Sedmero pseudočlověčiny

Když se člověk v ČR nesměje rasistickým vtipům o romech, tak je pseudohumanista.
Když se člověk v ČR snaží argumentovat věcně a rozumně, tak je pseudointelektuál.
Když člověk v ČR odmítá apriori nenávidět všechno spojené s EU, tak je pseudoevropan (nebo eurohujer)
Když člověk v ČR studuje humanitní obor co negeneruje zisk, pak studuje pseudovědu.
Když chce člověk v ČR dýchat čistý vzduch i ve městě a omezit zde silniční dopravu, tak je pseudoekolog (nebo ekoterorista)
Když člověk v ČR respektuje ostatní náboženství, tak je pseudoliberál.
A když člověk v ČR věří ve smysl státních zásahů a ne samospásnou volnou ruku trhu, pak je pseudoekonom.

Panebože to je zase pseudointelektuální článek, radši pojedu koupit vánoční stromek, abych dodržel jednu pseudotradici.

Wachovski proti upírům

Film Cloud Atlas považuju osobně za vizuálně epický a obsahově lehce složitý dílo, který ve velký míře přenechává divákovi dějovou iniciativu a počítá s jeho představivostí. I tak (pravděpodobně kvůli US trhu) poměrně agresivně a explicitně na konci filmu vysvětluje jednu z otevřených myšlenkových rovin. Ale nevadí.

Oproti tomu Sága Twilight je prvoplánová jednoduchá sračka, vypuštěná s jediným cílem - dostat z jasně definované cílové skupiny cash. Tuto cílovku lze lehce poznat po sluchu:

před kinem: "...něco nenáročnýho prosimtě..."

v nákupnim centru: "...no a von(a) mi řikááá..."

při jídle: "...prosimtě von(a) je úplná kráva..."
u zkoušky: "...hihihi..." 
ve škole: "...já toho mám strašně moc do práce..."
v práci: "...já toho mám strašně moc do školy..."
do telefonu/na ulici/doma/všude: "Já..."

... anebo zajít do vybraných VŠ.

tržby?
Cloud Atlas za 3 týdny 10 mil. USD
Twilight za první víkend 141 mil. USD

Závěr: Když děláte byznys, kašlete na nějaký komplexní díla. Vyberte si úzkou cílovou skupinu, která opravdu, ALE OPRAVDU nemá čas na "něco složitýho" (zvlášť "když toho má teď tolik") a vysajte (tady smích prosím) ji až do dna nějakym přízemnim produktem. A vo tom to přece je, že jo Vašku?

Je film byznys jako každej jinej?

text může sloužit jako úvodník k tomuto videu

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1096898594-udalosti-komentare/212411000371120/obsah/230624-privilegovany-film/

Bažant Zamazal Londýn a pár dalších olympijských poznámek

• Andrea Hlaváčková pije při zápase Coca-Colu! Zároveň se jedná o jediný případ, kdy vidim, že by olympionici konzumovali produkt někoho z dvou hlavních sponzorů (McD, CC). Pokud se mýlim a máte někdo fotku jak se Usain před předávkou štafetovýho kolíku cpe Big Macem tak sem s ní
• díky Ondřejovi Zamazalovi vím veškerý detaily ze života plavců, např. že Martha McCabe obsadila ve svých 5ti letech na tzv. McCabeových olympijských hrách, které pořádal její tatínek, poslední místo a to jí motivovalo dostat se do Londýna
• tenhle běloruskej klučina si medaili z olympiády asi zaslouží, ale příště si musí vybrat jinou disciplínu než vrh koulí žen  http://www.sport.cz/loh/atletika/clanek/431938-prvni-dopingovy-skandal-v-londyne-ostapcukova-vraci-zlato.html#hp-sez
• Jakub Bažant ve 100% přenosů co jsem viděl, řekl frázi: "Michale (popřípadě jiný jméno), ne nadarmo jseš basketbalovým expertem České televize." Škoda, že nikdo nikdy neřek (a neřekne): "Jakube, ne nadarmo jseš výborným českým komentátorem a máš monopol na komentování vrcholných basketbalových akcí."
• je o 100% poučnější/zábavnější/příjemnější sledovat semifinále pozemního hokeje žen Nizozemsko-Nový Zéland, než finále fotbalu mužů (ten nemá v aktuální podobě na OH co dělat)
• basketovej zápas mezi Francií a Španělskem mi dost silně připomínal naší českou první třídu: brečení, simulování, tlak na rozhodčí; a stejně jako v první třídě i na OH vedla tahle cesta k úspěchu
• první cenu za nejdebilnější reklamu s náskokem vyhrává ČEZ s vyretušovanou a o pět stupňů hlubšim hlasem namluvenou Petrou Kvitovou
• i přes všechny poznámky o přeceňování sportu, i přes klasickej czech hate a poznámky o tom, že jsem Češi jen při sportovních úspěších a blablabla je potřeba říct, že Knapková, Špotáková, Svoboda i Kulhavý jsou hrdinové; Oslavujme je! 

5 návrhů jak VŠE může získat víc peněz do rozpočtu

Ne tohle opravdu není pobočka České spořitelny, která jen tak mimochodem vyučuje ekonomii. Jedná se o hlavní vchod do nejnovější (Rajské) budovy VŠE. Každý soudný člověk uzná, že z estetického hlediska se jedná o naprostou prasárnu. Ale co z jiných hledisek? Vždyť je přece super, že první věc po vstupu do mé Alma mater si můžu vybrat prachy, nebo založit kontokorent... A těch pár poutačů na budově? Čert to vem - jsme přece ekonomové a dokud ČS sype cash, tak ať tam klidně má těch poutačů 10.

Mám tak pro VŠE 5 konkrétních návrhů ve shodě s její filosofií.

1. Zbourat sochu Winstona Churchilla a místo ní vybudovat ČEZ Point 
2. Přejmenovat jednotlivé předměty po vzoru fotbalových arén, navrhuju např. Vodafone Účetnictví 2; ČSOB Finanční teorie; či Škoda Auto Filosofie pro ekonomy.
3. U hlavního vchodu do Staré budovy udělat stálou pobočku OVB a za každé tři nové smlouvy pojišťenců (chápej členů rodiny), které student přinese, by ráno mohl dostat kafe zdarma. Chápu, není to tak atraktivní vchod jako tepna mezi Vinohrady a Žižkovem, ale tu už má rezervovanou Česká spořitelna.
4. V noci, kdy není budova využívána, natáčet porno seriál Naughty Economics (casting by mohl probíhat o přestávkách přes den)
5. Místo jedné z aul na férovku udělat McDonalds nebo Tesco - studenti už se někam vlezou a v konečnym důsledku za pronájem vyděláme víc, než je cash za studenty

Zápisky z LFŠ 4/4

Poslední den - únava - přehršel dojmů - krásný počasí. Po ránu si přivstanu (na zemi stejně nejde spát víc jak 4 hodiny) s cílem natočit si pár záběrů UH, ale dopadá to jako obvykle a foťák zůstává v baťohu. Alespoň si tak na autobusáku koupím lístek do Prahy na 3am. Překvapuje mne, že lístek je o třetinu levnější než lístek vlakový, navíc cesta trvá kratší dobu. Pecka. Od 9ti mám možnost napravit včerejší rest v podobě filmové odysey. Stan Espace Orleans je téměř prázdný, a tak se mi daří uloupit nejlepší sedadla - filmové úterý může začít. Kick it Kev.

