5 minut!
Oldřich přišel domu a zvracel.
Zvracel i odpoledne...

Markéta

Těstoviny mohli na jakýkoliv způsob a kdykoliv. Oldřich s Kristýnou spolu nevařili často, avšak když už tato událost nastala, pak se téměř vždy jednalo právě o těstoviny.
Ten den Oldřich nemluvil. Neměl o čem a nechtěl vyplňovat kuchyňský prostor zbytečnými slovy.
Kristýna se ho ze všech sil snažila povzbudit, nicméně si neuvědomila, že dobře míněná otázka, kterou položí, nepatří mezi Oldřichovi nejoblíbenější.
"Co by tě jakoby v životě nejvíc bavilo dělat?"

Když bylo Oldřichovi 7 let zeptal se ho na zálesáckém táboře kamarád, čím chce být až vyroste.

"Astronom." váhavě odpověděl.

Bylo to krátce poté co dočetl svou první Verneovku "Do měsíce" a přesto že se o hvězdy nikdy předtím ani nikdy potom nezajímal, vždy ho fascinoval pohled na noční oblohu. 

"Proč?"
"Co proč?"
"Proč astronomem?"
"Nevím...
... nenapadlo mě nic lepšího."
Když o pár let později Oldřich ležel na poli nejpoetičtějšího kopce Orlických hor, vzpomínal právě na zálesácký tábor a moment, kdy u hořícího táboráku vzhlížel k nočnímu nebi. Stejně jako tehdy se měsíc svou majestátností vysmíval všem na Zemi, a přesto potají plakal nad nemožností se více přiblížit. A ty hvězdy...
"Nikde nesvítí hvězdy tak jasně jako v Orlických horách." pomyslel si Oldřich.
Byl opilý.
Nebe se klenulo jak tichá jeskyně a Oldřich si poprvé na vlastní kůži ověřil, že Země je kulatá. Uprostřed hvězdného chaosu nehledal nic jiného než chaos. Uvědomění vlastní malosti v Oldřichovi vždy vyvolávalo euforii, svobodu, nadšení, potvrzení, že může všechno co chce, jelikož na konci bude vždy jen konec.
Intenzivní naslouchání po chvíli vyrušil tlumený zvuk hudby, vycházející z nedaleké chaty.

"Hele, to je velkej vůz ne?"  pronesl ženský hlas.
Oldřichovi chvíli trvalo, než rozpoznal přibližující se siluetu.
Markéta.
Vždycky ji chtěl. Ostatně každý z ročníku ji chtěl. Později se dozvěděl, že v jednom krátkém období ho chtěla i ona, avšak nakonec se jejich cesty nikdy nestřetly.
"Věděl si, že je to součást Velký medvědice?" pokračovala.
Žádný osvětlovač by nedokázal Markétu nasvítit smyslněji, než příroda. Ještě více si tak uvědomoval jak ji chce.
Ale ne poslouchat.
Věděl, že teď to nesmí pokazit. Na mysl mu však nevyvstávala dostatečně poetická odpověď o Velký medvědici. O posraný Velký medvědici! Koho to vlastně zajímá? Nikdo neměl radši noční nebe než Oldřich, ale nikdy ho nezajímalo, proč si lidé museli kategorizovat, omezit a ohraničit každou menší skupinku hvězd do nějakého názvu. Nezajímalo ho ani proč je měsíc bílý, ani proč hvězdy vybuchují, ani proč je vesmír nekonečný. Měl rád ten svůj vesmír a nejistota pro něj znamenala svobodu jej formovat.
"Fakt jo? To jsem nevěděl."
Neupřímnost Oldřichovi řečnické otázky sršela do všech stran.
Markéta se nedala odradit, i tak však její hlas při další otázce nesl znaky nejistoty.
"A tamhle je Polárka. To je ta co ukazuje sever co?"
Oldřich byl v koncích. Pravděpodobně se jednalo o sexuální narážky, které nedokázal dešifrovat, protože jestli ne a tenhle frontální útok na poslední zbytky lidské fantazie myslela vážně, pak další na řadě budou pravděpodobně znamení zvěrokruhu. Markéta už má určitě připraven oslí můstek, jak sdělit, že naše znamení jsou si souzena. Minimálně tedy v týdnu 12.7.- 19.7..
Výborně. Bude stačit mlčet.

Plác.

Oldřich začal zvracet.
V poslední chvíli stačil odvrátit obličej od Markéty, kterou tak zasáhl pouze do levé nohy. Ve své podstatě se ani nejednalo o přímý zásah, ale o odraz ze země, i tak však zjevně šokovaná Markéta odcházela s zuřivým výrazem a skrze zuby pouze procedila:
"Ty jsi fakt debil."
Tenkrát to bral jako lichotku.

