Ten den Oldřich nemluvil. Neměl o čem a nechtěl vyplňovat kuchyňský prostor zbytečnými slovy.
Kristýna se ho ze všech sil snažila povzbudit, nicméně si neuvědomila, že dobře míněná otázka, kterou položí, nepatří mezi Oldřichovi nejoblíbenější.
"Co by tě jakoby v životě nejvíc bavilo dělat?"
Když bylo Oldřichovi 7 let zeptal se ho na zálesáckém táboře kamarád, čím chce být až vyroste.
"Astronom." váhavě odpověděl.
Bylo to krátce poté co dočetl svou první Verneovku "Do měsíce" a přesto že se o hvězdy nikdy předtím ani nikdy potom nezajímal, vždy ho fascinoval pohled na noční oblohu.
"Proč?"
"Co proč?"
"Proč astronomem?"
"Nevím...
... nenapadlo mě nic lepšího."
Když o pár let později Oldřich ležel na poli nejpoetičtějšího kopce Orlických hor, vzpomínal právě na zálesácký tábor a moment, kdy u hořícího táboráku vzhlížel k nočnímu nebi. Stejně jako tehdy se měsíc svou majestátností vysmíval všem na Zemi, a přesto potají plakal nad nemožností se více přiblížit. A ty hvězdy...
"Nikde nesvítí hvězdy tak jasně jako v Orlických horách." pomyslel si Oldřich.
Byl opilý.
Nebe se klenulo jak tichá jeskyně a Oldřich si poprvé na vlastní kůži ověřil, že Země je kulatá. Uprostřed hvězdného chaosu nehledal nic jiného než chaos. Uvědomění vlastní malosti v Oldřichovi vždy vyvolávalo euforii, svobodu, nadšení, potvrzení, že může všechno co chce, jelikož na konci bude vždy jen konec.
Intenzivní naslouchání po chvíli vyrušil tlumený zvuk hudby, vycházející z nedaleké chaty.
"Hele, to je velkej vůz ne?" pronesl ženský hlas.
Oldřichovi chvíli trvalo, než rozpoznal přibližující se siluetu.
Markéta.
Vždycky ji chtěl. Ostatně každý z ročníku ji chtěl. Později se dozvěděl, že v jednom krátkém období ho chtěla i ona, avšak nakonec se jejich cesty nikdy nestřetly.
"Věděl si, že je to součást Velký medvědice?" pokračovala.
Žádný osvětlovač by nedokázal Markétu nasvítit smyslněji, než příroda. Ještě více si tak uvědomoval jak ji chce.
Ale ne poslouchat.
Věděl, že teď to nesmí pokazit. Na mysl mu však nevyvstávala dostatečně poetická odpověď o Velký medvědici. O posraný Velký medvědici! Koho to vlastně zajímá? Nikdo neměl radši noční nebe než Oldřich, ale nikdy ho nezajímalo, proč si lidé museli kategorizovat, omezit a ohraničit každou menší skupinku hvězd do nějakého názvu. Nezajímalo ho ani proč je měsíc bílý, ani proč hvězdy vybuchují, ani proč je vesmír nekonečný. Měl rád ten svůj vesmír a nejistota pro něj znamenala svobodu jej formovat.
"Fakt jo? To jsem nevěděl."
Neupřímnost Oldřichovi řečnické otázky sršela do všech stran.
Markéta se nedala odradit, i tak však její hlas při další otázce nesl znaky nejistoty.
"A tamhle je Polárka. To je ta co ukazuje sever co?"
Oldřich byl v koncích. Pravděpodobně se jednalo o sexuální narážky, které nedokázal dešifrovat, protože jestli ne a tenhle frontální útok na poslední zbytky lidské fantazie myslela vážně, pak další na řadě budou pravděpodobně znamení zvěrokruhu. Markéta už má určitě připraven oslí můstek, jak sdělit, že naše znamení jsou si souzena. Minimálně tedy v týdnu 12.7.- 19.7..
Výborně. Bude stačit mlčet.
Plác.
Oldřich začal zvracet.
V poslední chvíli stačil odvrátit obličej od Markéty, kterou tak zasáhl pouze do levé nohy. Ve své podstatě se ani nejednalo o přímý zásah, ale o odraz ze země, i tak však zjevně šokovaná Markéta odcházela s zuřivým výrazem a skrze zuby pouze procedila:
"Ty jsi fakt debil."