Vydobytého pohodlí (řada jíž protíná spojovací ulička) se mi nechce vzdávat a tak se rozhodnu zůstat v Espace Orleans i na další film. Rozhodnutí je to jednoduché, jelikož se bude promítat Tejút, film který jsem před dvěma lety nemohl najít (ukrást na netu) ve chvíli, kdy ve mě vřela touha shlédnout ambientní film. Tejút nebo-li Mléčná dráha je soustava deseti statických záběrů, ve kterých se odehrává neorganizovaně organizovaný děj. Estetika je zde postavena na piedestal a milovníci zlatého řezu prožívají orgie. Ambientní hudba (v podstatě zhudebněné ticho) umocňuje kompoziční celky a umožňuje divákovi vlastní interpretaci minipříběhů. To mě na tomhle filmu bavilo asi nejvíc. Člověk byl přímo vybízen k vlastní iniciativě a nutno říct iniciativě pozitivní, čímž se pro mne Tejút zařadil do Top 3 filmů na LFŠ pro tento rok. Překvapením pro mne bylo jméno režiséra - ano, tím nebyl nikdo jiný než Bence Fliegauf (režisér Dealera). Stálo tak přede mnou rozhodnutí, zda si zkazit dojem z filmu další galaxtickou sebeláskou, a nebo mu dát druhou šanci. Toto dilema za mne vyřešili vedlesedící, kteří Benceho toužebně očekávají a kteří by pravděpodobně mé "s dovolením" ani nezaregistrovali. Benedek překonává svůj výkon s Dealera s rezervou jakou mívala Isinbajeva na 4,80 ve dnech svý největší slávy. Tak např. film natočil v období kdy intenzivně praktikoval zen buddhismus, klasický způsob meditace je však pro něj příliš konvenční a neuznává ho, raději medituje při lyžování, skateboardingu, plávání, sexu, nebo hitchhikingu; A Bence pokračuje: světoví umělci a galerie se o něj přetahovali kvůli jeho vytříbenému citu pro estetiku, ale on řekl ne! V tomto stylu probíhala diskuse přes půl hodiny... a na můj osobní vrchol řadím diskusní pasáž o hudbě. Benedek (samozřejmě) vydal své vlastní ambientní album a ambientní hudbu doslova miluje, denně ji poslouchá a nedokáže si bez ní život představit. Na dotaz jaký je jeho nejoblíbenější umělec z tohoto žánru však odpověď (překvapivě) nezná. Nezná totiž žádnýho. Absolutně symbolicky tak Benedek ze svýho nejoblíbenějšího hudebního stylu zná jen jednoho umělce - sama sebe. Cestou na oběd tak přemýšlím jakým způsobem vnímat film i umění jako takové. Izolovaně od jeho tvůrce? Od jeho publika? Svého času jsem přestal chodit na hiphop koncerty kvůli publiku, které jsem tam potkával. Je to správně? Nějak se nemůžu přenést přes to, že autor jinak skvělýho filmu je asshole a modla unifikovaně vystajlovanejch středoškoláků a studentů arts managementu na VŠE. Nevim dál.

Cestou ke Hvězdě se srážim s Marošem a jeho kámoškou, poobědváme chipsy s pivkem a vyrážíme každý jiným směrem. Masterclass s Bencem si opravdu už nestřihnu a tak mířím na současný ruský film Lovec od gruzínského režiséra Bakura Bakuradzeho. Zpracování popisující obyčejného sedláka(?), žijícího svůj obyčejný život na jatkách a vyrovnávajícího se svým obyčejným životem s odkazem hrdinství Sovětského svazu, je prostě a jednoduše až příliš obyčejné. Jedná se o neuvěřitelně rozvleklý film, který ani zajímavá messege nemůže zachránit. Škoda.

V průběhu filmu doráží s lehkým cca 50ti hodinovým zpožděním do Hradiště černošicko-americká parta, čítající Adama, Kryštofa a dvě Američanky, které svou nedostatečnou výšku nahrazovaly lehce hlučnějším projevem, avšak postupem času a hlavně vína první pozici v tomto ohledu přebral někdo jiný.) Na úvod pro tuhle partičku vybírám klasickou festivalovou lahůdku Mezi dvěma světy - zfilmované srílanské poetično kombinující chaotický střih s nejednotnou dějovou linií nás zavádí nejdříve do centra velkého města kde nefungují televize a kde zuří pouliční nepokoje (nejvíc to schytá týpek v kostýmu Mickey Mouse) a následně i do typické asijské džungle. Ta umožňuje režisérovi dokonale čistý celky, jež jsou asi největší přidanou hodnotou tohoto filmu. I přes veškerou snahu se mi ale nedaří poskládat tuto obrazovou mozaiku do uchopitelného čehokoliv a jak se následně dozvídáme v diskusi s režisérem, tak to snad ani nešlo, jelikož jak sám přiznal, samotný film včetně střihu a kamery vnikal (schválně) totálně punkově.

Do Atomového Ivana, kterého jsem si vybral jako highlight dne, nám zbývá hodina a půl, tudíž v aktuální sestavě nerealizovatelný úkol. Ubytování, small talky, junk food, atd. klasika. Nakonec dostávám info, že atomovej Ivan nebyl žádná velká hitparáda, takže si můžeme v klidu projít centrum a pak vzhůru na Abbáse Kiarostamího a jeho Zkušenost. Z nulového očekávání se nakonec vyklube perfektní lekce z vypravěčství. Sám režisér v následné diskusi svůj film tak trochu shazuje a láká na své další filmy, nicméně z dosavadního počtu shlédnutých filmů řadím Zkušenost do absolutně nejlepších. Jasně srozumitelnou dějovou linii doplňují téměř v každém druhém záběru linie geometrické. Kiarostamí je využívá jak při kompozici záběrů, tak přímo v záběrech samotných jakožto ohraničení obrazu, při odrazech zrcadla, stínů, atd. S dobrým pocitem odcházíme s kina.

Víno, hermelín, víno - je čas na dnešní šestý a zároveň poslední fillm - Blackulu. Už cestou na něj někde ztrácíme Američanky a Kryštof sál opouští ještě v průběhu proslovu Olafa Mollera. Tento proslov už je doprovázen lehce hlasitým Adamovým komentářem, který Olafovu genialitu samozřejmě ještě nemůže docenit. O epičnosti Blackuly vypovídá hned první záběr, kdy se černošský obchodník (nebo princ?) setkává v Transylvánii s hrabětem Draculou, který ho nemilosrdně ztrestá (jak jinak než prokousnutím hrdla) za nevůli prodávat drogy černošským dětem. Největší rumunský drogový dealer tak dá vzniknout klasickýmu blaxpotation hrdinovi a zbytek znáte - auta, ženský, upíři, a tak... Chvíli po tom co se někdo rozsekal vzadu v sále na schodech vycházím z kina, dám checka s Adamem, pivko s Marošem a razim směr Praha. 22 filmů za 4 dny mi vytvořilo v hlavě kráter, který se snažím v průběhu následujícího dne zaplnit spánkem a půlnoční premiérou Dark Knight Rises v Bio Oko, kterou víceméně celou probdím. Odnáším si z ní však alespoň komiks (Návrat temného rytíře) a jako správný ignorant zjišťuju, že jeho četba předčívá všechny 3 filmy dohromady. Především pak závěrečnej souboj Batman vs. Superman se z Nolanovou atomovkou (nebo co to bylo za bombu) nedá srovnávat.

Filmu zdar.

Zápisky z LFŠ 3/4

V rámci rekonvalescence vlastních zad na nedělní noc volím internát Mojmír, kde mi umaštěný (symbolicky od uheráku) recepční sděluje, že mi společnost na pokoji budou dělat tři dámy, což ve mě vyvolá vzpomínku na Big doll house. Tři chrnící šestnácky se s Pam Grierovou moc srovnávat nedaj, a tak po ránu vyrážím na Sindibáda. Jdu na blind. Od maďarského filmu z roku 71 nečekám vůbec nic a má očekávání nejsou o moc překonána. Sindibádova nekonečná osobní zpověď o děvkařství, prolnutá snovými prostřihy a obžérstvím (během jedné scény spořádá jelena, kance i kachnu) ve mně vyvolala touhu po filmu mainstreamovějšího charakteru.

Tím mají být Poupata (a nakonec také jsou). Vítěz Českého lva za nejlepší film dle očekávání zaplňuje mobilní stan Espace Orleans do posledního místečka, čímž podíl kyslíku na osobu klesá na absolutní minimum. Tento fakt očividně nevadí sdružení uherskohradišťských matek sedících za mnou, které rozebírají tu dovolenou svých synů, tu příjezd "zlíňáků", kteří se "chovají jako kdyby všechno znali a všude byli". Jó ty zlíňáci. Po lekci lokálního hateu začíná tolik oceňované sociální drama Poupata. Fontánu deprese z nepojmenované západočeské vesnice startují dvě pokuřující patnácky řešící těhotenství jedné z nich, to vše v atmosféře popele, sněhu a průmyslového panorama. "Krása". V této atmosféře se odehrává v podstatě celý film a člověk má tak dost času přemýšlet, zda na tom český film byl poslední rok opravdu tak špatně. Kontinuální pojmenovávání českých maloměstských archetypů (hazard, alkohol, bezvýchodnost) začíná dost nudit a dojem tak spraví až Kateřina Jandáčková, jež svým charismatem v závěrečné diskusi převyšuje režiséra o desítky stupňů. Přese všechnu kritiku se jedná o nadprůměrný český film, který se stal spíše obětí Českého lva než-li jeho vítězem.

Kloubouky, námořnický trika, nediotripcký brejle s černejma obroučkama a účesy na žaluda (ala Vojta Dyk) signalizují, že hipsters si tento rok oblíbili především němé černobílé filmy s živým hudebním doprovodem (what a surprise). Perfektní zvuk dodává filmu On, hrdina dne z roku 1927 ideální dramatickou atmosféru a naopak potlačuje jeho přirozenou grotesknost. Suma sumárum kulturní zážitek se vším všudy.