Těstoviny byly převařené. Oldřich Kristýně neodpověděl jestli by chtěl být astronom. Správnou odpověď neznal, tak neodpověděl nic a dál čekal na správnou otázku.

Buzer lístek

"Teď nebo nikdy!"
řekl si Oldřich, otočil se ke Kristýně zády a čekal na dotek, který nepřicházel. Usnul.

Na zdi nad stolem měl napsáno "Fail fast, learn fast!". Ne tedy přímo na zdi, ale na takovém tom 3M nalepovacím papírku, který se jednou odlepí při prvním průvanu a jindy drží, jak přibitý kladivem. Oldřich nikdy nevěřil podobným frázím, přesto jimi měl poseté stěny celé své ložnice, která byla zároveň jeho pracovnou. Považoval je za nejefektivnější formu sebemrskačství. Dokonce si vytvořil i "buzer lístek". Slyšel o něm na jedné z těch zbytečných konferenci o seberealizaci, prokrastinaci a všech ostatních "icích", které si absolventi "icovitých" oborů byli schopni vyhledat ve slovníku. Oldřich na podobné konference nechodil kvůli obsahu, ten by se ostatně dal vždy shrnout do souvětí "Mám velký koule a stíhám školu, práci i thaiskej box najednou a pokud budete tvrdě makat, tak to taky dokážete.", hlavním důvodem Oldřichovi přítomnosti bylo jídlo zdarma a otázky do publika. Ty Oldřich miluje. Naposled se takhle antiprokrastinační lektor zeptal do davu:
"Co je pro vás v životě nejdůležitější?"
"Kariéra." Odpověděla bez váhání půvabná slečna.
Byla to Asiatka a několikavteřinové ticho po její odpovědi značilo, že ji myslela vážně. Oldřich hned cítil ten dokonale falešný pocit, který mají všichni cestující v metru - Jsem lepší člověk.

Polotovar Tolstého

Miloval srazy pod koněm. Sedíce na bočním schodu s knihou v ruce si vždy připadal jak Truffaut na střeše. Oldřich kvůli tomuto pocitu chodil na schůzky s Kristýnou vždy o několik minut dříve a ani mu nevadilo, že se často opozdila. Stejně jako mu nevadilo, že si ho společně s monumentem fotili turisté. Turisty lehce pohrdal napříč všemi národy, přesto se bavil představou, jak 17ti leté blogerky z Iowy komentují jeho fotku způsobem: "OMG, this Prague photo looks so parisienne." a náležitě tomuto pocitu se také tvářil.

Toho dne však s sebou žádnou knihu neměl.
Poprchávalo.
Oldřich bloumal mezi lidmi a deštníky.
Když nakonec vcházel do knihkupectví, nevěděl zda-li se chce schovat před dotěrnými kapkami, nebo jen zabít čas prohlížením knih, které si stejně nekoupí. Knihkupectví bylo přeplněno nervózně vyhlížejícími lidmi. Oldřich zkontroloval telefon.
"V pořádku, Vánoce jsou až za půl roku." oddechl si a otočil se zpět, aby mohl pozorovat postupně sílící déšť.
"Co tady stojíte?" ptala se podsaditá žena, která do Oldřicha vědomky vrazila.
Oldřich poslouchal zmateně ženiny slova aniž by se pohnul.
"Copak nemůžete popocházet? Tady jen překážíte!" pokračovala. Vyprovokována Oldřichovou pasivitou žena začala drmolit a rozhazovat rukama. Skrze poskakující blonďatou ofinu Oldřich spatřil pronikavé modré oči sršící zápalem pro boj. Pro jakýkoliv boj. Za práva i za protiprávnost, za legalizaci i uzákonění, za svobodu i vězení, za cokoliv. V ruce svírala Annu Kareninu, pravděpodobně nedávno viděla filmový remake remakeu remakeu a řekla si, že přece nemůže žít (nebo umřít) bez toho aniž by četla takovou klasiku.

A nebo jen naletěla informačnímu hlášení místního knihkupectví, do kterého se Oldřich zaposlouchal, aniž by vnímal ženino drmolení.
"... a také soudobou verzi, která  je plně přizpůsobena soudobému čtenáři, a proto se vydává ve stravitelnější, převyprávěné a zkrácené verzi! Dobrodružství jako v originále! Luxor, šetří váš čas! Edice světových klasiků! Knihu nalezne..."





Oldřich věnoval ženě poslední lítostivý pohled a popostoupil více do obchodu. Uprostřed hlavní chodby stály stojany zaplněné novinkami, z nichž Oldřicha nejvíce zaujala ta s názvem "Přisedněte si" od Davida Ratha. Pousmál se a ostentativně zakroutil hlavou, tak aby si toho nešlo nevšimnout.
Nikdo si jej nevšiml.
Zkontroloval telefon a odešel na schůzku s Kristýnou.
Byl to on, kdo přišel pozdě.