Tenkrát to bral jako lichotku.
Těstoviny byly převařené. Oldřich Kristýně neodpověděl jestli by chtěl být astronom. Správnou odpověď neznal, tak neodpověděl nic a dál čekal na správnou otázku.
"Co proč?"
"Proč astronomem?"
"Nevím...
... nenapadlo mě nic lepšího."
Když o pár let později Oldřich ležel na poli nejpoetičtějšího kopce Orlických hor, vzpomínal právě na zálesácký tábor a moment, kdy u hořícího táboráku vzhlížel k nočnímu nebi. Stejně jako tehdy se měsíc svou majestátností vysmíval všem na Zemi, a přesto potají plakal nad nemožností se více přiblížit. A ty hvězdy...
"Nikde nesvítí hvězdy tak jasně jako v Orlických horách." pomyslel si Oldřich.
Byl opilý.
Nebe se klenulo jak tichá jeskyně a Oldřich si poprvé na vlastní kůži ověřil, že Země je kulatá. Uprostřed hvězdného chaosu nehledal nic jiného než chaos. Uvědomění vlastní malosti v Oldřichovi vždy vyvolávalo euforii, svobodu, nadšení, potvrzení, že může všechno co chce, jelikož na konci bude vždy jen konec.
Intenzivní naslouchání po chvíli vyrušil tlumený zvuk hudby, vycházející z nedaleké chaty.
"Hele, to je velkej vůz ne?" pronesl ženský hlas.
Oldřichovi chvíli trvalo, než rozpoznal přibližující se siluetu.
Markéta.
Vždycky ji chtěl. Ostatně každý z ročníku ji chtěl. Později se dozvěděl, že v jednom krátkém období ho chtěla i ona, avšak nakonec se jejich cesty nikdy nestřetly.
"Věděl si, že je to součást Velký medvědice?" pokračovala.
Žádný osvětlovač by nedokázal Markétu nasvítit smyslněji, než příroda. Ještě více si tak uvědomoval jak ji chce.
Ale ne poslouchat.
Věděl, že teď to nesmí pokazit. Na mysl mu však nevyvstávala dostatečně poetická odpověď o Velký medvědici. O posraný Velký medvědici! Koho to vlastně zajímá? Nikdo neměl radši noční nebe než Oldřich, ale nikdy ho nezajímalo, proč si lidé museli kategorizovat, omezit a ohraničit každou menší skupinku hvězd do nějakého názvu. Nezajímalo ho ani proč je měsíc bílý, ani proč hvězdy vybuchují, ani proč je vesmír nekonečný. Měl rád ten svůj vesmír a nejistota pro něj znamenala svobodu jej formovat.
"Fakt jo? To jsem nevěděl."
Neupřímnost Oldřichovi řečnické otázky sršela do všech stran.
Markéta se nedala odradit, i tak však její hlas při další otázce nesl znaky nejistoty.
"A tamhle je Polárka. To je ta co ukazuje sever co?"
Oldřich byl v koncích. Pravděpodobně se jednalo o sexuální narážky, které nedokázal dešifrovat, protože jestli ne a tenhle frontální útok na poslední zbytky lidské fantazie myslela vážně, pak další na řadě budou pravděpodobně znamení zvěrokruhu. Markéta už má určitě připraven oslí můstek, jak sdělit, že naše znamení jsou si souzena. Minimálně tedy v týdnu 12.7.- 19.7..
Výborně. Bude stačit mlčet.
Plác.
Oldřich začal zvracet.
V poslední chvíli stačil odvrátit obličej od Markéty, kterou tak zasáhl pouze do levé nohy. Ve své podstatě se ani nejednalo o přímý zásah, ale o odraz ze země, i tak však zjevně šokovaná Markéta odcházela s zuřivým výrazem a skrze zuby pouze procedila:
"Ty jsi fakt debil."
Tenkrát to bral jako lichotku.
Těstoviny byly převařené. Oldřich Kristýně neodpověděl jestli by chtěl být astronom. Správnou odpověď neznal, tak neodpověděl nic a dál čekal na správnou otázku.
Žádné komentáře:
Okomentovat