Rozhoduji se poprvé zhřešit vůči filmové odysee a místo Reduty 2 volím Kulturní dům a film Dealer. Kdo by taky odolal copywritersky geniálnímu textu na první straně filmových listů (viz. obrázek). Tempo filmu, popisujícího obchůzku drogové klientely, silně kolísá a z nezapomenutelného filmového zážitku srovnatelného s Trainspottingem se stává unylá obrazová onanie vystupující z šedi pouze zajímavě pojatou kroužící kamerou. I ta vás však po polovině filmu musí začít srát, protože se jejímu pohybu přizpůsobuje rychlost dialogů a z minutových rozhovorů se stávají 20ti minutové záběry ve kterých (ne)herci čekají na pootočení kamery, aby se mohli konečně vymáčknout. Naprostý nedostatek autenticity tak vynahrazuje alespoň zajímavé vizuální pojetí vybraných záběrů (závěrečné solárko, tunelová scéna s předáním dítěte). Po skončení dvouhodinového utrpení mne však to nejhorší teprve očekávalo - diskuse s režisérem Benedekem Fliegaufem, hrdinou hipsta komunity. Benedek se zamýšlí nad svou vlastní genialitou, existencialismem, skateboardingem, či (wait a minute) sám sebou. Temnost vlastního filmu ho přímo "děsí", chtěl prý spáchat sebevraždu, ale raději natočil Dealera, všichni kdo (samozřejmě stejně jako on) mají za sebou temnou drogovou minulost jeho film adorují (a ti kdo ne, tak jsou na drogách). Diskuse se stává čím dál tím více komickou, bohužel zjišťuju, že se směju sám, čímž vyprovokuji desítky opovržlivých wayfarer pohledů. Nejsem schopen rozpoznat pravé umění. Odcházím se smát ven.

Chuť si spravím až v čínsko-thajském bistru, kde polovina zákazníků hoduje nad smažákem s hranolkama. Kung-pao s půlitrem Kofoly za 65,-. Miluju Moravu. Moravský Thajec (nebo Číňan?) mi jídlo ochotně zabalí abych si ho mohl vzít na náměstí, kde mají promítat Čtyři slunce (po Poupatech se jedná v podstatě o masochismus), ale chyba lávky (respektive programu). Pokud Bohdan Sláma do svýho filmu  nezlanařil Tidu Swinton, tak se někde stala chyba. Samozřejmě se jedná o film We need to talk about Kevin - k jídlu ideální volba. Trocha Hollywoodu po Bendekovi rozhodně neurazí. Ke všem těm ukousanejm nehtům, prasečí krvi na zdech a záběrech na pětiletou holčičku prostřelenou šípem jsem díky unavě lehce apatickej a jasně sdělěnou messege obdržuji, chápu, vstřebávám. Hollywood po mně jakožto divákovi vlastní iniciativu neočekává - výborně. Ke konzumaci večeře patří i konzumace kulturní. Popcorn do kina nepatří, Kung-pao na Masarykovo náměstí ano.

23:59 - Olaf Moller - Blaxpotation - Foxy Brown (Pam Grier). Jsem šťastný.

Zápisky z LFŠ 2/4

Punk k LFŠ patří, i tak si ale příště vemu aspoň deku. Po čtyřech hodinách spánku vstávám z koberce ZŠ Sportovní a vyrážíme do prosluněného Uherského Hradiště. Ožralýho Mareše, ani politiky lokálního významu válející se po zemi na tomhle festivalu nepotkáváme. Místo toho před školou už po ránu středoškoláci posilujou na venkovních nářadích (neboli free outside gym).

Čeká nás Schůzka s (kosmopolitní) Venuší. Pokud si nějaký film zaslouží přízvisko mezinárodní, pak je to rozhodně tato dvouhodinová freska maďarského režiséra Istvana Szabo. Film vznikl v americko-japonsko-britsko-maďarské koorodukci, odehrává se ve Paříži a Budapešti a Marian Labuda v něm hraje východního Němce. Každá z národností je ve filmu občas až groteskně karikována (stávkující Francouz, spořivý Labuda, excentrická Italka se špagetami, sebestředný Amík), jež znemožňuje důvěryhodnost dramatické roviny, nicméně pokud beru Schůzku s Venuší jako komedii, pak je to komedie výborná. Připojí-li se k tomu hudba R.Wagnera (výběr zaručující francouzsko-německé konflikty) pak musím zařadit tento film do té lepší poloviny z letošní LFŠ.

Na přesun z Domu Kultury do Reduty mám přesně minutu. Zvládnu to za dvě, ale i tak už mne černovlasá slečna s baterkou v ruce nechce pustit do sálu. Nakonec ale přece jenom jedno místo zbylo, a tak se přesouvám v čase a místě na Filipíny roku 1971. I přesto že je film Big Doll House uveden v rámci Blaxpotation, tak rozhodně nenese charakterictický znaky tohoto žánru (později se dozvídáme, že je v této sekci zařazen kvůli Pam Grier). To ale vůbec nevadí. Tohle atmosférický béčko z ženský věznice už od první písničky "Long time woman" nasazuje parádní tempo, ve kterym ani na chvíli nepoleví (mučení, nahota, bahenní bitky, alkohol, vodní děla), ba naopak film ke konci graduje až k epičnosti v podobě polonahých modelek v každé ruce svírajících kalacha proti stonásobné přesile.

Po zasloužené pauze v pojišťovně Wustenrot, jež si uvědomila, že během filmovky vydělá víc peněž, když bude na svym nádvoří grilovat krkovičku, čekáme na Terku až dodiskutuje se Sauronem a vydáváme se hledat Oshimu, tedy hlavního (a nikdy nezobrazeného) hrdinu filmu Ztratil se člověk. Základním pilířem všech konferencí, přednáškových bloků, programů festivalů atd. je tzv. "after lunch" pravidlo, tj. očekávat, že diváci budou zmoženi obědem a budou mít snížený práh pozornosti. Ideálním řešením by byla např. komedie, ale ne - my se vydáváme na stodvacetšest minut trvající dokumentární drama.Usínám tak cca 1 minutu od prvního záběru. Po probuzení zjišťuju, že ze sálu Reduty mezitím zmizela téměř polovina diváků. To jestli se Oshima našel nebo ne už se asi nikdy nedozvim, jelikož odcházíme po 40 minutách, každopádně s odstupem pár hodin se všichni shodujeme, že při plné bdělosti by se jednalo o velmi zajímavý film.

Po srdceryvném rozloučení a zamávání Terce, která zamířila zpět do města (Prahy) se s Danem vydáváme na další dva dily Odysey a následovně kam jinam než do Rotteru na obědovečeři v Pohlreichově stylu. Po svíčkový, popř. kachních játrech se vůbec poprvé dostáváme tenhle rok do Hvězdy a to na Davida Leana a jeho Rozmarný duch. Komedie kterou natočil režisér bez smyslu pro humor a z níž čiší britství z každého dialogu, obdržela svého času Oskara ze speciální efekty. Neurazí, nenadchne.

Hlavním vrcholem dne má být jak jinak duo Moller-Shaft. O filmu Shaft skóruje se dozvídáme, že neni tak ikonickej jako první příběh soukromýho detektiva Shafta, ale je jednoduše lepší. Občas mi dělá problémy udržet pozornost, ale na ultradlouhou závěrečnou honičku (analogie na sweetbacka?) už jsem 100% ready. Auta, hlášky typu, že to co sněží není bavlna, čluny, vrtulník, všechno... Shaft je svou podobou nejvíce podobnej nedavnýmu remakeu Black Dynamite, nicméně narozdíl od něj je na Blaxpotation filmech ze sedmdesátých let nejúžasnější fakt, že opravdu až do konce netušíte, zda se jedná o nadsázku, či o realistické zachycení představy černošského hrdiny. Ve 2 hodiny ráno před domem kultury je zima jak v Rusku - jdu spát.

Zápisky z LFŠ 1/4

Kde je nejlepší místo pro sraz na hlaváku? Tak nějak mi uvnitř hlavní haly chybí nějaká ikonická socha, či jiný charakteristický útvar, který by řikal - Vítej v Praze!. (hlavně že voňavku si tu může člověk koupit snad na čtyřech místech) Tak jako tak - já, Terka a Dan se scházíme pod hlavní tabulí a v 6:51 CET a vyrážíme na filmovku do Uherskýho Hradiště.

Terka zpočátku nestíhá náš slang, nicméně už při přebíhání vagónů v okolí Starého Města pohotově doplňuje za každý druhý slovo "styl" nebo "hype". Krátce po jedenáctý už čekáme jenom na mojí akreditaci, kterou mi Skrillex girl nakonec vytiskne stejně špatně, což pro ní znamená, že se spolu budeme pravidelně setkávat ve dvouhodinových intervalech po zbytek dne.

Filmový maraton otevíráme ve sportovní hale filmem Black Caesar, který je součástí suverénně nejzábavnější sekce letošního roku - Blaxpotation. Záběry sedumdesátkovýho New Yorku v kombinaci se soundtrackem Jamese Browna by sama o sobě byla zárukou epický podívaný a když se k tomu přidaj i klasicky béčkový vtípky tak prostě není o čem.) Vesměs jako všechny mafiánský příběhy i tento popisuje cestu k moci, ale opět stejně jako většina těchto filmů (Kmotr II, American Gangster) tak nějak vystřihává část od první vraždy po lokálního Bosse. Nevadí - Black Caesar není zrovna film na který jdete kvůli příběhu, ikdyž např. atmosféra scény, kdy hlavní hrdina na konci filmu čistí boty místnímu šéfíkovi zkorumpovanejch poldů snese nejpřísnější kritéria.

Žádná velká pauza nepřichází v úvahu, a tak hned míříme na Carlose Sauru alias Saurona a jeho Zavázané oči. Z očekávaného filmu o terorismu se vyklubává bohužel mix lovestory a psychoanalýzy. Nejednalo se vůbec o špatnej film, ale nakonec ho bohatě překonala následující diskuse se Sauronem, během níž se stačí probrat od Buňuelovi hluchoty až po zasnoubení Sauronova syna s rodačkou z Uherského Hradiště úplně všechno.

Příběh filmu: Odysea v podstatě nejde nekritizovat. Pokud si jako autor dáte za cíl v patnáctihodinové sérii popsat historii filmu, tak si můžete být jisti, že se po vašich zádech sveze téměř každý kdo byl alespoň jednou za život v kině. I tak se jedná o naprosto unikátní zážitek a každej intoš stěžující si na přílišnou antiameričnost, irskej akcent, neobjevení se jeho oblíbeného filmu, objevení se jeho neoblíbeného filmu, atd. atd. se může ohánět pouze stejně subjektivní argumentací s jakou Mark Cousins vytvářel toto dílo. Vřele doporučuji.

Pokud má v programu nějaký film popisek "kultovní", je potřeba zbystřit. Maďarský film Svědek z roku 69 ho má, ba co víc, ve svý době, kdy se nemoch promítat to byla nefalšovaná urban legend. Téměř do posledního místa zaplněný Dům kultury vybuchá každých pět minut smíchy. Zvláštní. Minimálně třetina diváků je určitě mladší než já, a přesto je oslovujou tak trochu prvoplánový vtípky maďarskýho Švejka jménem Pelikán, jež jsou čistě postavený na zesměšňování tehdejšího socialistickýho aparátu. I přesto, že řemeslně film představoval opravdu kvalitně odvedenou práci (především výpravné scény u hráze), tak tyhle hořko-sladko-suchý komedie zesměšňující tehdejší dobu moc nemusim.

Po epesní večeři v Rotteru má následovat vyvrcholení dne - půlnoční výlet do samotného jádra Blaxpotation, film Sweet Sweetback´s Baadassss Song, s úvodním komentářem ikony německého filmového businessu Olafa Mollera. Rychlý průzkum před zahájením filmu prokázal, že ikoničnost Olafa Mollera dosáhla na LFS takových rozměrů, že více lidí přišlo na něj, než-li na film samotný. Ze všech věcí, které nás Olaf naučil mi nejvtipnější přišel fakt, že syn režiséra Melvina Von Peeblese Mario režíroval po pár letech film o natáčení tohoto filmu, ve kterém sám hraje svého otce, který ve filmu Sweet Sweetback´s Baadassss Song ztvárňuje hlavní roli. Ztratili jste se v té absurditě? Samotný film astronomická očekávání bohužel nenaplnil, avšak rozhodně nezasluhuje odsouzení. I přes absolutně chaotický střih (především pak střih hudby) a konstantní vyřvávání o vykořisťování matek, otců, sester a bratrů, lze najít konkrétní momenty (např. šikana člena černých panterů na mostu ze strany bílejch poldů), které umožní divákovi se přenést v čase do sedmdesátýhoprvního a představit si frenetickou atmosféru, živelnost a emoce černošského publika uvnitř kina. Každopádně Terka od týhle chvíle už s náma nešla na žádnej Blaxpotation film.))

Support your local Claviq

Když jsem byl předminulý léto na OpenAiru, tak mi kámoš po koncertu Royksopp řekl, jak by bylo vostrý kdybychom jednou takhle taky hráli jako DJs před desetitisícovym publikem. Je to jedna z výzev, kterou jsem nepřijal a jsem za to rád. 5 let jsem chodil do Radotínský hudební školy a tamní učitelé doteď proklínají den kdy v roce 91 dělali v místní školce talentovky. Člověk by měl dělat pouze to na co má vlohy a dál to rozvíjet...

Ne všichni se však tímto heslem řídí, a tak máme trh s DJema a so-called producentama totálně přeplněnej a pojem kvalitní práce se v tomto množství rozplynul a bagatelizoval. Naštěstí existujou šílenci jako Claviq, který se podobnejma analýzama nezabejvaj a vydávaj (dle mého názoru) kvalitní tracky téměř každej měsíc. A ty je potřeba podporovat! Takže nezapínejte v neděli v 20.00 televizi Noha, ale radši si nalaďte Don Quijota český glitchový scény - Claviqa.

Více všeho na http://www.glitch.cz/ a http://claviq.bandcamp.com/

... ale více je někdy více

Fakt, že se člověk cítí ve třeťáku na gymplu ukřivděně není nic zvláštního. Křivka sebevědomí je v těchto letech na absolutním vrcholu a pohrdání učiteli, rodiči a hlavně celou společností na denním pořádku. Přesto jsem tenkrát na hodině češtiny měl na pocit křivdy absolutní právo.

Mgr. Horová mi sebrala průběžný test a automaticky jej ohodnotila známkou 5. Důvod? Měl jsem tenkrát položenou učebnici na lavici (tahák nebyl skryt ani vně ani pod). Ano, obligátní věta "Skliďte si všechno z lavic!" zazněla, avšak její váha už tehdy byla spíše protokolární. Ale co. Nepatřil jsem mezi oblíbence, a tak jsem si zasloužil trest bez varování (ono možná i jedno zaznělo). Až doposavad nic neobvyklého, nakonec jsem přece jenom porušil pravidla. Problém byl v tom, že 5 minut před tímto incidentem proběhla interakce mezi Mgr. Horovou a jednou z mých spolužaček. Říkejme jí Rozálka.

Rozálka byla už od prváku velmi snaživá dívenka a hlavně uměla udržet krok. Na druhou stranu podváděla při každém druhém testu. Nebylo tak ani překvapením, když Rozálce půl metru od učitelčiných nohou upadl tahák, na němž byli vypsáni všichni důležití autoři. Mgr. Horová s úsměvem tahák zvedla a Rozálce ho se slovy: "Tady to máš a ať už se to neopakuje Rozálko." vrátila. Důvod mojí pozdější frustrace byl na světě. Antipatie s profesorkou se postupem času logicky prohlubovala a já už k ní nikdy nemohl cítit respekt. (i přesto že byla jinak velmi hodná profesorka)

No a minulý čtvrtek jsem si na tento okamžik vzpomněl znovu. Na jednom z předmětů bylo semestrálním zadáním vypracování konkrétního projektu pro Škodovku a jeho následná prezentace s tím, že nejlepší tři prezentace se budou prezentovat přímo "škodovákům". Tak znělo zadání. Ve čtvrtek pak probíhaly průběžné prezentace a kromě nás prezentoval i tým, který byl o třídu lepší než my ve všech ohledech. Jediný co mi nehrálo, byla jejich grafika. Slidy zaflákaný textem, 5 grafů na stranu, atd. atd. Zajímalo mě proč, tak jsem se zeptal a už to jelo...

Důvod byl prostý. "Škodováci" nerozhodují o projektech na základě doporučení učitelů a jejich poznámek, ani na základě textových výstupů, ale čistě na základě vytisknutých slidů. Logicky tak platí úměra čím více, tím lépe. Tato informace se k nám jaksi nedostala, což náš cvičící začal horlivě vysvětlovat tak, že jsme se neptali. "Tento tým se mne v soukromí zeptal, tak jsem jim to řekl." Tuto větu pak, snažíc se přesvědčit sám sebe o své nevině, zopakoval asi šestkrát. (v tu chvíli nám už to stejně bylo jedno, protože předešlý tým by byl lepší i s "normální" prezentací)

Obě výše zmíněné situace mají stejné poselství a to především pro budoucí učitele/profesory/cvičící.

Tím, že učitel přizná svou chybu, neztrácí autoritu! Naopak. Škola není armáda ani hedge fond, kde se kvůli udržení autority prostě musíte chovat jako řezničtí psi, jelikož fungujete ve stresových situacích. Učitelé s největší autoritou jsou ti, kteří své chyby přiznávají, ti kteří zpochybňují status quo, ti kteří se ptají, ti kteří naslouchají...

Kouzlo bloudění

Není lepší období na cestování a výlety než s blížícím se koncem semestru. Člověk získá potřebný odstup od mikrosvěta srdceryvných capslockových mailů typu "NESTÍHÁME" a většina problémů spojených s jeho domovským prostorem mu zdáli najednou přijde naprosto banální.

Psát po nějakym čase stráveným v zahraničí, jak to v ČR smrdí, že je všechno šedý a lidi non-stop naštvaný, je strašně jednoduchý, a proto to neudělám (navíc to není pravda). Spíš mě ve spojení s krátkými výjezdy napadá otázka "Jak správně cestovat?".

Před pár léty jsem se probudil ve stanu před klasickým hip-hippie hostelem uprostřed Livingstone s obligátními žaludečními problémy (běžná praxe v Africe). Bylo mi fakt blbě. (Představte si kombinaci gyrosu z Národky s flaškou Dynybyl vodky krát dva a stále se ani trochu nepřiblížíte mému utrpení) Právě se ale vyráželo na rafty, odškrtnout si další políčko v deníku zážitků. Člověk byl unavený, naštvaný a hlavou se mu míhala jediná myšlenka - evropský záchod, ale přece bych si nenechal ujít takovýhle zážitek! Filosofie "Když už tu jsme, tak to musíme udělat/vidět" zde byla vyhnána svým způsobem do absurdity - časem, místem i davovou psychózou. Ten pocit po dojezdu byl opravdu super, tak v čem je problém? Problém je v nákladech obětovaných příležitosti. Občas mám pocit jako bych dával přednost kvantitě zážitků před jejich kvalitou. Tak například...

"Are you crazy or what?" zařval na mne bangladéšský Londýňan starostlivě tlačící kočárek přes přechod. Přejel jsem před ním rychlostí Romana Kreuzigera (aspoň tak jsem si připadal) na klasickém městském kole s reklamou Barclays. Problém byl v tom, že na semaforu zářila červená barva. No jo ale kdybych zastavil, tak by mi Peši ujel a navíc bychom nestihli vidět nějakou další důležitou památku/budovu/zajímavost (popravdě si ani nepamatuju kam jsme tenkrát jeli). Strávili jsme v Londýně 3 dny, byli ve všech důležitých galeriích a muzeích a viděli většinu důležitých budov a přesto jsem odjížděli s pocitem, že jsem téměř nic nestihli. Když dneska vzpomínám na tenhle výlet vybaví se mi Pešiho obličej po tom co si dal curry kuře, nebo švédští spolubydlící z hostelu pařící karty ve svym provizornim stanu, který si utvořili z palandy, ale nevybaví se mi ani jedno jediný umělecký dílo, či budova. Nula. Zip. Prostě nic.

Asi je jasné kam směřuji. Za dva Minulé týdny jsem za 5 dní v Amstru a den v Drážďanech nebyl ani jednou v muzeu, galerii, kostele atd. a přesto mám z každého dne ultimátní zážitek. Galeriemi pro mě byly tamní parky, ulice a lidé. V obou případech jsem cestoval s lidmi, kteří se rádi nechávali unášet celistvostí města, nevadilo jim bloudit a hlavně jim nevadilo "prostě být" (jak by řekl Michael Black Electro). Člověk si pak překvapivě víc užívá fakt, že projíždí parkem na sto let starém kole (a překonává tak fóbii), než kilometrovou frontu před muzeem Van Gogha. I přes klišovitost tohoto uvědomění se pak cítí neskonale svobodným.

A propos v ČR je spousta zajímavých galerií/muzeí/výstav do kterých nechodíme, jenom protože do nich můžeme zajít kdykoliv! Nedávno jsem s Terkou byl v NG ve Veletržním paláci a v Západočeské galerii v Plzni a načerpal tolik inspirace, jako v žádné jiné galerii venku. Netlačil mě totiž čas. Méně je někdy je více...

Mazánkovství made in CZ

O obtloustlých odborářích, kteří vyzývají z obrovského pódia k předčasným volbám, už si v kontextu ultrakomunisty Štěcha (dnešního předsedy Senátu) nelze myslet nic jiného, než že si připravují "poodborovou" kariéru v ČSSD. Když k tomu připočtu dnešní OVM a pohled na Jaroslava Zavadila s jeho zlatými hodinkami a zlatým prstenem okamžitě se mi vybaví zlatem ověšení odboráři s filmu Invaze barbarů. Tato sebenaplňující se cliché však nemohou překrýt realitu včerejšího dne.

Je totiž strašně jednoduchý urážet odbory a odboráře...

Nazývat je lůzou a burany je zárukou popularity (obzvláště v Praze). Bagatelizovat 100 tisíc lidí na Václaváku přirovnáváním k ovcím pak není nic jiného než projevem arogance moci. To že jsou lidi nasraný napříč politickým spektrem se říká od roku 1999 (Děkujeme, odejděte!) a fakt, že s tím pokaždé když mají možnost (ve volbách) nic nedělají je viditelný ještě déle. (Ostatně dnes to říkal v OVM i profesor Milan Zelený, jehož kultivovaný projev byl příjemným balzámem v porovnání s J. Drábkem a J. Zavadilem.) Lidi budou nasraný pravděpodobně i po předčasných volbách a nikdo se nemůže divit. Problém asi nebude jen v aktuální vládě. Jasně. Vláda, jejíž hlavní partaj je symbolem pro korupční chování a klientelismus a jejíž spoluúčastníci jsou buďto ze samotného klientelismu zrození (VV), či marketingovým recyklátem pro studenty a střední generaci (TOP09), asi nemá už žádný smysl k existenci, ale vzpomeňme si na minulé volební období.

Tehdy tato vláda měla obrovsky silný mandát, čímž společnost vyslala jasný signál: "Jsme připraveni se uskromnit, chceme zodpovědné hospodaření!" Proč tedy takovýto potenciál nedokázala využít a shořela (hoří) jako papír? Ukázalo se, že oddělit čistě technické spravování státu od vize a ideálů prostě nejde. (Proč mám při psaní těchto dvou slov pocit, že jsou v ČR neuvěřitelně zprofanovaná?) Nejenže tato vláda žádnou vizi nenabízí, ale hlavně nenabízí ani osobnosti, které by ji mohli reprezentovat. Proč? Trpí snad česká společnost nedostatkem takových lidí? Samozřejmě že ne. Jenom se jim naprosto logicky nechce vstupovat do systému mocenských her mezi stranickými aparáty. A komu by se taky chtělo.

V brazilském filmu Tropa de Elite jsou běžní policisté vyobrazeni jako symbol korupce a úplatkářství. Vědí to mezi sebou, vědí to drogoví dealeři a ví to celá společnost. Pokud se do jejich řad přece jenom rozhodne vstoupit slušný člověk, tak je okamžitě deformován prostředím anebo odstaven na vedlejší kolej, aby nemohl tak říkajíc "škodit". A přesně taková situace je cítit ze všech parlamentních stran. Buď to budeš dělat jako my, nebo jdeš proti nám a adios. Kdopak asi tyto pořádky v ČR nastavil?

Možná že jsem opravdu odtržen od reality České republiky roku 2012. Možná opravdu všichni mimo Prahu živoří jenom kvůli aktuální vládní politice a oranžovo-rudá, či oranžovo-kalousovská koalice je cestou ke spasení. Ale jedno se nám Pražákům, odtrženým od reality, upřít nedá. Na rozdíl od většiny zbytku republiky jsme měli téměř desetiletou zkušenost, jak probíhá společná vláda dvou velkých stran v té nejryzejší podobě. Každý včetně médií ví, že Bém s Mazánkem byli jen vrcholkem pyramidy.

Nahrazování vlád ODS a ČSSD dříve mělo v konečném důsledku vliv pouze na jména firem, které si přerozdělí veřejné zakázky. Dnes už je úplně jedno, jaká z těchto stran vládne.

Kroužkování by mělo být odrazovým můstkem k dalším změnám. Já myslim, že to pude. Co myslíš Kolibříku?

PS. Psát o politice mě opravdu silně nebaví, což je bohužel vidět i na kvalitě mých politických článků, ale kdybych tak nečinil, připadal bych si jakou součást těch co rezignovali.

Stavěl Gočár podle Angry Birds?

Když jsem včera na Hájích čekal na stopětadvácu a vnitřně proklínal vývojáře Angry Birds za nemožnost získat 3 hvězdy v 29. kole prvního levelu, uklidňoval jsem se pohledem na sídlištní scenérii. Kromě absolutně nejtvrdší budovy široko daleko, tj. Hotelu Kupa, jež patří v Praze do mé TOP10 a který dominuje v tomto skvělém krátkém filmu s názvem Year Zero, jsem si všiml i další dominanty tyčící se hned vedle autobusového nástupiště. Tou dominantou bylo Komunitní centrum Matky Terezy. Ne snad, že bych se nějak vyžíval v adoraci náboženských budov, ale pár věcí se jim nedá upřít - pro mě to jsou estetická krása a dominance v prostoru. Čím to, že právě kostely jsou v porovnání s ostatními pražskými budovami o tolik vizuálně zajímavější? Je to proto, že nemusejí mít zaručenou návratnost investice? Nevim. Ať tak či tak mě osobně nejvíc baví kostely z 20. a 21. století, i přesto že jako správný ignoranto-turista jsem navštívil zevnitř víc kostelů v zahraničí než v ČR. Kombinace bílé barvy, hranatých tvarů a povětšinou jedné vysoké věže ve mne vyvolává nejen asociace s Angry Birds, ale i pocit, že funkčnost a estetiku nelze brát jako dvě oddělené disciplíny. Obě na mne v případě pražských kostelů působí jako fotosyntetizující list, u něhož nelze říci, zda je jeho tvar dokonale uzpůsoben tak, aby po něm stékala voda, nebo zda po něm dokonale stéká voda, protože má takový tvar. Důležitý je hlavně fakt, že produkuje kyslík...

Vybrané kostely/komunitní centra/kaple/ atd...

Háje

Nové Butovice

Spořilov

Kbely

Jiřák

A pro porovnání a pro zajímavost je potřeba uvést i nějaké ty zahraniční skvosty:


skromnost nadevše - Kolumbie

architekty nenáviděný, laiky milovaný Le Corbusier - Francie

epický kostel kam se vejde víc věřících než má celý ostrov obyvatel - Island

koncepční město si zasluhuje futuristický chrám - Brasil

všimněte si toho kříže nahoře na skále - Francie

námořnická kaple - USA

pokud na druhý straně skály není lanovka, pak respekt pro všechny mnichy - Francie

ne tohle nejsou Bradavice, tohle je klasický norský kostel - Norsko

tak určitě... Shell church - zemi netřeba dodávat

Zdroje fotek:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Komunitn%C3%AD_centrum_Matky_Terezy,_zezadu_(01).jpg

http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Hotel_Kupa.jpg

http://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_svat%C3%A9ho_V%C3%A1clava_(Vr%C5%A1ovice)

http://kostelyunas.net/?url=praha_haje_tereza_1.html&action=gallery

http://www.lib.cas.cz/knav/cz/referencni_sluzby.htm

http://bydleni.idnes.cz/architekt-josef-gocar-svymi-stavbami-sokoval-i-ohromoval-pmp-/architektura.aspx?c=A100319_132716_architektura_web

http://www.prostor-ad.cz/pruvodce/praha/sporilov/kostel.htm

http://aktualne.centrum.cz/domaci/fotogalerie/2009/04/20/moderni-kostely-v-cesku-jsme-opravdu-neverici/foto/304297/

http://www.boredpanda.com/50-most-extraordinary-churches-of-the-world/

15x příliš

Mám...

1. příliš mnoho filmů které bych chtěl zhlédnout
2. příliš mnoho knih které bych chtěl přečíst
3. příliš mnoho přátel se kterými bych se chtěl vidět
4. příliš mnoho cizích lidí které bych chtěl poznat
5. příliš mnoho informací které bych chtěl znát
6. příliš mnoho míst které bych chtěl navštívit
7. příliš mnoho hudby kterou bych si chtěl poslechnout
8. příliš mnoho akcí na které bych chtěl zajít
9. příliš mnoho webů které bych chtěl pravidelně navštěvovat
10. příliš mnoho druhů jídla a pití které bych chtěl ochutnat
11. příliš mnoho sportů a aktivit které bych chtěl pravidelně provozovat
12. příliš mnoho jazyků které bych se chtěl naučit
13. příliš mnoho geniálních projektů které bych chtěl dotáhnout do konce
14. příliš mnoho nápadů které bych chtěl začít realizovat
15. příliš mnoho předsevzetí které bych chtěl začít plnit

... a tak sedím většinu dní s laptopem na stehnech, knížkou rozevřenou na ochabujícím břiše, učebnicí vedle nohou, zapnutou ČT24 před sebou a hrající mp3 do sluchátek. Tj. nedělám vůbec nic. Okamžitost dnešních médií mne dohnala do všeobsažného nicnedělání zakrývajícího se pod rouškou multitaskingu a touhy po aktuálnosti. Snaha chápat/užívat/rozumět všechno a všemu vede pouze k pocitu obsahové povrchnosti...

Znáte ten pocit?

Kvalita naší práce, již není ovlivňována tím co děláme, ale tím co se rozhodneme nedělat...

Too cool to see The Artist

Když jsem před více než měsícem odcházel z kina po filmu The Artist měl jsem vesměs pozitivní pocity. Ano pozitivní - to je to správné slovo. Tento oskarový film se vznáší na oblaku nadsázky a kombinace humorných scén s originálně pojatou kamerou mu dodává vítr do plachet, čímž získává potřebný spád, který je u takovéhoto formátu extrémně žádoucí. Po kině jsme o filmu prohodili pár slov, šli se najíst a druhý den jsem si na film ani nevzpomněl. Život šel dál.

Od té doby jsem o Umělci debatoval se třemi lidmi, kteří mne vlastně nechtěně donutili přemýšlet o filmu úplně z jiné perspektivy. Dozvěděl jsem se, že samotné shlédnutí filmu je loose-loose situation, jelikož se stáváte jak zosobněním konzumu, tak hipsterem. Absurdní? Zde je jejich argumentace:

1) stav zosobnění konzumu

• nechávám si diktovat vkus Hollywoodem
• přitom je tolik skvělých filmů, který si zaslouží pozornost
• šel jsem na něj jenom protože jsem se chtěl cítit "arty" (umělecky)

2) stav hipster

• nechávám si diktovat vkus Hollywoodem
• přitom je tolik skvělých filmů, který si zaslouží pozornost
• šel jsem na něj jenom protože jsem se chtěl cítit "arty" (umělecky)

Zdá se vám to podobné? Nezdá, argumentace byla naprosto stejná, jen s jiným závěrem (soudem).

Prohrál jsem a prohraju i příště. Svůj sociální status pravděpodobně nezachráním ani svou permanentkou do Ponrepa, takže můžu hrdě prohlásit, že už se nemůžu dočkat na remake Total Recall, jehož trailer byl v neděli slavnostně zveřejněný.

Na závěr nutno podotknout, že ani jeden s mých přátel hodnotící film The Artist ho neviděl..) 

O sdílení

Včera večer když jsem se přihlásil  na facebook a kromě tuny fotek jídel (tenhle fenomén mne nepřestává fascinovat), "soukromých" přání k narozeninám na veřejných zdech a obligátních kreslených vtipů typu FUUUUU (tentokrát nebyly žádný koťátka za volantem asi) jsem si všiml, že dvě informace sdílelo několik mých přátel nezávisle na sobě. První z nich byla fotka dvou fanynek Boston Bruins, které ve svých rukách třímaly obří nápis, že na střední škole třímaly (nejen v rukách) něco jiného, co patřilo hráči číslo 19 z domácího týmu Tylerovi "nějaký příjmení" (který projížděl okolo). Druhým odkazem pak byl záznam Vladimíra 518 z Pecha Kucha Night, ale nakonec je to vlastně úplně jedno...

Napadla mě kacířská myšlenka. Co kdyby, každý mohl vkládat jen své vlastní originální příspěvky? Vlastní nápady, fotky, idee, videa, atd.. Žádné sekundární sdílení.

Důležitým aspektem sociálních sítí je samozřejmě šíření informací, proto bych tuto utopickou myšlenku realizoval např. pouze jedenkrát týdně v neděli (kdy je obecně největší návštěvnost). Myslím, že by to bylo příjemné osvěžení a minimálně bychom o sobě navzájem, díky úbytku zbytečných sdílení, více věděli a naše vlastní nápady by se dostali k většímu publiku. Facebook je pravděpodobně nejnudnější sociální síť ze všech, jediné čím se odlišuje, je fakt, že byl první svého druhu (můžu se samozřejmě mýlit). Podle mě svým samotným prostředím (zaměřeným na klikovost) nemotivuje uživatele ke kreativitě, ba naopak spíše se jim snaží namluvit: "Buďte stejně nudní jako v reálném životě (tam vás taky nikdo nemotivuje k tvorbě), protože facebook je (přesně jako) váš reálný život!" Možná je to trochu přitažené za vlasy, ale v reálném životě (tzv. offline životě) vyžaduje každý kreativní čin uvažování mimo rámec ve kterém se pohybujeme.

Příklad. Když jsem nedávno ze setrvačnosti otevřel další ze série FUUUUU vtípků (jak se jim říká obecně?), tak jsem se po dlouhý době zasmál. Proč? Protože obrázek nepopisoval žádný obecný jev, ale konkrétní chování jednoho mého kamaráda z basketu, který je neponaučitelný gambler. Vtipné mi to přišlo, protože jsem znal jak člověka, kterého vtip zobrazoval, tak toho jež si musel dát (nějakou minimální) práci vtípek vytvořit. O co jde? I sebemenší kreativní čin je pořád kreativní čin a je lepší než pasivní klikání na tlačítko sdílet. Je osobní. Je zábavnější. Je o nás pro nás...

Od dneška bych vyhlásil každou neděli jako DPK - den personální kreativity!.)) Nejsme distribuční síť sdílených informací, jsme individuality, které mají co nabídnout...

UPDATE
tak mi opět lehký research dokázal, že téměř cokoliv mne napadne už v USA taky někoho napadlo (obzvlášť v případě diplomky mě to vždy opravdu potěší...)))  O podobném nápadu, ale na Google+ zde: http://mediatapper.com/my-dream-a-google-without-re-shared-posts/

Nečas Falklandy napadnout nemůže

Dnes od 18:00 se v DOXu konala diskuse s názvem (S)tisk doby, jíž se (díkybohu) neúčastnili politici, ale pouze novináři. Diskuse probíhala na bázi kulatého stolu a aby byla zajištěna diverzita názorů, byli do ni pozvání novináři "napříč politickým spektrem". Tj. Erik Tabery z Respektu, Jindřich Šídlo z Hospodářek, Lenka Zlámalová z Lidovek a Alexandr Mitrofanov z Práva.

Diskuse se nejprve točila okolo novinařiny samotné a kolem přístupu českých medií k vlastní práci a později sklouzla ke komentování aktuální i neaktuální politické situace. Jelikož mi celá diskuse přišla zajímavá a jelikož všechny zúčastněné respektuji jakožto výborné novináře, tak nabízím pár poznámek, které jsem si v průběhu udělal. Ať už novináře, potažmo média (naprosto oprávněně) můžeme vinit z celospolečenské situace, pak jim nelze upřít jednu zásadní věc, tj. umění zasazovat informace do kontextu, jak věcného, tak historického. Zde je pár postřehů, které byly v průběhu diskuse řečeny (mé osobní dodatky jsou kurzívou):

• Lidové noviny razí cestu názorové diversity přímo v redakci (běžnější postup je, že noviny mají kontinuální názorovou linii a opoziční názory jim píší externí komentátoři, kteří nejsou součástí redakce, či samotní politici). V jednom vydání novin se tak můžeme setkat na stejné straně s protievropským i proevropským názorem na stejnou problematiku. (Je to tak dobře?)
• Dle Lenky Zlámalové nás čeká doba personalizace médií (star system), kdy si lidé budou kupovat především konkrétní jména (novináře, experty, atd.) a ne médium jako takové; dle Erika Taberyho nikoliv
• Česká vláda u veřejnosti selhává nejenom, protože neumí pozitivně prezentovat své úspěchy (např. ve zdravotnictví), ale především protože nenabízí žádnou vizi; říká pouze, že se bude škrtat, že bude hůře, ale nenabízí žádnou naději
• navíc je její rétorika arogantní; je potřeba si uvědomit, že my jsem si na rozdíl od Řeků neprošli obdobím sociálního blahobytu, a proto rétorika typu "nemakačenkové" útočící na sociální systém je nesmyslná
• na druhou stranu nemám (říká Jindřich Šídlo) rád poznámky, že dříve bylo lépe - nebylo; za opoziční smlouvy se veřejné zakázky rozdělovaly veřejné zakázky podle toho jak pískal Fanda Mrázek, plánovaly se vraždy novinářek, atd...; k odhalování aktuálních kauz dochází i díky nárůstu počtu informací
• Podobně neoblíbená byla svého času i vláda Margareth Thatcher, ta ale narozdíl od Nečase mohla napadnout Falklandy
• Opozice je také tragická, protože jedna její část je nepoužitelná
• dle Alexandra Mitrofanova je problém především v jejím elektorátu; voliči ČSSD jsou rozděleni na dvě části - dominantní část, která neumí naslouchat a přemýšlet, tj. je přesvědčena o své pravdě a tuto svou pravdu aktivně vnucuje svému okolí, apriori odsuzuje opoziční názory a chce se bavit pouze s lidmi, kteří "píšou a vědí to co já"; a skupinou minoritní, tj. tichými intelektuály, jež poptávají slušnou skromnou levicovou politiku
• Ten kdo poslední dokázal oslovit obě skupiny byl Vladimír Špidla - tu první získal díky pozůstatkům Zemanovy tváře "obyčejného člověka", tu druhou protože měl odvahu se před volbami vymezit vůči komunistům i opoziční smlouvě
• Špidla dobře věděl jak dělat slušnou politiku, ale většinová část elektorátu ČSSD poptává radikální levicovost (dnešní předseda Senátu za ČSSD za Špidlovy vlády jakožto šéf odborů organizoval stávky); to Špidlovi zlomilo nohy + fakt, že vždy když se v českém prostředí pokusí šéf o systémovou změnu a "očistu", tak ho kmotři převálcují viz. aktuálně Nečas; u Špidly se jednalo o Melčáka, Grosse, či Tvrdíka
• Lenka Zlámalová: Špidla také měl svou krev na rukou: po tiskové konferenci ve věci Sokolovské uhelné (předražená veřejná zakázka) VŠ prohlásil, že žádný premiér by neměl mít právo stát se prezidentem, protože odsud nemůže odejít s čistýma rukama
• další problém ČSSD je její obrovská spjatost s ODS na komunální úrovni, kde ruka ruku myje a tyto dvě strany vytvářejí stranu jednu s prorostlými klientelistickými sítěmi
• Jindřich Šídlo: citát Bohuslava Sobotky z před deseti let: "Naše volební sliby nebyly v souladu s ekonomickou realitou"
• Alexandr Mitrofanov: "Kdyby volby vyhrál Paroubek, bylo by hůř než teď. O tom jsem přesvědčen."
• Alexandr Mitrofanov: Hrozbou mohou být Babišové a jemu podobní, jež mají potenciál posbírat "revoluční hlasy"
• Erik Tabery: příklad VV může ještě více umocnit rezignovanost českých občanů na domácí politiku

Tyto poznámky samozřejmě nepokrývají celý průběh večera a můj čistě subjektivní výběr byl omezen možností jak rychle si psát poznámky. Každopádně pokud bych měl vypíchnout jeden stěžejní bod celé diskuse, pak je to tento (nad nímž se shodli vesměs všichni zúčastnění): Od našeho národa můžeme jen těžko očekávat revoluci v podobě, že vyjde do ulic. Naopak. Čím více negativních zpráv ohledně politiky, tím více na ni rezignujeme a "hledíme si svého". A to je špatně, protože nikdo jiný něž my sami ji změnit nedokážeme. (kroužkování bylo super, ale pouze aktivní přístup ve volbách očividně nestačí)

(S)tisk doby by měl být cyklus, takže pokud vás podobné diskuse zajímají, stačí jen čekovat stránky DOXu.

Mlýn a Kříž

Pokud k vám na Sundance přiklušou vizuální tvůrci Avatara a po shlédnutí vašeho filmu řeknou, že to je přesně film na kterém by chtěli pracovat, pak máte podle mě dostatečný důvod k hrdosti. Řeč není bohužel o Inspiraci (ikdyž při obarvování balonku na červeno jsem se cejtil jako když právě vzniká Avatar 2), ale o filmu Lecha Majewskiho Mlýn a Kříž. Tato filmová epopej zprostředkovává divákovi audiovisuální ztvárnění Bruegelova obrazu Nesení kříže (The Procession to Calvary).

Jedná se o naprosto netradiční zážitek. Film je doslova protkán symbolikou a odkazy na jiná Bruegelova díla, ať už jeho nejznámější Stavbu Babylonské věže, či Ikarův pád. (Jako správný ignorant jsem si autorovo dílo načetl až po filmu.)) Lech Majewski nejenže film natočil, ale i složil hudbu a nakreslil obrazy a scenérie jež jsou vidět i v traileru. Ale v čem je pointa? Režisér Mlýna a Kříže mi připomněl jak moc důležitý je věřit ve vlastní nápady a směřovat k jejich realizaci. Jen si vemte. Jaký potenciál na úspěch mohl mít v dnešní době film, který se celý odehrává na prostoru obrazu z 16. století, je z 90% němý a víceméně nenabízí žádný nosný příběh? Každopádně tento film byl po uvedení na Sundance koupen do více než 60 zemí, z nichž v 56 šel do kin (ČR do oněch 56 nepatří).


Každej geniální nápad a projekt si s sebou do vínku nesl riziko širokého nepochopení. 90% jich pravděpodobně krachlo, ale v těch zbylých 10% se schovávají skvosty, které posouvají společnost dál a dál...

Holešovská výzva aneb nejhorší ze všeho jsou trpaslíci

Psát o politice v ČR je stejně zbytečný jako diskutovat v Brazílii o fotbale (stačí si vzpomenout na veřejné protesty proti nenominování Romaria na MS 2002) - každý na ni má názor a každého názor je ten jediný správný. Internet je doslova přehlcen politickými články, sloupky, glosami, blogy a každý z těchto zdrojů se nás většinou přes balast urážek a extrémních přirovnání snaží přesvědčit, že je to právě on, kdo nabízí ta pravá a jediná FAKTA (Bára Tachecí by tak teoreticky měla mít radost). Žádné síto, jež by efektivně definovalo jejich věcnou objektivitu a přínos neexistuje, a tak je jejich životnost většinou maximálně den až dva. Následující řádky z pohledu životnosti nebudou výjimkou. Naprosto bezpečně se ztratí v kyberprostoru a jejich impakt bude nulový, a to především proto že se jedná spíše o úvahu, než-li o prezentování zaručených "faktů".

Od každé demonstrace konající se na Václaváku je vždy potřeba odečíst cca 151 lidí - 150 turistů a holohlavého pána s cedulí hlásající, že ho stát obral o veškerý majetek (bohužel nevím podrobnosti), jenž se s železnou pravidelností účastní naprosto všech pražských demonstrací, manifestací a průvodů. Když jsem se tak v pátek ze zpráv dozvěděl, že se zde konala protivládní demonstrace čítající 849 lidí, nijak zvlášť mne to zpočátku nevzrušovalo. Kombinace prazvláštních transparentů a fakt, že z každého záběru hrála jiná písnička od Karla Kryla, už mne donutila vygooglovat si nápis, který zdobil odznáček každého z nich, tj. Stydím se za vládu ČR a chci její demisi. Kromě vysoce konstruktivních požadavků Holešovské výzvy, která tuto aktivitu pravděpodobně zaštiťuje (nebo nezaštiťuje?), nalezneme na "Stydím se" Facebooku i obrázky a výkřiky ze kterých by (nejen) Karlu Krylovi bylo dosti nevolno.

Tím opravdovým motivem, proč dnes vlastně píšu tento článek však byly až dnešní OVM a především záznam pátečního Hydeparku se Slávkem Popelkou - odkaz zde. (ve zkratce se jedná o nenávist k vládě, nenávist k prezidentovi, nenávist k církvím, nenávist ke všemu a všem, všechno je špatně, ale sám neumím kloudně zformulovat jakákoliv řešení) Nejde totiž vůbec o nějakou Holešovskou výzvu, jejíž členové (dle Popelky a názorů na FB + www) dle mého názoru docela výstižně spadají do marketingového segmentu "Nostalgičtí komunisté" (terminus technicus), ale o celkový přístup k politice ve chvíli, kdy můj názor je v opozici. Tj. negace, destrukce, stěžování si, nenávist apod.. Nevím. Možná se jedná jen o individuální případ Slávka Popelky, možná se jedná jen o konkrétní lidi z aktuální výzvy, podle mě však Popelka jen nastavuje zrcadlo většinové české společnosti. 

Není žádným tajemstvím, že Česká republika je např. v porovnání s našimi sousedy prosáklá negativismem skrz naskrz. Stačí si pravidelně číst na Mediáři výtah z Trojice nejdůležitějších zpráv podle České televize, Novy a Primy & titulky hlavních článků Blesku, MF Dnes, Práva, HN a Lidovek. (mým osobním vítězem tohoto konkrétního odkazu je třetí zpráva Primy, tj. navzdory tomu, že bylo celý den krásné počasí, řidiči bourali na ranní námraze). Když nám něco nejde, tak za to většinou může vláda, potažmo stát. Buďto je ho moc (velký daně, spolupráce s Evropou, socko, zdrávko, atd.) a nebo je ho moc málo (malý dávky, malý důchody, atd.). Je život v ČR ale opravdu tak hrozný?

Máme 7. nejnižší nezaměstnanost v celé EU (menší než Švédsko, Dánsko, Francie, Finsko, atd.) a ve výši veřejného dluhu vůči HDP jsme rovněž 7. nejlepší z EU (opět před zmiňovanými státy). Žijeme v době bezprecedentní transformace (nemám rád slovo krize), kterou odstartovala nejhlubší recese od Velké hospodářské krize. Musíme tedy porovnávat svou výkonnost s ostatními zeměmi a regiony a ne slepě upozorňovat, že před 5ti lety bylo líp. Fakt, že se Holešovská výzva společně s opozicí a pražským taxikářem Zdeňkem Ponertem snaží vyvolat hysterii, že žijeme v nejhorším období po listopadu 89, je legitimní a odpovídá jejich personální zainteresovanosti, ale je potřeba vidět věci v širším kontextu. Asi nás opravdu pálí dobré bydlo... Místo hledání nových inovativních řešení, diskusí nad budoucností a směřováním euroatlantického společenství, zakládání nových firem, efektivizaci vlastního fungování a tvrdší práce, v nás aktuální ekonomická situace vyvolává pouze touhu po osobní jistotě (hlavně neriskovat) a pokud nemám ani ji, tak za to může kdo? No přece stát. Jde se demonstrovat. Ano, je potřeba říci, že stát má krev na rukou. Za posledních 20 let nateklo do kapes politiků nespočitatelné množství veřejných peněz (Gross, Bém, Grégr, Mostecká uhelná, atd.), nicméně poptávat destrukci systému není řešením. Řešením nejsou ani transparenty typu "Chceme vládu lidu", či "Demisi vlády" (ale ani "Intelektuálové jděte už do hajzlu"). Demise vlády nevyřeší miliardové ztráty na veřejných zakázkách, kterými je ČR pověstná. Ostatně ČSSD v minulých letech dost jasně prokázala, že co se týče čerpání těchto peněz do vlastní kapsy (ať už na penzionek, byt na Barrandově, nebo na Floridě, atd.) si s ODS v ničem nezadá. Ta však zatím své prvenství s náskokem drží. Pokud cílem občanských iniciativ je opravdu touha věci měnit k lepšímu a ne pouze být viděn v hlavním zpravodajství České televize, tak se musí začít tak říkajíc od píky. Občanská společnost musí jít po konkrétních kauzách, urgovat konkrétní lidí, požadovat konkrétní dokumentaci a nabízet konkrétní řešení. Příkladem budiž iniciativa Respekt Institutu v případě Opencard, která výše zmíněná kritéria splňuje. 

Zaměřovat se na konkrétní, třeba i lokální problémy není možná tak mediálně atraktivní (prozatím), ale potenciál na jejich vyřešení či změnu je nezměrně vyšší, než u celospolečenských témat. Bohužel je to tak. Stačí si vzpomenout na iniciativu "Děkujeme, odejděte!", kdy přes milion lidí požadovalo odchod starých struktur (Klause a Zemana) a výsledkem byla pouze frustrace z neschopnosti a nemožnosti měnit věci veřejné. Apriorní nasranost a negativismus, jež v politice nastavily dvě velké strany, má na společnost demotivující vliv a lidé ztrácejí zájem o veřejný život, což pro tyto strany je pouze voda na mlýn. Taky by se mi líbila výzva "Děkujeme 2" volající po odchodu Kalouska, Klause, Sobotky a všech véčkařů a komunistů z politického života, ale vedla by stejně jako Holešovská výzva k nulovému efektu. Není lepší se zaměřit na vlastní morální integritu a personální ekosystém (bezprostřední prostředí kolem mne) a zde požadovat konkrétní změny? Dočkáme se někdy v ČR od lídrů opozice vět typu: "OK, prohráli jsme volby, respektujeme demokracii, pojďme konstruktivně budovat naší zem."?

Asi je to tim, že je dneska opět krásný slunečný počasí, ale myslím si, že život v Čechách není tak špatný, tak pojďme pracovat s tím co máme, aby to bylo ještě lepší. Poptávejme změnu nejdřív po sobě a svém bezprostředním okolí a pak teprve po státu a systému.